Příliš drahé sny

31. srpna 2015, 00:00 - Petr Holec
31. srpna 2015, 00:00

Mnozí si stěžují, že český hokej ovládly peníze. Ty v něm ale spíš chybějí

Bez přestupních tabulek by nebyl ani žádný mládežnický hokej. „Bez nich by museli všechno za své děti platit rodiče,“ říká Vladimír Růžička, sportovní manažer a trenér extraligového klubu Piráti Chomutov.

S ním i s výkonným ředitelem klubu Stanislavem Mikšovicem sedím v kanceláři Pirátů naproti chomutovskému hokejovému stadionu, mimochodem jednomu z nejmodernějších v Česku.

Srdcem klubu je i mládežnická hokejová akademie, s níž má majitel Pirátů Jaroslav Veverka velké ambice. „My si dali cíl, že chceme být nejlepší akademií v Česku, vyhlášenou i v Evropě. Poslední roky nám dávají za pravdu. Ještě rozšíříme působnost, budeme klást ještě větší důraz na mládež, vylepšíme metody. Vláďa má hokejové oko, aby rozpoznal v určitém věku, jaký má kdo potenciál. Podle mě je jediný trenér, který se nebojí hrát mladé v áčku,“ řekl nedávno Veverka v rozhovoru pro server Lidovky.cz.

Dřív bylo líp?

Růžička i Chomutov si na jaře užili víc mediální

pozornosti, než si obvykle přejí i hokejové kluby. Po mistrovství světa Růžička rezignoval na post reprezentačního trenéra, když Miroslav Palaščák zveřejnil na webu nahrávku skryté kamery, podle níž měl Růžičkovi údajně zaplatit 500 tisíc korun za to, že jeho syn bude působit ve Slavii. Slavii Růžička tehdy vedl i spoluvlastnil. K Palaščákovi se záhy přidal i další hokejový otec Josef Ptáčník. „Hokej hráli oba synové, když se starší přiblížil věku, kdy by měl přestoupit do seniorské kategorie, pan Mouček (kamarád Růžičky –pozn. autora) mu sehnal angažmá za 150 tisíc v Mostě,“ řekl Ptáčník. Ten současně obvinil i chomutovský klub, kde jeden z jeho synů hrál, že ho kvůli nezaplacení vyššího obnosu přeřadili do béčka v Klášterci. „Platit se musí i v reprezentaci. Je to šílený. Všude chtějí prachy,“ dodal ještě.

Rodiče podpořil také bývalý trenér československé reprezentace Luděk Bukač. „To je jen důkaz toho, že systém mládeže nefunguje a celý se dusí. Vláďa Růžička je skvělý bench kouč, má dar vést tým ze střídačky. Ale je to hoch, který si celou kariéru dělal, co chtěl.

A v době demokracie nevznikla síla, která by ho usměrnila. Je nutné kompletně překopat systém mládeže, aby k tomuhle docházelo co nejméně,“ řekl Bukač. Růžička i Chomutov korupci odmítají.

Klub i známý trenér, jenž v Chomutově podepsal desetiletou smlouvu, podali kvůli nařčením z korupce trestní oznámení.

„Je jednoduché říci pomluvu a strašně těžké se proti ní bránit. My uděláme všechno pro to, abychom se takové lži bránili, jak se dá, protože u nás v Chomutově o tom, aby se hráč dostal do áčka, rozhoduje obrovská škála lidí, aby právě nedošlo k žádné diskriminaci. Netvrdil bych, že je Vláďa obětí spiknutí, ale kauza je přiživována zhrzenými rodiči, kteří mají přehnané představy o svých dětech. Realita je jiná,“ hájil Růžičku i klub generální manažer Pirátů Chomutov Jaroslav Veverka, syn majitele klubu. Plať a inkasuj

„Je jedno, v jaké době se hokej dělá. Každý trenér vždycky chce ve svém týmu jen ty nejlepší hráče,“ vysvětluje nyní Růžička, jemuž po totálním zbožštění média dopřála i totální lynč. Je to přitom ironie: málokde se mladí hokejisté mají tak jako právě v Chomutově. Když Růžičkova kauza vypukla, objevily se pod články na webu tradiční komentáře, že dnes už hokej není o sportu, ale o penězích. Nechybělo samozřejmě ani populární hokejové srdíčko.

Nic není blíž pravdě: celý mládežnický hokej včetně akademie pro hokejisty od 14 do 21 let stojí ročně okolo 30 milionů korun; zhruba třetinu z této částky zaplatí město, kraj a hokejový svaz, zbytek jsou soukromé sponzorské peníze majitele klubu. Navíc hokej stál velké peníze i za komunismu, na který dnes někteří ve sportu nostalgicky vzpomínají.

Jen tehdy vše platil stát.

S Bukačem sice souznějí někteří rodiče, lidé z hokeje o něm ale mluví spíš jako o zhrzeném starém muži, jehož tréninkové metody se přežily a který ani nerozumí komerčnímu pojetí sportu, kdy si každý klub musí sehnat soukromého sponzora – jinak žádný hokej není.

Navíc i v rozhovoru, v němž mluví o nutnosti změnit principiálně systém mládeže, Bukač nabízí místo lepšího systému financování hokeje pouze vlastní tréninkové metody.

„Když mi rodiče kupovali brusle, stály dva tisíce korun. Můj táta byl horník a máma pracovala na poště,“ vzpomíná na vlastní začátky Růžička. Tehdy to byl měsíční plat. Děti-hokejisté, které se nedostanou do akademií, nejsou levné ani dnes: ratolesti ročně přijdou rodiče až na 60 tisíc korun, plus víkendy obětované na zápasy. Navíc za ně právě rodiče dokonce někdy platí i zmíněné přestupní částky; to když je nechtějí zaplatit menší kluby a rodiče zoufale oddalují nevyhnutelný konec svých méně talentovaných potomků. Od lidí z hokeje zaslechnete i brutální případy, kdy mladé a atraktivní matky platí za své malé hokejisty vlastním tělem.

Nejen podle Mikšovice jsou ale tarify nastavené spíš ve prospěch chudších klubů: za přestupujícího žáka se platí 80 tisíc korun, za juniora pak 500 tisíc korun – pro menší a chudší klub slušné peníze. „Proto se menším klubům vyplatí vychovávat vlastní mládež. Větší kluby tak platí provoz těch menších,“ vysvětluje systém Mikšovic, sám bývalý hokejista. Bez těchto peněz by vše platili rodiče.

I to v Chomutově zvažovali, když někteří rodiče začali v souvislosti s Růžičkovou kauzou obviňovat kluby, že na jejich dětech vydělávají. Opak je totiž pravdou: rodiče malých chomutovských hokejistů platí měsíčně 500 korun, za což jejich dítě dostane drahou a špičkovou tréninkovou péči. Člen hokejové akademie, který klub stojí 12 tisíc korun měsíčně, má veškerou přípravu zdarma, a ještě k tomu pobírá něco jako kapesné.

I proto podle manažera klubu Veverky uvažovali, že dají rodičům na výběr: buď budou dál platit 500 korun a klub si pak jejich dítě případně prodá sám, protože do něj taky investoval, nebo oni sami zaplatí kompletní sportovní náklady a pak si svého syna prodají. Nakonec ale v Chomutově řešili jiné věci, mimo jiné i trestní oznámení. „Mládež se dělá proto, aby se vychovali hráči do A-týmu. Když se podaří vychovat jednoho ročně, je to úspěch,“ dodává Růžička.

Každý sen jednou končí

„Dnes mají rodiče úplně jiné představy o dětech i jejich schopnostech,“ vysvětluje mi šéftrenér chomutovské mládeže Jaroslav Liška, zatímco stojíme u extraligového ledu. Právě z něj odcházejí mladí hokejisté, jimž končí trénink. Někteří jsou ještě tak malí, že se v hokejové výstroji ztrácejí. „Neviděl jsem za svůj život trenéra, který by někoho vyřadil z týmu, kdyby věřil, že v něm má hrát,“ říká Liška.

Zkušený trenér dobře zná Růžičku i Bukače.

A taky má osobní srovnání dnešního mládežnického hokeje s komunistickým systémem státem řízeného a protežovaného vrcholového sportu; koncem 80. let vedl v Českých Budějovicích tréninkové středisko mládeže, tehdejší obdobu současné hokejové akademie. I podle něj je dnešní systém mládežnického hokeje lepší. „Nelze to vůbec srovnávat. Tehdy bylo hlavní motivací mladých hráčů vyjet na Západ a koupit si tam boty a džíny. Motivací těch dnešních je hrát NHL nebo KHL,“ srovnává Liška.

Akademie hráčům nezajišťuje jen trénink, ale i bydlení a stravu. A taky dohlíží na školní docházku. Podle Lišky mají nonstop servis.

Ten ale téměř mají i malé děti, kterých v klubu trénuje kolem 400. Klub časově ladí jejich tréninky se školou a vozí je na tréninky i do školy. „Musejí mít dokonalý servis, jinak bychom to nedokázali,“ usmívá se Liška. Ani takhle dokonalý servis ovšem nedokáže zajistit, aby většina z těchto dětí neskončila s hokejem předčasně. „Ze 400 kluků bude jednou extraligu hrát tak pět,“ přiznává šéftrenér.

Právě tohle brutální síto talentu způsobuje v systému velké pnutí. V Chomutově prý rodiče nejsou tak agresivní jako v menších klubech, kde mnohdy finančně přispívají na jejich chod, takže pak snadno nabudou pocit, že je spoluvlastní i spolutrénují a že právě jejich syn je nejlepší. Ani rodiče prý po Růžičkově kauze nic nenamítali proti jeho angažmá v klubu – dokonce naopak: pořád pro ně zůstává nejvyšší hokejovou autoritou i modlou. A taky zárukou, že jsou jejich děti v nejlepších rukou.

I v Chomutově ale cítí rodičovský tlak při přechodu hráčů do vyšších věkových kategorií, kdy pro ty méně talentované končí velký a drahý sen. „Samozřejmě že i my cítíme tlak od rodičů, když dojde na síto. I když ne takový jako jinde, protože u nás děti dostávají skoro všechno,“ přiznává Liška, zatímco mi ukazuje Skatemill, trenažér na zdokonalení bruslení. Bývalý hokejista ho sám dobře zná: i on na něm až příliš pozdě zjistil, že celou svou kariéru bruslil „blbě a neefektivně“. Velké minus

Podobných hokejových akademií je v Česku asi deset, přestože žádný extraligový klub nevydělá žádné peníze. „České kluby mají českou ekonomiku, ale mezinárodní náklady. My soutěžíme i s bohatším Rakouskem, Švédskem, Finskem nebo Švýcarskem. A samozřejmě taky s ruskou KHL,“ vysvětluje generální manažer Pirátů Veverka. Naše kluby s těmito zeměmi sice soutěží v platech trenérů i hráčů a nakupují stejně drahou výstroj, mají ale mnohem menší příjmy ze vstupného i prodeje klubového propagačního zboží; například v NHL kluby pokryjí jen ze vstupného až 70 procent rozpočtu, zatímco u nás pouze kolem deseti procent, přestože jde o „národní“ sport. A podobně mizivé jsou i příjmy za klubové zboží.

Nebo jinak: ekonomicky to nefunguje tak, že se klubům vrátí velké peníze za mládežnické akademie tím, že si vychovají hráče do výdělečné extraligy, protože v extralize finančně krvácejí ještě víc. Chomutov sice nedávno prodal za pětimilionový tarif svého prvního odchovance Ondřeje Kaše do NHL, takže akademie nese první plody práce, jak říká Liška. Jenže aby pokryl náklady na její provoz, musel by takových hráčů ročně prodat pět. „Byl by zázrak, kdybychom do NHL prodali každý rok jednoho hráče,“ komentuje realitu Veverka. Podobně minusová matematika ovšem platí i pro juniory. „Kluk k nám přijde do přípravky a dostane výstroj i tréninkové prostředí včetně profesionálních trenérů zadarmo. Hraje u nás třeba dvanáct let a my ho pak prodáme za 500 tisíc korun. Samozřejmě že do něj vložíme mnohem víc peněz než půl milionu,“ dodává Veverka. Jenže to se z velkých mediálních kauz obvykle nedozvíte. A stejně tak ani to, že rodiče vlastně nejvíc nadávali na systém, který sami stvořili.

O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče