Přísně střežený les

09. února 2015, 00:00 - Jan Hrbáček
09. února 2015, 00:00

Bezpečnostní systém armádních muničních skladů zachytí i hryzce. Malér typu Vrbětice v největším muničním skladu v republice nehrozí

Hustý borový les severně od Týniště nad Orlicí se na první pohled moc neliší od mnoha jiných v zemi. Zelená posuvná vrata, vojenská tatrovka, malé parkoviště, komisní armádní stavby a příslušníci ostrahy vojenských lesů a Vojenské policie však signalizují, že tam na nedělní výlet ani na houby nevyrazíte. Ukrývá největší muniční sklad v republice.

Týnišťská městská aglomerace je od vrátnice skladu vzdálená pouhé dva vzdušné kilometry, na koupaliště je to pěšky pár minut. Místní ale mohou mít na rozdíl od obyvatel Vrbětic klidné spaní. Výbušniny a střelivo se tu bezpečně skladují už desítky let. Borovice se kývají nad zhruba šedesátkou skladů a uzavřených kobek, o které se stará zhruba stovka lidí. Za války se tu plánovalo vybudování muniční továrny, proto má areál i vlastní železniční vlečku. Sklady obhání více než desetikilometrová soustava plotů a bezpečnostních perimetrů. Prostor mezi dvěma ploty hlídají stovky kamer, plot má senzor pohybu a prostor zabezpečuje i neviditelná speciální infračervená clona.

„Nikdo se sem zatím nedostal,“ říká šéf armádních muničních skladů podplukovník Bohuslav Jabůrek. Poslední pokus o vstup na „zakázané území“ se odehrál před více než deseti lety v nedaleké Čermné. Dodnes jej obklopuje hradba spekulací. „O tom mluvit nebudeme,“ zarazí všechny další otázky Jabůrkův nadřízený, ředitel sekce podpory ministerstva obrany generál Vladimír Halenka. Jediným známým „narušitelem“ z poslední doby tak zůstává medvěd, který zdolal zabezpečení magacínu ve valašských Hostašovicích. Co to bouchlo?

Oba důstojníci se dušují, že to, co se stalo v civilním skladu ve Vrběticích, se v Týništi díky propracovanému systému skladování přihodit nemůže. Proč? Jsou tu jasně daná přísná pravidla, jaká munice a trhaviny mohou být skladovány spolu, existují na to čtyři kategorie. Případnou explozi, respektive rázovou vlnu, má navíc eliminovat hustý borový les. Ten tvoří nárazníkovou zónu, aby se eventuální požár nerozšířil dál. „O každé munici víme všechno, známe její snášenlivost. Skladujeme ji vždy ve speciálních obalech, je zkontrolovaná, zapáskovaná, zapečetěná, rozdělená podle specifických pravidel. Zápalnice, rozbušky jsou v kobkových skladech, protože když rozbuška iniciuje náboj, střelivo, je zle,“ vysvětluje Jabůrek. Také z těchto důvodů cvičící či zasahující vojáci fasují munici odděleně a pro účely výcviku nebo přímé akce ji sestavuje až na místě pyrotechnik.

Na rozdíl od trhavin klasickou pěchotní munici zvlášť skladovat nejde. Ale možnost vzplanutí nebo exploze je oproti ostatnímu explozivnímu materiálu minimální. Náboje zasažené ohněm vydrží díky ochranným obalům, přezdívaným truhlíky, nejméně 20 minut přímého žáru, než explodují. A i v takovém případě se jen roztrhnou – nevystřelí. Protože nejsou v hlavni, která tělo nábojnice svírá a nasměruje projektil do zvolené balistické trajektorie. Ve skladech se také nesmí s municí manipulovat. Navíc je do nich z bezpečnostních důvodů striktně zakázán vstup v noci.

O explozích ve Vrběticích se vojáci moc bavit nechtějí – neznají prý podrobnosti. Co se skutečně stalo, musí podle nich zjistit policie. V případě Vrbětic se přitom delší čas kvůli silnému požáru a vysokému žáru spekuluje, že ve skladech byla uskladněna i fosforová munice. „Některé muniční elementy, tělo munice, prachová náplň, mohou být naplněny bílým fosforem, ale ne proto, aby to něco zapálilo, ale protože dobře dýmí. Jestli to bylo ve Vrběticích, nevím,“ zamýšlí se generál Halenka.

Ve vrbětických skladech společnosti Imex Group byly podle dostupných údajů před explozemi uskladněny i protitankové řízené střely, takzvané maljutky. Také u nich je exploze bez nebezpečné a nefundované manipulace nebo úmyslu téměř vyloučena. „Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby prohořel truhlík, jeho hermetizační obal. Možná by ten oheň dříve dohořel, než by to vybuchlo,“ kroutí hlavou Halenka.

Střely jsou každopádně v týnišťských skladech rozmontovávány na tři části: hilznu se střelným prachem, nábojku s trhavinou a zapalovač. Všechny komponenty jsou skladovány zvlášť. Pokud by se dostalo do styku s ohněm tělo náboje se střelným prachem, shoří. Pokud by plameny zachvátily nábojku, exploduje jako papiňák. Velmi pravděpodobně ji exploze vymete z místa uložení, ale nespustí explozi další nábojky. Samotný zapalovač protitankové střely by také maximálně shořel.

Hasíme hned Ale z teorie do praxe. Vyrážíme do přísně střeženého vnitřního perimetru, vjíždíme do brány, prostoru pro velký nákladní automobil a před námi je ještě jedna brána. Vychází rotmistr vojenské policie Petr Heřman a prověřuje příchozí. Nikdo nepovolaný, neohlášený bez povolení neprojde. Policisté mají k dispozici i jakýsi kovový balkon, aby mohli kontrolovat střechy projíždějících nákladních vozů. V záloze mají i psa, který nastupuje službu v době zvýšené pohotovosti. Podle Heřmana tu slouží čtyřiadvacítky, respektive pětadvacítky, hodinu trvá předávání areálu další směně. „Kdyby chtěl někdo do areálu proniknout, musel by překonat tři oplocení, kamery a dotyková čidla,“ popisuje Heřman. Defender za strážní budovou je připraven k okamžitému zásahu. Heřmanovi kolegové otvírají bránu a my po pečlivě udržované asfaltce míříme k prvnímu skladu. Vedle něj ční do výšky 15 metrů dva stožáry, které slouží jako bleskosvody. Od dřívější ochrany Faradayovou klecí se upustilo, hromosvody jsou zkrátka účinnější. Kvůli bleskům jsou tu propojeny všechny kovové části skladové budovy. Všude jsou vstupová a protipožární čidla, naproti každému skladu box s hasicími přístroji a telefon pro nouzové volání. Do skladu je možné se dostat jen přes unikátní kód, který zaměstnanec vyťuká na speciálním terminálu. Tak je jasné, kdo, kde a kdy byl.

Kdyby začalo hořet, vojenští hasiči jsou u budovy do dvou až sedmi minut (v týnišťském areálu mají hned tři stříkačky), do 15 minut dorazí profesionální hasiči z Hradce Králové. Mají přesné dispozice, co se kde nachází a čím mohou hasit. Hasí se tu klasikou – vodou, práškem, pěnou. „Cvičíme každý rok, kontrolujeme dojezdové časy,“ ujišťuje velitel Jabůrek.

Pohybová čidla jsou i uvnitř skladu. Ten je po celé délce našlapán do výšky zhruba metr třicet truhlíky s obrannými granáty, půlmetrovými kotouči s táhlými náložemi do výbušného odminovače (semtexová hadice, kterou se odminovává cesta minovým polem) a kontejnerovacími boxy s tubusy s asi nejsilnější municí – dělostřeleckými granáty o průměru 152 milimetrů. Pořádek i tušení obsahu budí tichý respekt. Je tu zima, munici ale nevadí střídání ročních období, problém by nastal při rychlém střídání teplot. Uvnitř jsou na tabuli přesné údaje, co se kde nachází, kolik trhaviny se může uvnitř skladovat a nakolik je takzvaná obložnost vyčerpána. Tenhle je téměř plný. Kdyby chytil, mohou ho hasiči hasit práškem a vodou. Laika udiví, že spousty skladované munice evidentně pocházejí ještě z dob socialismu.

Každý náboj má přitom zaručenou dobu životnosti zhruba deset let. V Týništi ale mají k dispozici laboratoř, kde podle generála Halenky zkoušejí technické, mechanické a chemické vlastnosti munice. Mají na to speciální pyrotechnický kontejner s NC soustruhem, který bez přítomnosti lidského faktoru náboj navrtá, odebere vzorky k analýze. Pyrotechnici dokážou relativně přesně předpovědět budoucnost a chování munice na dalších pět let. Když se zkoušená munice nakupí, je odvezena do vojenského prostoru, kde se odpálí. Kontejner je vybaven nejmodernější technikou včetně snímačů exploze a dokáže odolat adjustaci i té nejsilnější ráže. Armádní sapéři ale zkouší munici i v praxi, střeleckými zkouškami ve vojenském prostoru na Libavé.

Do kobek, kde se skladují zapalovače a roznětky, už nemůžeme. Tyto pyrosoučástky jsou totiž nejnáchylnější k tomu, aby se přihodil malér zralý na zásah hasičů. Kobky jsou proto ze všech stran ukryty za valem s jednou přístupovou cestou, aby se co nejvíce eliminovala cesta ohni. Rychlost pentritových roznětek hravě překonává rychlost zvuku.

Infrazáclony Ochrana skladů ale není jen o případném zásahu vojenských policistů. Šéf sekce technického střežení objektů společnosti Trade Fides Zdeněk Hájek vysvětluje, že bez vědomí stráže systémem neproklouzne ani kuna nebo lesní hryzec. V jedenáctikilometrovém vnitřním perimetru skladů jsou nainstalovány téměř tři stovky kamer, respektive strážních systémů, které jsou svedeny do pultu centralizované ochrany místní Vojenské policie, ale i regionálního velitelství. „Vyjma kamer a pohybových senzorů na plotech je tam infračervené záclonové čidlo, které dohlédne na sousední sloupy s kamerou,“ přibližuje Hájek. Případného vetřelce si tak mohou strážci prohlédnout, aniž by je zaregistroval v infračerveném vidění, nebo si na něj posvítit halogenem. „Máme spousty záběrů divočáků, kun, plchů, rejsků, zajíců,“ pokračuje. I prvně jmenovaní dokážou ve skupinách proniknout plotovým zabezpečením. V sedmi armádních skladech černá zvěř vyzkouší bdělost strážců zhruba desetkrát do roka. V těchto případech nebo když kvůli bouřce nebo námraze zničí oplocení strom, technici Fidesu ve velmi krátké době nainstalují mobilní ochranný systém, který plně nahradí odstavené střežení. Šest techniků se proto v Týništi nonstop střídá ve dvanáctihodinových směnách. Detekční systém je schopen zachytit i podkopání pletiva nebo pokus o překonání na laně mezi stromy. Všechny sklady jsou navíc zabezpečeny po celém vnitřním obvodu mikrovlnnými systémy a už zmiňovanými požárními hlásiči.

Budovy s artiklem zvláštní důležitosti mají ještě vnější infračervenou bariéru ve vzdálenosti několika metrů od stavby. „Pozná to, jestli okolo proletěl vrabec, nebo je tu skutečný narušitel,“ usmívá se Hájek. Případní narušitelé by ale měli smůlu i při nepřízni počasí, která může systém digitálního střežení odstavit od elektrické energie. „Máme samozřejmě záložní systémy, nástup na havárii máme oficiálně do dvou hodin, ale zvládáme to do pěti minut. Tady v Týništi máme například tři velmi kvalitní výkonné generátory, které jsou schopny bez větších potíží utáhnout celý systém,“ dodává Hájek. Pravidelné kontroly centrálního mozku skladů jsou pak podle něj naprostou samozřejmostí.

Obyvatelé Týniště nad Orlicí dostali po událostech v moravských Vrběticích logicky obavy z toho, aby se podobná kalvárie neopakovala i za jejich humny. Bát se ale nemusejí. V Týništi je evidentně zabezpečení na úplně jiné úrovni, ví se, jaká munice se kde nachází, jaké škody může napáchat, a riziko selhání lidského faktoru je potlačeno na minimum.

Hasiči jsou na místě a v pohotovosti.

Nikoho také ani nenapadne, že by se tu jako ve Vrběticích mohla jezdit rallye. A dovnitř se ani potmě nedostane zbloudilý houbař. l

25 000 tun munice skladuje ve všech svých skladech česká armáda. To představuje cca 4500 tun výbušnin. 35 % veškeré armádní munice je uskladněno v Týništi nad Orlicí.

500 hektarů má rozlohu týnišťský areál, obvod perimetru potom činí zhruba deset kilometrů. 75 % skladované munice tvoří zásoby z dob před rokem 1989 (zejména dělostřelecká a ženijní munice).

Nedovedu si představit, co by se muselo stát, aby prohořel hermetizační obal. Možná by ten oheň dříve dohořel, než by to vybuchlo. O každé munici víme všechno. Skladujeme ji vždy ve speciálních obalech, je zkontrolovaná, zapáskovaná, zapečetěná, rozdělená podle specifických pravidel.

O autorovi| Jan Hrbáček • hrbacek@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče