Přímá cesta do Bohnic

21. července 2014, 00:00 - Adéla Čabanová
21. července 2014, 00:00

Lidem manuálně pracujícím vypovědí při pracovním přetížení službu ruce, manažeři končí v ordinacích psychiatrů

Poruchy spánku, zapomnětlivost, bolest hlavy. Tak to začíná. Přepracování se hlásí řadou různých příznaků. Nejpozději když se začnou opakovaně vracet banální nemoci, měl by člověk zpozornět. Mnozí spíše volí strategii popírání. Nic to není, říkají.

A pak končí v péči lékařů.

Když práce škodí zdraví, přivádí to lidi z různých profesí do čekáren specialistů. Při přehnané zátěži přestane fungovat ta část těla, která je přetížená. V některých oborech o tom mají dokonce statistici přehled. A to tam, kde se jedná o oficiální nemoci z povolání. Nejčastější legislativně uznanou nemocí z povolání jsou už několik let bolesti a nemoci z přetěžování končetin. Když se k tomu přidají poruchy z práce s vibrujícími nástroji (rozuměj se sbíječkou), dobereme se za loňský rok ke čtyřem stovkám nemocných. O onemocněních, která jsou spojena s kancelářskými pracemi, se takto přesné statistiky nevedou. Nepatří totiž mezi oficiálně uznané nemoci z povolání. Přitom následky mohou být dramatické.

Podle některých odhadů je v dnešní době pětina lidí produktivního věku přetížena, syndromem vyhoření může trpět téměř desetina lidí.

Přetížení může způsobit už samotná organizace práce. „Psychická zátěž se podceňuje. Proběhly rozsáhlé studie v zahraničí, které potvrzují, že dlouhodobé práce v nočních směnách způsobují narušení biologických rytmů, což se dává do souvislosti s imunitními onemocněními, ale i zhoubným bujením, rakovinou prsu i jinými,“ říká předseda Společnosti pracovního lékařství Milan Tuček. Je podle něj na managementu konkrétní společnosti, jak nastaví motivace svých lidí a normy, které mají plnit. Mnohdy se ale přepracuje i samostatně pracující řemeslník. „Je to otázka uvědomění, co organismus vydrží,“ soudí Tuček.

vyhoření Nároky zaměstnavatelů se zvyšují. Co mnozí pociťují ve svém okolí, potvrdil loni průzkum společnosti Sodexo. Podle něj devět z deseti zástupců firem v Česku uvádí, že v posledních letech zvýšili nároky na své zaměstnance. Práce přesčas se stala normou. Podle stejného průzkumu jen ve 13 procentech firem není běžná pravidelná práce přesčas. Naopak v polovině firem pracuje pravidelně přesčas víc než čtvrtina zaměstnanců. Syndrom vyhoření je zdravotní problém, o kterém se dříve moc nemluvilo. Souvisí s dlouhodobým stresem. Fyzicky se projevuje různě, třeba zhoršenou obranyschopností, dýchacími potížemi, bušením srdce, vysokým tlakem. Typický pro něj je pocit marnosti a lhostejnosti v práci, celková sklíčenost nebo agresivita. Podle průzkumů se se syndromem vyhoření zvyšuje riziko infarktu, deprese, sebevraždy.

Komu nejvíc hrozí, že se soustavným přetěžováním dopracuje až k syndromu vyhoření? Často jsou to pečující profese nebo obecněji pracanti, kteří přicházejí do kontaktu s lidmi a na kterých leží těžké břímě odpovědnosti. Odborníci mluví o zdravotnících, hasičích, manažerech, učitelích nebo vojácích. „Profese je charakteristická vysokými nároky na výkon, bez možnosti delší úlevy, a závažnými následky v případě omylu. Výkon takové práce bývá spojen s velkou odpovědností a nasazením, někdy s pociťováním ,poslání‘ profese,“ nabízí definici Výzkumný ústav bezpečnosti práce.

Šestkrát víc chyb Čím silněji člověk pro svou práci zaplane, tím snáze shoří. Přehnaná očekávání a pocit zodpovědnosti jsou rizikové. Zdravotní sestry a lékaři se už na škole učí, že jim hrozí syndrom vyhoření. Jenže ubránit se mu není tak jednoduché. Podle dotazníku, který loni vyplnila čtvrtina všech aktivních lékařů v Česku, může být vyhořelá až třetina z nich, přes 80 procent lékařů se cítí vyhořením ohroženo.

Vyčerpává je zejména práce přesčas a byrokracie. „Existují studie, které udávají až šestinásobný výskyt omylů u lékařů trpících depresemi a pracovním vyčerpáním,“ uvádí spoluautor loňského průzkumu psycholog Radek Ptáček.

Syndrom vyhoření není klasická jasná diagnóza, a už jen proto jej dosud u nás zákony neuznaly jako nemoc z povolání. Čas od času se o tom ovšem mluví, když se na seznamu nemocí z povolání pracuje. Podle Tučka by se vyhoření mohlo v budoucnu s určitými podmínkami stát nemocí z povolání. Pak by na zaměstnavatelích ležela tíha náhrad následků tohoto onemocnění. Možná by pak více zaměstnavatelů dbalo o prevenci syndromu vyhoření na pracovišti. Podle odborníků v organizaci práce, motivace zaměstnanců a pracovní prostředí mají na vznik syndromu vyhoření zásadní vliv.

Práce, úzkosti, deprese, alkohol U lidí, kteří k tomu mají v genetické výbavě předpoklady, může mít dlouhodobý stres ještě horší následky. Psychiatři potvrzují, že část jejich pacientů s depresemi, úzkostnými poruchami nebo závislostmi onemocněla mimo jiné v souvislosti s přetížením v práci. „Chronický stres je jednou ze závažných příčin vzniku deprese a úzkostných poruch. Také závislosti souvisejí s chronickým stresem,“ říká ředitel Psychiatrické nemocnice Bohnice Martin Hollý. Stres a únava jsou jedním z důvodů, proč se člověk častěji, než je zdrávo, napije alkoholického nápoje, nebo dokonce zneužije léky či nedovolené drogy. „Za posledních 12 let narostl o 60 procent počet lidí, kteří vyhledali psychiatra. Velkou část z nich tvoří lidé s úzkostnou a depresivní poruchou a nepochybně pracovní vytížení a pracovní stres na tom má svou stopu,“ uvádí Hollý. Svoji zásluhu na tom má také destigmatizace psychiatrie, nemocní lidé se již tolik nestydí psychickou nemoc přiznat.

Zaměstnancům nepřispívá ke klidu situace na trhu práce, málokdo srší optimismem a sebejistotou, se kterou by mohl odmítat práci navíc. Na druhé straně má Hollý i pozitivní zprávy: podle jeho zkušeností si poradenské firmy i samotní zaměstnavatelé začínají uvědomovat, že přetížit pracovníky až ke zhroucení se nevyplácí. „Častěji jsem oslovován firmami, které mají starost o duševní zdraví svých zaměstnanců. Je spočítáno, že investovat do prevence stresem podmíněných duševních poruch firmě přináší z dlouhodobého hlediska prospěch,“ říká Hollý.

Práce přesčas se stala normou. Jen ve 13 procentech firem není běžná.

O autorovi| Adéla Čabanová, cabanova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče