Prožít dva životy v jednom

31. března 2014, 00:00 - Petr Holec
31. března 2014, 00:00

Zemřel někdejší komunistický funkcionář Miroslav Štěpán. Plánoval politický návrat

Když 23. března zemřel na rakovinu lymfatických uzlin bývalý vysoký komunistický funkcionář Miroslav Štěpán, bylo to pro všechny velké překvapení. Strávil sice poslední dva měsíce v nemocnici a podstupoval chemoterapii, ještě koncem loňského roku však byl mužem v plné síle, a to jak fyzické, tak mentální. A stále měl velké plány.

Většina lidí, co Štěpána znala, dokonce říkala, že mu vyšší věk prospívá: z obtloustlého a arogantního pohlavára totalitní moci, jenž koncem osmdesátých let v televizi často defiloval ve strašidelné uniformě Lidových milicí a trousil drsné výhrůžky armádou, zestárl v hubenějšího a elegantně oblečeného téměř sedmdesátníka, co nosí rolexky, jezdí volvem a mezi potáhnutími z cohiby, které dostával od Kubánců, břitce a ironicky glosoval nejen politický život. Objektivně řečeno nebyl netalentovaný vypravěč, byť mu jen málokdo toužil naslouchat. I proto, že s oblibou říkal nelíbivé věci.

(Ne)jsem lobbista Se Štěpánem jsem strávil část loňského léta, když jsem s ním dělal knižní rozhovor Můj život v sametu aneb Zrada přichází z Kremlu.

Byl tehdy v plné permanenci: coby lídr se připravoval se svou obskurní stranou pojmenovanou jak jinak než KSČ na eurovolby a od Nového roku chystal nejen billboardovou kampaň, na niž měl přislíbeno dost peněz.

Nešlo o žádný velký sentiment, spíš o využití jistého publika, jemuž totalita nestačila jednou: párkrát mi sám řekl, že kdyby se u nás někdy dostalo k moci tvrdé jádro KSČ, jemuž říkal „ultras“, balí věci, sedá do volva a ujíždí ze země.

Během našich rozhovorů mu často zvonil telefon a volajícími nebyli úplně neznámí a nevlivní lidé: sháněl ho třeba někdejší lobbista Miloše Zemana Miroslav Šlouf, jehož nyní trápí velká zrada, šéf KSČM a poslanec Vojtěch Filip nebo tehdejší ministr zemědělství Rusnokovy ne tak docela úřednické vlády Miroslav Toman. Zdaleka nejen je Štěpán „uměl“, jak se dnes moderně říká v politice a byznysu.

Příznačné pro Štěpána bylo i místo, kde jsme se při práci na knize scházeli: honosná vila v pražských Strašnicích, mimo jiné sídlo Česko-čínské smíšené obchodní a průmyslové komory. Sedávali jsme v přízemním obýváku s koženými židlemi, křesly, luxusním dřevěným nábytkem a kulečníkovým stolem. Štěpán se dobře znal s rodinou současného čínského prezidenta, takže otvíral obchodní dveře Číňanům v Česku a Čechům v Číně, dnes velmi žádaný byznys. Nebyl to žádný neschopný trafikant typu Jaroslava Tvrdíka, říkají o něm lidé, jimž v říši středu pomáhal.

Na otázku, zda je lobbista, on sám přesto odpověděl: „Nejsem. Nedávno jsem skončil v různých akciových společnostech. Občas se snažím využít jisté kontakty, především v zahraničí. A upřímně řečeno, není to vůbec slavné.“ Jindy o sobě ale sám řekl, že lobbista je. Spoustu času také trávil na různých „spřátelených“ ambasádách: především na kubánské, venezuelské a ruské.

Ostatně Rusko bylo další zemí, jejíž novodobý osud mu začínal přát: stále autokratičtější a mocensky hladovější ruský prezident Vladimir Putin se obklopil lidmi z bezpečnostních složek, které Štěpán dobře znal ze sovětské éry, neboť kdysi intenzivně „usměrňovali“ Československo. A ne že by kdy úplně vzdali i nástupnické Česko, stále jde o jejich sféru vlivu.

Nejlepší džob na světě „V jednom životě jsem prožil životy dva. Ten radostný i ten smutný. Život na vzestupu i život po pádu dolů,“ vyznal se Štěpán. Měl pravdu, málokdo v jednom životě vylétl téměř na vrchol a záhy ještě rychleji dopadl na dno jako právě on. Nomenklaturní hvězda zemědělského inženýra z Loun vysvitla v půlce sedmdesátých let. V roce 1974 se stal šéfem pražského SSM, o rok později poslancem, v roce 1977 prezidentem Mezinárodního svazu studentstva (MSS) a od roku 1985 řídil nejen pražskou KSČ a Lidové milice, ale současně usedl i v politbyru ÚV KSČ, de facto vládě. Už za čtyři roky bylo po všem, když před Vánoci 1989 usedl do vazby.

Velký svět mu otevřela vrcholná funkce v MSS, největší cestovce světa prošpikované agenty StB, KGB, CIA i Mossadu. Studentský svaz, založený na počest nacisty zabitých československých studentů, a sídlící proto v Praze, měl sice reputaci komunistické zástěrky, jeho řadami ale prošla i řada západních politiků, třeba zakladatel britské sociální demokracie a pozdější šéf Evropské komise Roy Jenkins. Stejně tak MSS dobře posloužil i mnohým budoucím vrcholným kádrům z Latinské Ameriky, Afriky a Asie, kde o globální vliv stále bojují USA, Rusko a Čína. „Byla to absolutně nejlepší funkce, jaká mohla být!“ chválil džob Štěpán. Některé kontakty z této éry přetrvaly, málokdo například osobně znal Muammara Kaddáfího nebo Saddáma Husajna, muže méně pozitivního odkazu.

Když se Štěpán stal šéfem pražské KSČ a současně usedl v politbyru ÚV KSČ, brali ho mnozí jako příslib uvolnění. Ve čtyřiceti letech nevypadal na rozdíl od ostatních zasloužilých kádrů jako dědek nad hrobem a přinejmenším v soukromí tak ani nemluvil.

Taky nebyl žádný pitomec. I proto si ho oblíbili někteří novináři Mladého světa nebo i herci, kteří proti němu potom aktivně vystupovali v roce 1989. On za to o nich v knize pronesl méně romantická slova: „Většina umělců se za socialismu nakonec vždy přiklonila tam, kde se jim to osobně nejvíc hodilo, tedy k režimu. Takže když pak začali v roce 1989 chodit na školy a mluvit o svobodě, nebylo to moc přesvědčivé.“ Prostředky máme Zlom přišel v roce 1988, kdy se Štěpán i podle svých někdejších podporovatelů „zbláznil“. V prosinci ještě prosadil i přes odpor v KSČ povolení opoziční demonstrace na Škroupově náměstí, a to hlavně ze dvou důvodů: zaprvé mu Vasil Biľak doporučil, že by i KSČ měla dělat veřejné „hyde parky“, od nejkovanějšího bolševika hezké doporučení. Zadruhé chtěl potlačovaný disent odmytizovat veřejným vystoupením. Jenže výsledek nevyšel úplně podle plánu: na náměstí, kde promluvil i Václav Havel, padla na adresu režimu tvrdší slova, než zněla úmluva, takže z KSČ i Lidových milicí záhy přišla otázka, kdo je za to zodpovědný.

Odpovědí byla represe. Hned v lednu 1989 režim tvrdě potlačil demonstrace na Václavském náměstí, tzv. palachiádu. Sám Štěpán vystoupil na sjezdu bezpečnostních složek v Paláci kultury se strašidelným projevem, v němž mimo jiné řekl, že vymoženosti socialismu režim ubrání, pokud s ním opozice nebude diskutovat, prostředky na to má. Jaké prostředky myslí, bylo patrné při pohledu do sálu plného vojáků, policistů a milicionářů v uniformách. Místo perestrojky válka. Štěpán, tou dobou bojující o nejvyšší post v KSČ s Ladislavem Adamcem, to později vysvětloval tím, že vsadil na ostrou notu jen naoko a vše by se změnilo, až by převzal KSČ. Pak prý plánoval po vzoru Polska kulaté stoly.

Nikdy na ně nedošlo. Večer 22. prosince Štěpána zatkli kvůli podezření z odpovědnosti za brutální policejní zákrok na Národní třídě ze 17. listopadu a zavřeli do vazby. Nově nastupující demokracie si určitě zasloužila lepší vypořádání s nedávnou minulostí, po němž ve společnosti plála silná poptávka. Lyricky řečeno se Štěpánovi nakonec dostalo podobného procesu, jaký totalitní režim „dopřával“ disidentům. Ostatně soudila ho ještě totalitní justice, jež znala své praktiky.

Vina za 17. listopad se záhy zhroutila kvůli nedostatku důkazů. Navíc ten hlavní, Štěpánův údajný telefonát do štábu policejní akce, se ukázal jako podvrh. Místo toho byl nakonec odsouzen na čtyři roky za potlačení demonstrací v říjnu 1988 a v lednu 1989, v podstatě náhradní provinění. Vinu za leden 1989 však po odvolání zrušil vyšší soud, takže nenáviděný Štěpán nakonec vyfasoval dva a půl roku pouze za říjen 1988. Ironie dějin se plně uzavřela, když ho poslali do stejného plzeňského vězení, kde krátce předtím seděl i Havel, jenž věznici tou dobou navštívil, to už jako prezident. Navíc měli oba stejného vychovatele.

Začínáme!

Málokdo měl po roce 1989 tak závadné jméno jako Štěpán. Po propuštění z vězení nemohl tři roky najít práci, pak se však začal pomalu vracet. Chyběla mu moc? „Ano, i něco takového v tom je. Někdo může říct, že zabývat se politikou je jako sport,“ vysvětloval v knize.

Založil novodobou KSČ, za niž neúspěšně kandidoval do Senátu. Velebil Václava Klause, především za vizi. Intenzivně sledoval politické dění, jemuž jako zkušený technolog moci slušně rozuměl. Trefně analyzoval Miloše Zemana, když popsal, že za jeho často urážlivým chováním se skrývá obyčejný komplex. Intenzivně radil i šéfovi KSČM Filipovi, s nímž obhospodařoval podobné politické publikum. O jeho politickém talentu mimochodem neměl valné mínění.

Štěpánovu návratu pomohla i další ironie dějin: totiž fakt, že velký politický i ekonomický vliv získaly záhy po roce 1989 někdejší mladé pražské kádry SSM a KSČ, v podstatě jeho děti. Například privatizaci bankovnictví i energetiky, tedy mnohamiliardové záležitosti, řešil Šlouf s Martinem Ulčákem, posledním šéfem a poté i privatizátorem SSM.

„Šlouf je samostatná kapitola, je organizačně velmi schopný. Je komunikativní a dokáže vytvářet dobré kontakty,“ popsal ho Štěpán. Podle některých informací mu měl pomáhat s financováním zemanovců.

O lobbistovi ČEZ Vladimíru Johanesovi, synovi komunistického diplomata a velvyslance v USA Jaromíra Johanese, pro změnu řekl, že je „dítě odkojené tuzexovým mlékem. I díky tátovi se syn stal tajemníkem ÚV SSM pro zahraniční věci a stejně tak tajemníkem Světové federace demokratické mládeže, jež sídlila v Budapešti. A podobně jako táta se i on na tyto funkce taky promlčel. Takže tohle je Johanes, protekční dítě štěstěny“.

Dobře se Štěpán znal i s někdejším premiérem a šéfem ODS Mirkem Topolánkem a taky kmotrem Romanem Janouškem, s nímž údajně pobýval na Ukrajině. S exministrem zemědělství Tomanem, synem komunistického exministra zemědělství Miroslava Tomana, dodnes patriarchy vlivného rodinného klanu ovládajícího zemědělství, řešil personálie státní správy. S Tomášem Linhartem podnikal v pohledávkách, o čemž v narážce na svůj i Linhartův pobyt ve vězení žertoval, že mezi sebe nepustili nikoho, kdo taky neseděl.

„Štěpán nebyl členem komory, ale měl kontakty a uměl věci zařídit, takže pro nás byl cenný,“ říká pražský zastupitel za KSČM a tajemník Česko-čínské smíšené obchodní a průmyslové komory Lubomír Ledl. Komora zprostředkovává česko-čínské obchodní styky a na úrovni regionů pomáhá potenciálním investorům. Ročně organizuje až dvanáct delegací a v Pekingu má vlastní kancelář. Sám Štěpán nejezdil do Číny často, obvykle tam pobýval zhruba týden při svých cestách do Jižní i Severní Koreje. „Já jsem byznys nikdy moc nedělal, spíš jsem jen doporučoval jiné lidi,“ popsal Štěpán vlastní aktivity. I to je byznys.

Sejdeme se na Pankráci Štěpán žil v domě v Mukařově u Říčan, v Praze si však držel svého druhu veřejnou kancelář.

Nacházela se v kavárně lehce bizarního hotelu ILF na pražské Pankráci a každý, kdo chtěl audienci, musel přijet sem. Na přijetí Štěpánem, jenž zde vždy kouřil svou cohibu, takže jste jeho přítomnost cítili už u recepce, se často čekalo. I vlivní lidé tak seděli u několika stolů v pomyslné frontě. Kdysi nejnenáviděnější muž, který to dotáhl téměř až na vrchol totalitní moci, nikdy nešel rovnou k věci. Nejdřív si vždycky rád popovídal o politice, až potom přišla řada na konkrétní věci.

Dobře se Štěpán znal i s někdejším premiérem a šéfem ODS Mirkem Topolánkem a taky kmotrem Romanem Janouškem, s nímž údajně pobýval na Ukrajině. Na podzim 1989 vystoupil Štěpán na sjezdu bezpečnostních složek v Paláci kultury se strašidelným projevem, v němž mimo jiné vyhlásil, že se režim ubrání. Místo perestrojky válka.

O autorovi| Petr Holec • holecp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče