Prokrastinace – temná stránka svobody

15. července 2013, 00:00 - PETR LUDWIG
15. července 2013, 00:00

Zvětšování tvůrčí svobody by mělo jít ruku v ruce s učením zaměstnanců, jak mají nově získanou svobodu zvládat

Prokrastinace, chorobné odkládání důležitých úkolů a povinností, není zdaleka jen problém studentů. Jejich hodiny strávené na sociálních sítích a nekonečné řady zhlédnutých seriálů jsou jen špičkou daleko většího ledovce. Současná doba stále více nahrává prokrastinaci na pracovištích.

Posouvá se totiž ideál dnešního zaměstnance. Striktně systematická práce, jasné procesy a pevná hierarchie ztrácí v neustále rychleji se měnícím světě svoji efektivitu. Ve firmách potřebujeme osobnosti, které zvládají pružně reagovat na změny, umějí se samostatně rozhodovat, dovedou improvizovat a hledat nová, nevšední řešení. Ideál pracovníka se posouvá od systematického ke kreativnímu.

Jak kreativitu u lidí podporovat? Desítky výzkumů ukazují, že povolení otěží, změna motivace z vnější na vnitřní a zvýšení míry svobody na pracovišti mají na kreativitu velmi blahodárný účinek. Lidem se vyplavuje v mozku více dopaminu, neurohormonu ovlivňujícího nejenom naši kreativitu, ale i spokojenost a schopnost se efektivně učit novým věcem.

ROZHODOVACÍ PARALÝZA Kreativní lidé však prokrastinaci podléhají častěji než ti systematičtí. Díky své povaze jsou schopni vytvořit si propracované a promyšlené výmluvy, a to i sami před sebou. Najdou si důvod, proč na důležitý e­mail hned neodpovídat, proč složitý úkol odložit na zítra či proč zrovna dnes není ten správný den, kdy by měli začít běhat. Špatně nastavená svoboda se tak může stát živnou půdou pro odkládání, nerozhodnost a neefektivitu.

Větší volnost také vede k více volbám a k nutnosti se rozhodovat. Zvažování možností nám někdy spotřebuje tolik energie, že často nevybereme žádnou z nich. Odkládáme rozhodnutí, a tím pádem i navazující aktivity. Když volíme mezi důležitou činností A a důležitou činností B, máme pak tendenci nedělat nic či případně utéct k nějaké nedůležité činnosti C. Přichází takzvaná rozhodovací paralýza.

Rozsáhlou analýzou klientů jedné z největších amerických pojišťoven bylo zjištěno, že vyšší počet variant důchodového spoření snižuje počet lidí, kteří začnou opravdu na důchod spořit. Čím větší výběr lidé mají, tím menší procento z nich se pro některé důchodové spoření rozhodne. Každých deset nových možností na trhu sníží počet spořících přibližně o dvě procenta. Z pěti možností si dokáže vybrat 70,1 procenta lidí, z 15 možností už jen 67,7 procenta a z 35 si vybere spořicí program pouze 63 procent osob. Obecný trend trhu je však takový, že se počet variant důchodového spoření za několik let zmnohonásobil. Vzniklá rozhodovací paralýza způsobila, že řada lidí přestala spořit úplně.

Trend paralýzy z voleb se objevuje i na pracovišti. Jedna klientka, ředitelka středně velké firmy, se svěřila, že v práci často během celého dopoledne nic neudělá. Prý neví, jakou činností začít. Musí vyřídit tolik úkolů, že samotný výběr jednoho z nich ji naprosto vyčerpá a ona jde raději zalévat květiny. Na jiného klienta zase čekalo v jeho schránce přes tisíc nevyřízených e­mailů. Pokaždé, když se do ní podíval, vysálo mu to veškerou energii, která mu poté chyběla u jiných, důležitějších činností. Jak z toho ven? Potřebujeme lépe pochopit, jak funguje náš mozek.

RENESANČNÍ PŘÍSTUP Lidský mozek se během svého vývoje nejenom zvětšoval, ale také se postupně rozděloval na dvě části. Levá hemisféra, mající kratší spojení mezi neurony, dovede dobře analyzovat, pracovat se systémem a řádem. Naproti tomu pravá, která má delší a chaotičtější spojení, je schopna inovovat, hledat nové spojitosti a zvládá improvizovat. Jelikož se u lidí vyskytuje tendence začít nadužívat jednu z hemisfér, setkáváme se na pracovištích se dvěma skupinami poměrně odlišných typů osobností.

Na jedné straně to jsou pečliví a zodpovědní analytici, kteří však mívají problém s improvizací a kreativitou. Na straně druhé nesystematičtí kreativci, kteří sice dovedou věci vymyslet, ale zase je nezvládají dotahovat do konce a dodržovat určitý systém. A právě v dnešní době se neobejdeme bez takzvaných „both­brainerů“, tedy lidí, kteří umějí rovnoměrně zapojovat obě hemisféry. Nadneseně řečeno, potřebujeme novodobé Leonardy da Vinci.

Da Vinci byl člověk využívající obě části mozku. Dokázal být extrémně kreativní, ale zároveň disponoval i velkou dávkou systematičnosti, díky níž dokázal dotahovat své vynálezy do konce.

Aby byli lidé kreativní, zvládali inovovat, improvizovat a dokázali reagovat na změny, potřebují v práci více svobody. Zvětšování svobody by však mělo jít ruku v ruce s učením zaměstnanců, jak mají nově získanou svobodu zvládat. Je nezbytné poskytovat jim nástroje pro účinné sebeřízení, trénování sebedisciplíny a rozhodování. Svobodný pracovník, který dovede používat obě hemisféry a zároveň porazí i svoji prokrastinaci, se stane moderním da Vincim – inovátorem, který však věci pečlivě a včas dokončí.

O autorovi| PETR LUDWIG, hlavní konzultant a ředitel GrowJob institute, autor knihy Konec prokrastinace

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče