Prezident Donald I. Normální (skoro)

14. listopadu, 00:00 - Daniel Deyl
14. listopadu, 00:00

í ; ^ \ (skoro); Apokalyptické předpovědi o zhoubnosti Trumpovy vlády pro budoucnost Spojených států a celého světa jsou přehnané

Dějiny píší vítězové - a první verzi dějin píší novináři, praví kombinace dvou mediálních klišé. Americké prezidentské volby roku 2016 představují svého druhu výjimku: protože drtivá většina vlivných médií stála proti konečnému vítězi Donaldu Trumpovi, první verzi dějin psali minulý týden poražení. Podle toho to vypadalo: noviny, televize i servery se jen hemžily chmurnými výjevy z newyorského ústředí poražené kampaně Hillary Clintonové; výraz „apokalypsa“ se objevil mezi nejužívanějšími výrazy sociálních sítí (insideři tomu říkají trending) a kanadský imigrační server se složil, byv až po pojistku zahlcen dotazy na podmínky získání tamního pasu.

Soudě podle prvních reakcí se polovina Ameriky ve středu ráno probudila do stavu šoku z čehosi nejen nečekaného a také dosud nepoznaného: volební vítězství Donalda Trumpa má podle zmíněných apokalyptiků parametry režimní změny. Onen šok plyne ze dvou hlavních příčin. Zaprvé Trumpův úspěch sám o sobě „odkryl temný podbřišek Ameriky“ - řečeno s publikací Slate Magazine -v podobě rasismu, sexismu a xenofobie, jež mají v zemi silnější podporu, než apokalyptici očekávali. Zadruhé sama existence Trumpovy vlády představuje bezprecedentní nebezpečí na všech myslitelných frontách od ekonomické přes bezpečnostní až po kulturní.

Protitrumpovská fronta byla nebývale jednotná. Časopis The Atlantic, obvykle na poměry americké žurnalistiky umírněně liberální, teprve potřetí ve více než stopadesátileté historii oficiálně podpořil prezidentskou kampaň.

Hillary Clintonová se tak přiřadila k Abrahamu Lincolnovi z roku 1860, když šlo o občanskou válku Severu proti Jihu, a k Lyndonu Johnsonovi, proti němuž stál v roce 1964 arcikonzervativec Barry Goldwater (ironií osudu za pomoci tehdy sedmnáctileté Hillary Rodhamové).

Proti Trumpovi však šlo i mnoho republikánů.

„Jsem pro Hillary, protože je až tím druhým nejhorším neštěstím, které může Ameriku postihnout,“ napsal ještě během kampaně konzervativní humorista P. J. O'Rourke, jenž jinak strávil značnou část posledního čtvrtstoletí sžíravou kritikou manželů Clintonových.

Fakta mluví střízlivěji

Apokalyptické emoce nicméně nenacházejí oporu ve faktech volební statistiky (v době, kdy tento text vznikal, bylo oficiálně sečteno a statisticky zpracováno 98 procent hlasů). Pohled na ně zpochybňuje tezi, podle níž byly hlavními důvody Trumpova úspěchu rasismus a sexismus - což by podle odpůrců mělo samo o sobě každého kandidáta spolehlivě zlikvidovat.

Zaprvé Trump získal na svou stranu více černých Američanů i více Hispánců než před čtyřmi lety Mitt Romney. Pro ty, kteří již zapomněli, Romney byl lidsky uměřený kandidát a politicky umírněný konzervativec, jenž a) kandidoval v době, jejíž atmosféra nebyla zdaleka tolik rasově napjatá jako ta dnešní, b) vedl kampaň, která neutrpěla žádnou rasově motivovanou kontroverzí. Přesto získal o pět procentních bodů méně mezi černochy a o dvě procenta méně mezi Hispánci než letos Trump. (Ovšem kandidoval proti úřadujícímu „prvnímu černošskému“ prezidentovi Baracku Obamovi.) To naznačuje, že v objemu Trumpovy podpory rasismus patrně nehrál takovou roli - bez ohledu na to, že Trump rasovou kartu nepochybně hrál.

Druhý běžný argument apokalyptiků zní, že „mnoho Američanů nevolilo Hillary, protože se nebyli schopni srovnat s myšlenkou, že by volili ženu“, jak píše Newsweek. A skutečně, mezi muži jasně vyhrál Trump, mezi ženami Clintonová.

Co takový argument znamená? Že muži volili Trumpa prostě proto, že není ženou, zatímco ženy volily Hillary po důkladném zvážení jejího volebního programu (a neřídily se podle receptu Madeleine Albrightové, jež se již před lety nechala slyšet, že „v pekle existuje zvláštní místo pro ženy, které nepodporují jiné ženy“)?

Takový výklad by znamenal, že muži trpí politickými předsudky podstatně více než ženy, což jednak nenachází oporu v žádných známých faktech a jednak je učebnicovým příkladem právě onoho sexistického uvažování, jež apokalyptici zavrhují.

Zdá se tedy, že buď apokalyptici mají v tomto konkrétním případě pravdu a jejich obecný postulát neplatí, nebo v tomto konkrétním případě pravdu nemají.

Naopak je možný výklad, že zatímco velká média působí v prostředí velmi citlivém na diskriminaci podle pohlaví i barvy kůže, ve světě obývaném Trumpovými voliči je tato starost při volbě kandidáta na žebříčku priorit níže. Sdělovací prostředky však byly v letošní volbě aktivní součástí kampaně více než kdy jindy - i proto je logické, že se z nich dozvídáme více právě o jejich prioritách. Skutečnost, že ony priority s nimi sdílí menší počet lidí, než si média představovala, je jistě bolestná, což jejich emotivní tón jen posiluje.

Důležitější než emoce novinářů však je odpověď na otázku, jakým způsobem bude Trump i se svými zjevnými nedostatky (za všechny jmenujme vypjatý egocentrismus, hulvátství a neúcta k faktům) schopen vykonávat nejvyšší funkci v oboru, k němuž během své barvité kariéry dosud ani nepřičichl. Koneckonců 20. ledna se stane prvním prezidentem USA, jenž nemá za sebou žádnou politickou ani vojenskou kariéru.

První náznaky už k dispozici jsou -a jsou o něco příznivější, než tvrdí apokalyptické předpovědi. Cesta k inauguraci vede přes proces přechodu od jedné administrativy ke druhé. Tento proces, od roku 2010 poměrně podrobně regulovaný zvláštním zákonem, je již v běhu od července letošního roku. Tehdy začal Trump coby vítěz republikánských primárek dostávat vybraná bezpečnostní hlášení ze stejných zdrojů jako prezident Obama; a ačkoli se Obamovi lidé zprvu obávali, že mu nelze tajná hlášení svěřit, Trump dokázal tak či onak držet jazyk za zuby.

To je svým způsobem významné.

Ukazuje to, že ačkoli Trump má sklon vystupovat jako neřízená střela, jistý stupeň kontroly nad svým jednáním má; jako kvalifikace pro prezidentský úřad to není mnoho, ale obavy z nejhoršího to částečně mírní.

Tým pro přechodové období

Podobně působí práce Trumpova přechodového týmu, z něhož se obvykle rekrutuje část budoucí administrativy. Jeho úkolem je obsadit zhruba čtyři tisíce „politických“ míst, tedy takových, která nespadají do ranku státního úřednictva. Zhruba 100 těchto jmenování musí schválit Senát (nejostřeji sledovaným bude jmenování chybějícího devátého soudce Nejvyššího soudu).

V průběhu kampaně Trump prskal, řval, vymlouval se, otevřeně lhal, vysvětloval, za kterou část těla bere ženy při prvním seznámení, a vůbec zaplňoval televizní obrazovky dalšími a dalšími důkazy o své troglodytské podstatě. Jeho přechodový tým se mezitím v tichosti stýkal se zástupci Obamovy administrativy a kampaně Hillary Clintonové, aby probíral detaily převzetí moci. Někoho to překvapí a někdo si oddechne, ale ne všichni členové toho týmu jsou troglodyti.

Trump začal tím, že pověřil svého pětatřicetiletého zetě Jareda Kushnera, aby spolu s manažery kampaně (Paul Manafort a Corey Lewandowski) vybral šéfa přechodového týmu. Za tři dny poté do funkce jmenoval guvernéra New Jersey Chrise Christieho (jenž brzy po stornování vlastních prezidentských ambic začal Trumpa hlasitě podporovat). Spolu s Christiem do týmu přišli někdejší personální šéf jeho kanceláře Rich Bagger a guvernérova pravá ruka, právník Bill Palatucci.

Posledně jmenovaný okamžitě začal kontaktovat členy někdejšího týmu Mitta Romneyho. Získal pro Trumpa velkou rybu - bývalého šéfa financování Romneyho kampaně Williama Hagertyho, finančníka z Wall Street a kdysi ekonomického poradce prezidenta George Bushe staršího.

Hagerty dostal na starost dohled nad jmenováním dalších členů týmu - a tedy velké slovo při jmenování členů budoucí Trumpovy administrativy. Následující odstavce přinášejí shrnutí nejčastějších dosavadních spekulací na téma, jak může Team Trump od 20. ledna vypadat.

Newt Gingrich - ministr zahraničí

Konzervativec na slovo vzatý, jenž před 20 lety vedl Sněmovnu reprezentantů proti Billu Clintonovi. Patřil k jedněm z prvních Trumpových příznivců mezi významnými republikány.

Trump s ním dokonce jednu chvíli počítal jako s možným viceprezidentským kandidátem.

(Jeho účast v Trumpově administrativě by mohla být svého druhu náplastí pro ty, jimž se stýská po Clintonových. Gingrich je totiž významným představitelem Billovy školy myšlení, podle níž Monica Lewinská měla sexuální vztah s ním, zatímco on s ní nikoli; Gingrich, také recipient orální pozornosti z nemanželského zdroje, se takto hájil -a uhájil - dokonce ještě dříve než Clinton.)

Rudy Giuliani - ministr spravedlnosti

Někdejší newyorský starosta, jenž nejprve za použití drastických opatření vyčistil Big Apple od pouličního zločinu a po 11. září 2001 se stal symbolem odolnosti svého města a jeho obyvatel, patří k nejslyšitelnějším Trumpovým příznivcům; jeho podpora dodala na serióznosti Trumpově snaze vystupovat jako kandidát, jemuž záleží na „zákonu a pořádku“. Role ministra spravedlnosti, tedy zároveň nejvyššího státního zástupce, by mu seděla jako ulitá.

Reince Priebus - personální šéf

Předseda Národního výboru Republikánské strany účinně sloužil jako spojka mezi Trumpem a partajními těžkými vahami v době, kdy obě strany byly na kordy.

Priebus je blízkým osobním přítelem Paula Ryana, šéfa Sněmovny reprezentantů, jenž jako jeden z mála republikánských špiček odmítl Trumpa podpořit. Ve chvíli, kdy Trump a Ryan budou potřebovat jeden druhého, bude Priebus mimořádně cenný pro Kongres i Bílý dům.

Chris Christie - ministr obchodu

Guvernér New Jersey, o němž už byla řeč, má své výhody i nevýhody. Výhodou je fakt, že je znám jako člověk, jenž velmi dobře jedná s druhými (se šéfem, jako je Trump, se vám taková vlastnost hodí dvojnásob).

Nevýhodu představuje bizarní aféra, jež letos pomohla pohřbít jeho vlastní prezidentské ambice: chtěl vytrestat neposlušného starostu městečka Fort Lee, v němž končí most George Washingtona přes řeku Hudson, jedno z nejfrekventovanějších míst východního pobřeží USA. Christie nechal „z bezpečnostních důvodů“ zablokovat na newjerseyském konci mostu jeden pruh dálnice, čímž ve Fort Lee vznikl nepopsatelný chaos. Když se později provalilo, že k uzavření dálnice nebyl důvod, lhal, až se hory zelenaly (a protože není Trump, neprošlo mu to). Podle zpráv televize CNBC mu to může dělat problémy i před republikány ovládaným Senátem.

Jeff Sessions - ministr obrany

O senátorovi z Alabamy se mluví jako o možném šéfovi Pentagonu. Je členem senátních výborů pro ozbrojené síly, justici a rozpočet. Trump o něm říká, že je „tak chytrý, jak to jenom jde“, ačkoli hlasoval pro válku v Iráku, což je podle Trumpa naopak „hrozné a pitomé“. Pružnost ve vztahu k vlastním názorům se novému vrchnímu veliteli zjevně hodí.

Michael Flynn - poradce přes národní bezpečnost

Penzionovaný tříhvězdičkový generál Trumpovi velmi dobře posloužil, když mu pomohl vytvořit příznivou atmosféru k jednání s vysloužilými vojáky, přestože sám nikdy se zbraní v ruce nesloužil. V letech 2012 až 2014 byl členem vojenské výzvědné služby (Defense Intelligence Agency), z níž byl ovšem propuštěn - on sám tvrdí, že se do sporu s vedením úřadu dostal kvůli svým názorům na radikální islám. Žádnou holubici zde nečekejme.

Miliardáři z Wall Street

Klíčové ministerstvo financí by mohl obsadit Steven Mnuchin, jehož Trump jmenoval šéfem financování své volební kampaně. Vzhledem k Trumpovým předvolebním útokům na svět velkých peněz je pikantní, že Mnuchin je na Wall Street jako doma: sedmnáct let pracoval pro investiční banku Goldman Sachs, než založil filmové studio (na kontě má hity jako X-Men a American Sniper).

Kromě toho se v souvislosti s Trumpovým ekonomickým týmem mluví o několika dalších barvitých jménech.

Nejznámějším z nich je John Paulson, manažer hedgeového fondu Paulson & Co., jenž v letech 2007 až 2008 vydělal miliardy dolarů, když správně odhadl, že americký trh s nemovitostmi se zhroutí.

Další miliardář Wilbur Ross si vydělává na denní chleba coby specialista na bankroty u Rothschildů; skupuje firmy v problémech, restrukturalizuje je a zase prodává. Dan DiMicco je velkoocelář (předseda představenstva největšího amerického výrobce oceli Nucor Corporation) a autor knihy s názvem Jak vyrábění věcí vrátí Spojeným státům jejich velikost. A konečně rodák z Libanonu Thomas Barrack je realitní magnát v Los Angeles, kde jeho firma Colony Capital vlastní například ranč Země Nezemě (Neverland), jejímž původním majitelem byl zpěvák Michael Jackson. Jeho dosavadní pracovní zkušenosti obnášejí mimo jiné pozici zástupce náměstka ministra vnitra v administrativě Ronalda Reagana a podíl ve filmovém studiu Miramax. Coby dlouholetý Trumpův přítel mu podle BBC pomohl sehnat na kampaň 32 milionů dolarů.

Lobbistický guru

Pokud však hledáme skutečného guru, jenž by měl na Trumpovu administrativu vliv podobného významu, jaký měl Dick Cheney na administrativu Gerge Bushe mladšího, zřejmě nejblíže takové postavě je muž jménem Ado Machida, bývalý lobbista a pobočník…

Dicka Cheneyho. V přechodovém týmu dostal na starost úkoly, jež zasahují do působnosti hned několika ministerstev - například zrušení Obamova povinného zdravotního pojištění, energetiku a mezinárodní obchod.

Machida působil pod Cheneym v letech 2002 až 2003 jako šéf oddělení domácí politiky (a předtím v roce 1996 jako poradce neúspěšné prezidentské kampaně Boba Dolea). S výjimkou doby angažmá v Bushově administrativě působil jako lobbista pro dravou právní firmu Akin Gump Strauss Hauer & Feld, konzultační firmu Kaizen Strategy Group, zbrojovku BAE Systems, American Airlines, Time Warner, Walgreens, AT&T, Honeywell a Lucent Technologies. Jestli je taková kariéra pro Ameriku i zbytek světa dobrou, nebo špatnou zprávou, se brzy dozvíme; v každém případě je znovu v rozporu s Trumpovým proklamovaným tažením proti lobbistům.

Nic z uvedeného samozřejmě nezaručuje, že Trump nebude v úřadu působit katastrofálně. Je však třeba vzít v potaz také nutnost spolupráce s Kongresem, jenž mu přes stranickou spřízněnost není nijak zvlášť nakloněn, a jistou perverzní výhodu v absenci pevných postojů, jež by mu házely pod nohy ideologické klacky, jako se to stalo Georgi W. Bushovi nebo Baracku Obamovi. I proto existuje reálná naděje, že Trump bude vládnout celkem normálně (relativně - v protikladu k obávané režimní změně) a apokalyptické předpovědi založené na jeho chování během kampaně se nenaplní. 9

Cena hlasu

Kolik museli jednotliví kandidáti vynaložit jednoho hlasu.

2016

Donald Trump

Hillary Clintonová

V kampani

utratili

270,7 mil. USD

521,5 mil. USD

na zisk

Celkový

počet hlasů

59 166 034

59 333 856

Náklady

na jeden hlas

4,57 USD

8,79 USD

2012

Mitt Romney

Barack Obama

461,9 mil. USD

711,9 mil. USD

63 053 251

69 112 958

7,33 USD

110,30 USD

Pozn. V kampani v roce 2012 jsou počítány veškeré prostředky utracené do dne voleb. U výdajů za kampaň v roce 2016 se předpokládá,

že štáby utratily veškeré prostředky, které získaly. Celkové počty hlasů v letošní kampani jsou brány k 9. listopadu.

ZDROJ: REUTERS

Trumpovo vítězství Americké prezidentské volby

Hillary Clintonová (232 volitelů)

270 je potřeba k vítězství

Donald Trump (290 volitelů)

ZDROJ: REUTERS Někoho to překvapí a někdo si oddechne, ale ne všichni členové toho týmu jsou troglodyti.

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče