Příběh mully Umara: Alláh je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš

06. září 2015, 15:29 - Daniel Deyl
06. září 2015, 15:29

Na komunikaci mulla Umar zrovna nebyl, tedy alespoň ne na tu běžnou, pozemskou. Nikdo mu neřekl, kdy se narodil, takže svůj věk neznal; když zemřel, trvalo dva roky, než se zpráva o jeho smrti roznesla. A dokud byl naživu, mluvil pořádně jen se svými nejbližšími podřízenými. Na veřejnosti se objevil za šest let vlády jednou, návštěvy přijímal sporadicky a s novináři se nebavil skoro vůbec; nejraději mluvil s Bohem.

Výsledky byly všelijaké. Alláh Umarovi nejprve v osmdesátých letech řekl, aby šel bojovat proti Sovětům; potom v roce 1994, aby založil militantní hnutí učedníků islámu; a nakonec, o dva roky později, aby se spřáhl s Usámou bin Ládinem a zahlušil Ameriku.

A toto všechno pravda buď je, nebo není. Podle toho, komu věříte.

Zaručené zprávy

To není jenom nějaký bonmot. Zprávy o tom, co byl Muhammad Umar zač, se i z jindy hodnověrných zdrojů navzájem radikálně liší.

Podle Rahímulláha Jusufzaího, novináře z katarské televize al-Džazíra, který s ním mluvil třikrát (tvrdí on), a je tudíž v tomto ohledu považován za autoritu, nevydal hlásku v jiném jazyce než v rodné paštštině. Obvykle dobře informovaný The Economist říká, že na rozdíl od mnoha afghánských spolubojovníků mluvil plynně arabsky.

… zlodějům sekat ruce, vrahy veřejně popravovat, pro muže plnovous, pro ženy burku a od devíti let žádná škola, žádný fotbal, žádná muzika, žádné umění

Letos v zimě tvrdil šéf afghánské rozvědky, že podle zaručeně ověřených zpráv se Umar léčí v nemocnici v pákistánském Karáčí. Tálibán nato v dubnu vydal jeho biografii, podle níž do Pákistánu jakživ nevkročil a daří se mu dobře. Za dalšího čtvrt roku začaly obě organizace svorně tvrdit, že mulla je dva roky mrtev.

A tak to bylo pořád nejen s Umarem, nýbrž do značné míry s celou afghánskou válkou, která se táhne již téměř čtyřicet let: nejběžnější stav věcí je, že „nikdo nic neví, když ví, tak neřekne, a pokud řekne, je to nejspíš lež“, jak to charakterizoval americký generál Stanley McChrystal, jenž byl na čas pověřen velením NATO právě v boji proti Umarovi.

Patnáct let svobody

Není divu, že v takových podmínkách dokázal šéf Tálibánu patnáct let zůstat na svobodě, ačkoli jej hledala afghánská vláda společně s CIA a Američané na jeho hlavu vypsali odměnu deset milionů dolarů. Vtip je v tom, že teď budou Kábul a Washington pravděpodobně jeho smrti svorně litovat.

Jak se taková věc přihodí? Pro pochopení je klíčový kontext afghánských poměrů. Ona země je jednou z nejchudších na světě. Na severu přitom sedí na plus minus třech miliardách barelů ropy a 15,7 bilionu krychlových metrů zemního plynu; dalšího nerostného bohatství (především lithia) vlastní Afghánistán za nejméně tři biliony dolarů. Kromě toho má výhodnou strategickou polohu coby spojnice mezi indickým subkontinentem a Střední Asií. Afghánci nicméně nejsou schopni z ničeho z uvedeného profitovat, protože se posledních zhruba 40 let zabývají především vzájemným vražděním.

Svět podle Umara

Geografické požehnání v podobě důležité polohy a členitého terénu (jenž ztěžuje pozici jakékoli centrální vlády) se stalo Afghánistánu kletbou v poslední fázi studené války. Sověti tam v 80. letech tlačili k moci své spojence, kdežto Američané financovali jejich protivníky. Sousedé nezůstávali stranou – pákistánská tajná služba podporovala radikální islamisty, Írán jejich umírněnější oponenty; své želízko v ohni občanské války měli etničtí Uzbekové i Tádžikové. A bylo tu samozřejmě opium, o němž bude řeč později.

Zájmy většiny z ozbrojenců tehdy spojoval společný sovětský nepřítel. Bojoval proti němu i Umar, ještě coby teenager. Údajně byl skvělým střelcem (The Economist tvrdí opak). Jsou lidé, kteří přísahají, že viděli, jak mu sovětský šrapnel vystřelil oko.

Jak vznikl Tálibán

Když Sověti v roce 1989 odtáhli, zemi to klidu nepřidalo: jednotlivé armády a ozbrojené skupiny šly proti prosovětskému prezidentu Nadžíbulláhovi (jeho vláda padla v roce 1992) se stejnou vervou jako jedna proti druhé. Umar se tehdy držel stranou; založil náboženskou školu ve vesnici Sansagar, kde před válkou vyrůstal. Jednoho dne se vesnicí roznesla zpráva, že šéf jedné z místních bojůvek si nechal z vesnice unést několik dívek, aby mu byly po vůli (což byl podle všeho běžný způsob námluv).

Umar tehdy údajně svolal třicet svých studentů a vyhlásil, že takhle se žádný muslim nemůže chovat; vydal se za poživačným velitelem, za pomoci studentů jej oběsil na laufu jeho vlastního tanku a dívky triumfálně přivedl domů. Tu noc mu Alláh měl říci, ať udělá ze studentů hnutí a přinese Afghánistánu mír a spravedlnost. Tak vznikl Tálibán.

Sám se považoval za táliba, tedy toho, kdo pravdu hledá, ačkoli se nechal veřejně oslovovat jako mulláh, tedy ten, kdo vědění rozdává, a jako velitel věřících. Stran podoby onoho míru a spravedlnosti však Umar mnoho nehledal. Měl jasno: zlodějům sekat ruce, vrahy veřejně popravovat, pro muže plnovous, pro ženy burku a od devíti let žádná škola, žádný fotbal, žádná muzika, žádné umění. Později se k tomu přidal požadavek zničení Ameriky. Pro kompromisy nebylo v Umarově vidění míru a spravedlnosti místo.

Když však šlo o peníze, našel Umar v sobě i ve své víře velkou dávku pružnosti. Jeho jediný dostupný pravý snímek pochází z doby, kdy jej potřeboval, aby dostal od vlády odškodnění za vystřelené oko. Později, píše Jusufzaí, komunikoval – ač nerad – s podřízenými přes satelit a po Kandaháru jezdil v landroveru.

Hlavně, ať sype

S penězi souvisí i největší paradox působení Tálibánu: ačkoli Umar vedl osobně mimořádně tvrdě asketický život, jeho hnutí muselo generovat stovky milionů dolarů ročně. U moci bylo pouhých šest let (1997 až 2002), předtím i potom muselo o moc válčit. A peníze na válku získával Umar zásadně třemi způsoby, z nichž je jeden problematičtější než druhý – i viděno specifickou tálibánskou optikou míru a spravedlnosti.

Zaprvé tu bylo zmíněné opium, které do větší či menší míry živí pět milionů Afghánců. Obrovská poptávka po heroinu a státní represe na většině významných trhů drží cenu surového opia dlouhodobě vysoko (viz box). Jsou to právě opiové příjmy spíš než víra, oč v tamní věčné občanské válce jde; v tomto směru má Afghánistán mnoho společného s Kolumbií či Mexikem. A ačkoli korán drogy zásadně neschvaluje, s pěstováním máku a prodejem opia Umar problém neměl (viz graf).

Až v roce 1999, kdy už byl dávno u moci, všechno s odkazem na víru zakázal. Proč? Jeho lidé tehdy měli zásoby zhruba deseti tisíc tun opia a hrozilo, že ceny razantně klesnou. O rok později už zákaz neplatil, aniž by jej kdy velitel věřících zrušil. Když na počátku roku 2002 Umarovu vládu z Kábulu vyhnali Američané, spřáhl se Tálibán s opiovou mašinerií docela otevřeně.

Nikdy se mu však nepodařilo trh ovládnout i za afghánskými hranicemi natolik, aby z něj měl víc než zlomek. Z loňské rekordní úrody mu mělo zůstat za nehty zhruba 300 milionů dolarů z celkových 22 miliard (myšlena je cena při prvním prodeji obchodníkům). S tím souvisí i změna taktiky – od vedení regulérní války v 90. letech přešla skupina v novém tisíciletí k nesrovnatelně levnějšímu guerillovému boji.

Daně, aneb vydírání chudých

Druhý způsob financování byl výběr daní, jinak řečeno normální vydírání chudých. Nevíme, co si Umar myslel o tom, že se jeho bojovníci chovají k lidem stejně – často dokonce hůř, shodují se tentokrát všechny dostupné prameny – jako ti, proti nimž se hnutí původně zformovalo. Nevíme ani s jistotou, jestli o tom vůbec věděl; a celkem vzato na tom mnoho nesejde.

Konečně třetí způsob získávání peněz byl nejpikantnější a podle všeho také nejvýnosnější. Umar a jeho Tálibán generovali nejvíce příjmů z peněz, které do země posílaly západní země, především USA. Ať už to byla humanitární pomoc, nebo peníze na diverzifikaci ekonomiky (odklon od opia), praxe byla vždy stejná: Tálibán pohrozil, že ten či onen projekt násilím odrovná, pokud nedostane „svůj“ díl, obvykle plus minus třicet procent celkové sumy.

Deník The New York Times v tom smyslu citoval – anonymně, ale věrohodně – jednoho z manažerů firmy, která dostává státní zakázky na výstavbu infrastruktury: „Dostal jsem od tálibů vzkaz, ať nestavím plánovaný most, nebo ho vyhodí do povětří. Dohodl jsem se s nimi, že ho postavit musím, protože jinak přijdu o peníze. Souhlasili – s tím, že dostanou třicet procent. Dva týdny po dostavění pak nový most vybuchl.“

Kromě toho bylo občas hnutí samo přímým příjemcem takových peněz. Američané nacpali od roku 2009 na 7,8 miliardy dolarů do oblastí s největší koncentrací pěstování máku, které de facto Tálibán spravuje (například v provincii Hílmand na jihu země pracuje na makových polích naplno 80 procent populace). „Dřív jsme si mysleli, že všechny peníze bere Tálibán z drog, ale není to pravda,“ přiznal už v roce 2010 agentuře Reuters Richard Holbrooke, zvláštní zástupce Obamovy administrativy pro Afghánistán.

Skutečné peklo

Od původního záměru vrátit své zemi mír a spravedlnost se mulla Umar „poněkud“ odchýlil. Jeho smrt však situaci nijak nezjednodušuje; právě naopak. Kdosi z vedení Tálibánu – předpokládejme, že někdo, kdo zároveň držel pod pokličkou Umarovu smrt – vysílal do světa v posledních měsících relativně vstřícné vzkazy o ochotě hnutí zapojit se do jednání o mírovém uspořádání země. Poté, co jeho uznávaná autorita odešla, však hrozí bezvládí i Tálibánu samotnému.

Už dnes je pro místní lidi „Tálibán“ každý, kdo je se zbraní v ruce vydírá, ačkoli příslušnost takových skupin k hnutí není nijak jistá. „Skutečné peklo by nastalo, kdyby nové vedení Tálibánu nemělo mezi svými lidmi dostatečný respekt,“ řekl pro časopis The Atlantic Graeme Smith, analytik kábulské Mezinárodní krizové skupiny, „pak by ani nebylo s kým jednat.“

Afghánská ekonomika v číslech
31 milionů obyvatel

25 procent činí nezaměstnanost

1,5 milionu lidí je závislých na opiátech

450 tisíc lidí je činných v „opiové ekonomice“ na plný úvazek

4,5 milionu lidí je činných v „opiové ekonomice“ na částečný úvazek

100 tisíc0 lidí by se uživilo pěstováním a prodejem pšenice na půdě dnes využívané pro pěstování opia

75 až 90 procent světové výroby opia

20,84 miliard dolarů činí HDP (oficiální údaje Světové banky, v procentech HDP)
• služby (velko- a maloobchod, restaurace, hotely; doprava, komunikace; finančnictví, pojišťovnictví, nemovitosti, sociální a komunální služby) 49 procent
• zemědělství 26 procent
• výroba a těžba 13 procent
• stavebnictví 12 procent

22 miliard dolarů činí objem trhu s afghánským opiem (první tržby překupníků)

850 milionů dolarů se z těchto tržeb dostane zpět do afghánské ekonomiky

65 miliard dolarů vložili do afghánské ekonomiky od roku 2009 Američané (z toho téměř osm miliard na likvidaci makových polí)

468 miliard dolarů stálo Američany vedení tamní války v letech 2001 až 2011

Zdroj: wikipedia.org, CIA World Factbook; UNODC: Afghanistan Opium Survey 2014


Čtěte také:

Umarovu smrt jsme tajili přes dva roky, přiznalo vedení Tálibánu

Vůdce Talibanu Muhammad Umar je mrtvý, zní z afghánské vlády

Taliban potvrdil smrt svého vůdce Muhammada Umara

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče