Příliš hořký Budvar?

03. března 2014, 00:00 - Roman Chlupatý
03. března 2014, 00:00

Plzeňský Prazdroj a Budějovický Budvar jsou výmluvné příklady dvou zcela odlišných osudů někdejších státních podniků. Plzeňská firma si prošla kuponovou privatizací okořeněnou toxickou přísadou IPB a následným prodejem strategickému investorovi. Budvar naproti tomu zůstal po celou dobu národním podnikem pod správou ministerstva zemědělství.

Ponechme stranou důvody, které dlouho hovořily (a snad i hovoří) proti pro stát výhodné privatizaci Budvaru – hlavně celosvětové spory o značku s firmou Anheuser-Busch, výrobcem piva Bud. Periodicky se vracející debata o případné privatizaci Budvaru vyvolává v národě silné emoce, hraničící leckdy s hysterií. Pochopitelně si tedy přisadil i prezident Zeman, když přijel s varováním před „špinavou hnědou břečkou“, která se z milovaného Budvaru může stát, pokud spadne do klína právě koncernu Anheuser-Busch, sbírat plusové body do jižních Čech.

Jenže takto vyhrocená debata odvádí pozornost od hlavní pointy příběhu. Prostý pohled na hospodaření Budvaru v posledních 12 letech či jednoduché srovnání s Plzeňským Prazdrojem nebo Pivovarem Bernard naznačují, že se budějovická firma nevyvíjí správným směrem: 1) Stagnující tržby – Budvar měl v roce 2012

prakticky totožné tržby jako v roce 2000. 2) Klesající marže a zisk – provozní marže klesla z 20 procent v roce 2000 na 7,4 procenta v roce 2012. Jen pro srovnání, Bernard dosahuje provozní marže v posledních třech letech na úrovni 15 až 16 procent, Prazdroj dokonce přes 28 procent.

3) Přebytek hotovosti – Budvar měl na konci roku hotovost přesahující dvě miliardy korun a třetinu zisku tvořily operace z finančních činností. Jakkoli výhodně to může vypadat pro management podniku, je to zbytečné zadržování hotovosti, které snižuje výnos pro akcionáře, tedy stát. Rentabilita kapitálu podniku klesla v posledních pěti letech na úroveň výnosu státních dluhopisů.

Debata o rodinném stříbře často zatemňuje mysl. Několik studií již prokázalo, že majetku, který vlastníme, přisuzujeme vyšší hodnotu než stejnému aktivu v držení někoho jiného. Vzpomínka na naše nejlepší světové nákladní automobily či nejlepší cvičné letouny tuto tezi bohužel potvrzuje.

Průběh privatizace Prazdroje měl sice k dokonalosti daleko, ale ideální není ani to, aby stát dál držel celý Budvar. Můžeme například prodat menšinový podíl na burze, a tím zvýšit dohled odborné veřejnosti, podobně jako je tomu například u firmy ČEZ. Jinou možností je prodej části podniku strategickému partnerovi za účelem důraznějšího prosazení produktu na zahraničních trzích. Tím by se například omezil často zmiňovaný vliv politiků na Budvar.

Budějovický Budvar není špatná firma. Má stále věhlasné jméno, dobrý produkt a je bez dluhů, což u státních firem není vůbec zvykem.

Pohled na hospodaření podniku, jeho defenzivní reklamní kampaň a prosté srovnání s konkurencí však naznačují, že mohl být někde úplně jinde. Mnohem dál…

O autorovi| Roman Chlupatý, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče