Přijel k nám pan prezident

20. ledna 2014, 00:00 - Petr Holec
20. ledna 2014, 00:00

Miloš Zeman vyrazil na spanilou jízdu Karlovarským krajem, aby vylepšil svou uvadající popularitu

Deset limuzín. Tolik aut jsem napočítal v prezidentské koloně, jež v úterý ráno zastavila před gymnáziem v Ostrově nad Ohří. Zeman zde načínal druhý den třídenní návštěvy Karlovarského kraje a má jediná hloupá novinářská otázka zněla: Proč tolik aut? Vezou snad některá z nich pouze prezidentské ego? Nebo jde o rafinovanou kamufláž s dvojníky? Odpověď jsem dostal při výstupu delegace z aut: po neatentátu na exprezidenta Václava Klause v Chrastavě si prezidentská ochranka evidentně spočítala, že bezpečné krytí nyní bude desetinásobná přesila.

10.25 Óda na doktora Forejta Úterý 14. ledna nebyl idylický den. Do mrazivé inverzní mlhy začalo hustě sněžit, takže prezidentský program běžel pomaleji. Včetně Zemana. Jeho problémy s chůzí ještě zhoršilo poraněné koleno, které stále léčí. Shrbený a opřen chvílemi nejen o hůl, ale i o svého tajemníka Jaroslava Hlinovského se plískanicí sune ke vstupu do gymnázia. Zde na něj čeká vedení školy s členy studentského parlamentu. Po přivítání společně odcházejí do tělocvičny zaplněné učiteli i studenty. V ní je vítá až podezřele nadšený potlesk.

„Přišel jsem si s vámi povídat a poslouchat vaše názory,“ říká Zeman. Kolem něj sedí známá svita: kancléř Vratislav Mynář, jenž s gustem žvýká a hraje si s mobilem, čímž sám sebe dobře baví; nový hradní spin doktor a mluvčí Jiří Ovčáček, aktivně dbající o to, aby nikdo z novinářů nepoložil prezidentovi žádnou idiotskou otázku; karlovarský hejtman, poslanec a zastupitel Sokolova Josef Novotný, bývalý člen KSČ a absolvent Večerní univerzity marxismu-leninismu; a již zmíněný Hlinovský, muž záludných úsměvů. Chybí jen protokolář Jindřich Forejt, nyní známý především titulem JUDr., který nemá.

Jelikož jde o víceleté gymnázium, sedí spolu v tělocvičně téměř dospělí a politicky uvědomělí letošní maturanti, pubescenti i děti.

Zatímco ti první vcelku naslouchají, zírají pubertální dívky s modrými vlasy na starého prezidenta jako na UFO. Mladí chlapci sedící vedle mě se radši věnují sami sobě.

„Má přímo zvolený prezident větší právo zasahovat do politiky?“ ptá se student i za občany, ústavní právníky, politology a novináře. „Myslím, že ne. Přímá volba má efekt ani ne tak na prezidenta, jako na občany, čímž mu psychologicky dodává větší jistotu,“ vysvětluje Zeman, hlavu vláčně opřenou o bradu a oči polozavřené, jako by spal. Pro jistotu hned odpovídá i na nepoloženou otázku: „Ústava neukládá prezidentovi, aby jmenoval premiérem toho, kdo má ve sněmovně zajištěnou většinu, ale může jmenovat toho, koho považuje za odborníka.“

Poté, co prezident právě zrušil naši parlamentní demokracii i podle něj „idiotské“ ústavní zvyklosti, otázky končí. Nedostane se tak na vehementně se hlásícího chlapce vedle mě. Dávám mu proto slovo sám: na co se chtěl prezidenta zeptat? „Co si myslí o videích na internetu, která ho zesměšňují,“ říká mi.

A co si o nich myslí on sám? „Já mám radši strašidelný filmy,“ odpovídá. Právě jsme spolu jeden viděli.

Ještě ale není konec. Skutečná tečka patří Forejtovi, přestože tu s námi není. Vedoucí školního sboru totiž karlovarského rodáka a údajného mozartologa zná ze studentských let. Se sborem pro něj nazpíval kánon na mozartovské motivy, svého druhu ódu na Forejta. Vidět školní sbor, jak vysokými dětskými hlasy pěje hradnímu protokoláři, patří k perverznějším výjevům života. Když sbor utichne, rozezní se tělocvičnou mohutný potlesk. Všichni tleskají všem, včetně Forejtova ducha.

Zatímco prezidentská kolona odjíždí, mířím k mladé ženě. Před školou stojí v chumelenici s transparentem Stydím se za prezidenta a nestydím se za to. „Stydím se za to, jak přistupuje k funkci,“ vysvětluje Jana Hynková, „jak k lidem promlouvá rozvalený jak v hospodě, jak všechny uráží.“ Starší žena, vcházející do přilehlého domu, přitakává: „Je to pravda. Tohle není prezident.“ 11.35 Zeptejte se na vše, co vás nezajímá „Nemohla bych se ho zeptat přímo?“ ptá se mluvčího Ovčáčka reportérka. Stojíme před oranžerií ostrovského Paláce princů, zatímco Zeman uvnitř dekoruje městský prapor. Reportérku zajímá jmenování vlády. „Program je velmi nabitý,“ kroutí hlavou Ovčáček, jenž si při oficialitách vždy posadí hlas o oktávu níž. Místo prezidenta skromně nabízí sebe, stejně jako předtím nabídl exkluzivní informaci o prezidentském obědovém menu. Jinou novinářku trápí, že o cestě není co psát, protože se vlastně nic neděje; vše je předem napsané a zinscenované. Pohádka pro dospělé.

Právě ta ale o Zemanovi vypovídá nejvíc: jeho spanilá jízda připomíná spanilé jízdy pohlavárů KSČ. Jen s tím rozdílem, že zatímco tehdy novináři kladli aspoň zinscenované otázky, dnes nemůžeme klást žádné. „Teď pravicový tisk napíše: Zeman korumpován popelníkem,“ zasměje se prezident vlastnímu vtipu, když mu uvnitř oranžerie předá starosta Ostrova jako dar popelník. Spolu s ním se upřímně směje celý sál. A když se nezasměje, tak aspoň zatleská. Jakmile se Zeman zvedne od stolu.

12.45 Dobrý pocit hřeje „To se všechno dělalo kvůli němu,“ svěřuje se zaměstnankyně firmy Lias Liapor ve Vintířově.

Čekáme na prezidenta ve výrobní hale vyzdobené platy s obrázky firemních výrobků. Protože ochranka drží velká vrata otevřená, začíná být uvnitř stejná zima jako venku. „Volila jste Zemana?“ ptám se ženy. Odpovídá grimasou, jakou dělají malé děti, když nechtějí nějaké jídlo. „Asi je to dobrý pocit pro něj, že někoho navštíví,“ říká, „museli jsme kvůli němu uklidit, jinak je tady šílený prach. A taky zastavit provoz. To se musí nadělat.“

Dobrý pocit to určitě je. Zeman pomalu přichází, ochrannou červenou helmu šikmo naraženou na hlavě. Když mu doprovod pomůže vyjít schody na provizorní pódium, s úsměvem zamává dělníkům. Pozornost lidí, byť improvizovaná, ho očividně těší a hřeje.

A zvlášť když ho po necelém roce ve funkci podle průzkumu CVVM kladně hodnotí pouhých patnáct procent lidí. Důvěru ztrácí i u svých voličů. I proto se nyní snaží svůj obraz vylepšit.

„Včera jsem byl v porcelánce Thun a bylo mi sděleno, že průměrná mzda je sedmnáct tisíc korun,“ říká Zeman zaměstnancům firmy vyrábějící stavební materiál. „U vás je dvacet pět tisíc. Ano, tento smích jsem čekal. Jak mi totiž řekl váš odborový předák, činí mzda v dělnických profesích dvacet tisíc korun.“ Když Zeman po projevu vybídne zaměstnance, aby se ho ptali, je mu odpovědí ticho. „Jak říkával Miroslav Horníček, není-li první otázka, přejděme ke druhé,“ zkusí zavtipkovat. Není ani žádná druhá otázka. Záhy nasedne u vjezdu do výrobní haly do své limuzíny a my jdeme s ředitelem firmy k vrátnici. „Až to budete stříhat, neudělejte ze mě úplného debila,“ prosí štáb ČT.

13.45 Pusťte stroj!

„Moc hezký design,“ chválí Zeman zaměstnankyni chráněné dílny v Sokolově. Firma Krufin, zaměstnávající zdravotně postižené, vyrábí hygienické prostředky a prezidenti ji milují. Vítali zde už Klause, takže dobře znají návštěvní protokol. Když jsem místo do provozu omylem vešel do jídelny, kde prezident později poobědval, stál tu už personál nastoupen jak při vojenské přehlídce. Dobrou hodinu předem. „Jak říká Jára Cimrman, pusťte stroj!“ vybízí Zeman zaměstnance stojícího u pásu. „Ale nebude nic slyšet,“ upozorňuje ho zaměstnanec. Zeman trvá na svém.

Když se pás rozjede, začnou kolem létat plastové kryty. A taky není nic slyšet.

„Už tam mám známou, Martinu,“ směje se cestou ven hejtman Novotný, jenž po Zemanově vzoru také pozoroval jednu ze zaměstnankyň. „Řekl jsem jí Martino a ona na to: Vy mě znáte? Ona měla jméno napsané na cedulce, co měla na sobě!“ Před hejtmanem kráčí šéf firmy Julius Krupa, jenž prezidentovi vysvětluje, jak je část provozu namáhavá na ruce. „To znám,“ přikývne moudře Zeman, „to se mi taky stává, když si čtu v posteli knihy.“ 16.00 Praskl mi z toho řetěz „Tak kde jsou?“ ptá se starosta Sokolova Zdeněk Berka. Se starostovským řetězem kolem krku čeká na schodech před magistrátem na prezidenta, jehož program nabral zpoždění, a kouří. Ptám se ho, jak prezident přišel zrovna na Sokolov. „Nevím, prostě nám to oznámili. Mohli bychom to odmítnout, proč to ale dělat? Je to hlava státu.“ Když Zeman konečně dorazí, má na starostu důležitou otázku: „Jste kuřák?“ Starosta slíbí, že si spolu pak dají u něj v kanceláři cigaretu.

„To je jak ve škole,“ slyším za sebou ženu ze sokolovské radnice. Všichni v sále poslušně vstanou, když vejde prezident, a zase si sednou, když si sedne i on. „Když tady byl v roce 2011 prezident Klaus, vyslovil jsem domněnku, že nový prezident už přijede po nové dálnici,“ vítá starosta Zemana věnujícího se koláčkům na talíři před sebou. „Spletl jsem se. Možná ji nemohli postavit i proto, jak sem pořád jezdí prezidenti.“ Zeman přivezl do Sokolova, hornického města stiženého vysokou nezaměstnaností, odvážný nápad: „Proč by se Sokolov nemohl stát intelektuálním centrem? Proč by zde nemohla vzniknout vysoká škola, aby odsud mladí lidé neodcházeli studovat jinam a už se sem nevraceli?“

Nejen Berka se v tu chvíli tváří zaskočeně.

„Až mi z toho praskl řetěz,“ chytí padající starostovský řetěz, který se během Zemanovy řeči přetrhl. „Hlavně si ho sprav na volby!“ radí mu muž sedící v první řadě. „Zajímavé.

Zajímavé,“ komentuje prezidentův projev žena sedící vedle mě. „Tak a teď se mě ptejte, na co chcete,“ vybídne Zeman své hostitele.

„Omlouvám se, ale musíme jet. Už musíme být jinde,“ upozorní ho Hlinovský. Cestou pryč slyším starostu, jak vybízí lidi v sále, aby si aspoň dopřáli pohoštění připravené pro prezidenta.

17.00 Buďme Švédové!

Sál sokolovského klášterního kostela se víc než zaplnil. Zeman sem přijíždí na besedu s lidmi. Starý politický matador to s nimi umí; populisticky zručně míchá polopravdy a z kontextu vytržené statistiky, jimž dodává vážnost sebejistým přednesem. V kostele mu navíc pomáhají i varhany, kterými ho zde víreport tají. Nebýt všech prezidentových politických hříchů, připadáte si jako na mši. A zvlášť když ho lidé uctivě poslouchají a nemají žádné kacířské dotazy.

Na otázku, jakou má pro Česko politickou vizi, prezident odpovídá: „Mojí základní vizí je skandinávský model. To znamená progresivní zdanění, pro firmy až šedesát procent. Současně ale lidé vědí, že jim nikdo jejich daně nerozkrade a stát jim je vrátí v kvalitních sociálních službách.“ Zaveďme tento model ve zkorumpovaném Česku, a na konci systému vypadnou ještě větší chudáci, než jsme teď. „Nehrajme si na Singapur, buďme Švédsko,“ slyším Zemana, než zopakuje nápad s vysokou školou. To už se ale pomalu znovu rozeznívají varhany a mše předčasně končí. Na prezidenta čekají mladé mažoretky v Chebu. „Vždyť to mělo být hodinu,“ stěžuje si muž za mnou. „Asi má naspěch. Radši dáme jedno, ne?“ ujišťuje se jeho kamarád.

18.00 Novináři jsou nešťastní lidé Cheb má Zemana rád a Zeman má rád Cheb, kde je od roku 2001 čestným občanem. Před Kulturním centrem Svoboda, poslední úterní veřejnou zastávkou, ho v mrazivé chumelenici vítají mladé zmrzlé mažoretky podporované mládežnickým dechovým orchestrem. V sále pak prezidentovi dopřeje kamarádské entrée starosta Pavel Vanoušek i několik starších zemanovců s partajními šálami kolem krku, které přichází do první řady pozdravit Hlinovský. Vstřícná a vřelá atmosféra mění Zemana ve zkušeného baviče a la Miroslav Donutil. Vlastní slova u stolu chvílemi deklamuje, jako by na jevišti hrál Shakespeara.

„Je zajímavé, že se mě za dva dny, co jezdím po Karlovarském kraji, nikdo nezeptal na sestavování vlády. Občany asi na rozdíl od novinářů trápí úplně jiné věci,“ pochvaluje si Zeman. „Přímo zvolený prezident má povinnost naslouchat lidem a jejich názory přenášet i do vlády a zvát si ke konzultacím ministry.“ Starší žena mu hned tuto povinnost dopřeje, když se zeptá, jestli by nešlo nějak „ohraničit“, aby se novináři pořád neptali politiků, co kdyby. „Novináři jsou svým způsobem nešťastní lidé,“ odpovídá s radostí prezident, „nerozumějí sice ničemu, každý den ale píší o něčem jiném.“

Ani zde netrvá představení příliš dlouho, Zeman pospíchá na dekorování městského praporu a večeři. Ptám se mladé, dobře oblečené ženy stojící u vchodu do sálu, jak se jí to líbí. „Proč jste si vybral zrovna mě?“ opáčí otázkou. Protože je mladší než většina lidí v sále a protože nevypadá jako volička Zemana, vysvětluju. „Jsem příjemně překvapená, že se lidé nebojí ptát,“ říká. Kdyby se náhodou báli, zeptá se za ně Zeman. l

Vlastně se vůbec nic neděje; vše je předem napsané a zinscenované. Pohádka pro dospělé. Starý politický matador to s nimi umí; populisticky zručně míchá polopravdy a z kontextu vytržené statistiky, jimž dodává vážnost sebejistým přednesem.

O autorovi| Petr Holec holecp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče