Převážně neschopná

22. prosince 2014, 00:00 -
22. prosince 2014, 00:00

Za současné ekonomické problémy vděčí Itálie vlastní liknavosti k reformám, soudí přední evropští experti

Zákonný nárok na 30 dní dovolené každý rok? Proti tomu by asi málokdo protestoval. Ne tak italští soudci. Ti dokonce hrozí stávkou. Nyní totiž mohou na dovolené strávit 45 dní za rok, takže by je premiér Matteo Renzi vlastně připravil o třetinu zaslouženého odpočinku. A s tím se pochopitelně nechtějí smířit.

Je to hezká ilustrace problémů, které Itálie má. Řada zájmových skupin si dokázala vydobýt až neuvěřitelné výhody. A ty pak zatěžují celou ekonomiku. Soudnictví budiž příkladem: soudní vynucení smluvních povinností při obchodních sporech v Itálii průměrně trvá plných 1185 dní, což je víc než dvojnásobek průměru zemí OECD. U italských soudů stále leží víc než pět milionů nevyřešených sporů; některé jsou z 90. let. Pak nepřekvapí příběh, který nedávno s chutí přinesla italská média: skupina zahraničních investorů se raději rozhodla investovat v Rumunsku, protože justice je v obou zemích zhruba stejně špatná, ale v Rumunsku je naděje na vyšší výnos.

Reforma justice je prostě jednou z nutných podmínek pro zvýšení italské konkurenceschopnosti.

Ono totiž rozhodně neplatí populární představa, že Itálie má problémy proto, že stát jen bezmezně utrácel. Itálie není Řecko. Jestliže jsou ale důvody italské ekonomické stagnace spíše institucionální a strukturální povahy, o to těžší je prosadit jejich řešení. Konkurenceneschopná Velmi dobře to ukazují tři knihy, které nedávno o situaci Itálie a o pozici země v eurozóně vyšly. Federico Fubini, jeden z nejlepších italských ekonomických novinářů, na několika číslech dokládá hloubku italské krize. Od roku 2008 země zažila po Řecku druhý nejhlubší ekonomický propad v eurozóně: italský HDP je teď nižší o víc než devět procent, a to ještě před začátkem světové finanční krize země víc než deset let stagnovala. Italská ekonomika je tak dnes menší než v roce 2002! Italská průmyslová výroba klesla oproti roku 2008 o čtvrtinu. Dopady na životy lidí mohou být zdrcující. „Když jste mladou ženou žijící na jihu Itálie, máte práci na dobu neurčitou a dostáváte plat v řádném termínu a v plné výši, pak jste statistickou výjimkou,“ konstatuje Fubini. A co je podle něj možná nejhorší, vyhlídky na rychlé zlepšení nejsou moc reálné. To je rozdíl oproti době těsně po druhé světové válce: v jejím průběhu italský HDP sice klesl o víc než třetinu a v roce 1945 byl na úrovni roku 1906. Jenže už v roce 1950 překonal předválečnou úroveň.

Příčiny současných problémů? Euro to není, Itálie stagnuje od poloviny devadesátých let. Fubini vidí hlavně institucionální důvody. V zajímavém srovnání dokládá, jak se Itálie liší od Německa a Japonska, dalších dvou poražených zemí válečné Osy. Pouze v Itálii přežily instituce ukotvené ve fašistickém korporativním uspořádání. Vítězní Spojenci po válce netlačili na zásadní změny, protože se báli, že prospějí tehdy velmi silné komunistické straně, která nebyla daleko od volebního vítězství. V kontextu studené války bylo nutné udělat vše pro stabilitu země, nikoli pustit se do bourání starého řádu s nejistým výsledkem. Na zcela nedostačující sociální reformy ale poukázala revolta 60. let, na kterou stát odpověděl nadměrným kompenzováním minulosti a ústupky, kterými se snažil koupit si konsenzus širokých vrstev a zájmových skupin. Příkladem může být zavedení nesmírně rigidních pravidel trhu práce, která se až teď snaží lopotně reformovat Renziho vláda. To vše také nastartovalo dluhovou spirálu, která italský státní dluh vystřelila vysoko nad sto procent HDP.

Kvůli tomuto dědictví minulosti Itálie podle Fubiniho trpí faktickou kartelizací ekonomiky s vysokou mírou klientelismu a propojení vedení firem a bank či podnikatelského a politického prostředí. Sociální partneři mají tak vlivné postavení, že si obvykle vynutili odvrhnutí všech byť jen trochu odvážných reformních plánů. I tato nadměrná role odborových a zaměstnavatelských svazů spoluzavinila tristní vývoj italské produktivity práce, která nejprve deset let stagnovala, a v posledních letech dokonce klesala. Fubini uzavírá: italské elity jsou dědici korporativismu a jejich neochota ke změnám je hlavní příčinou dlouhodobé krize země. Naděje? Snad vážnost situace, která by mohla elitám i ostatní občanům konečně otevřít oči.

Technologicky zaostalá Federico Fubini se na italskou krizi podíval z institucionálního pohledu, Luigi Zingales se zaměřil hlavně na strukturu ekonomiky.

Zingales je profesorem podnikání a financí na Chicagské univerzitě, a tak ví, o čem mluví, když analyzuje zhoršující se konkurenceschopnost italských firem. Také on si je jist tím, že na vině není členství země v eurozóně; produktivita práce v Itálii přestala růst už před téměř dvaceti.

Podle Zingalese je to důsledek struktury italské ekonomiky: italské firmy se specializují na „špatná“ odvětví, kde jsou vystaveny silné čínské konkurenci. Řečeno konkrétně, oděvní průmysl, v němž Itálie vyniká, má v mezinárodním obchodu nižší váhu než v roce 1980. Sektor informačních a komunikačních technologií svůj podíl za stejnou dobu navýšil z devíti procent na 23 procent, ale italské firmy jsou v něm zcela zanedbatelnými hráči. Itálie se prostě příliš specializuje na technologicky málo vyspělé sektory.

Toto italské zaostávání v perspektivních oblastech ekonomiky silně souvisí s dominancí malých rodinných firem: Zingales dává krásný příklad kontrastu mezi řetězcem Starbucks a tradičním italským barem. Starbucks v reálném čase sleduje spotřebu produktů ve svých prodejnách po celém světě. Tím může nejen centrálně řídit nákup surovin, ale také neustále analyzuje vývoj toho, co zákazníci zrovna preferují. Posezení v malém italském baru na typické piazza, kde kávu připravuje přímo majitel, je oproti tomu sice neskonale příjemnější, ale takový bar je zároveň nesrovnatelně méně ekonomicky výkonný.

Zingales strukturu italské ekonomiky a její nevýhody detailně akademicky analyzuje v anglické studii napsané spolu s dalším ekonomem Brunem Pellegrinem. V samostatné knize Evropa, nebo ne připojuje i úvahy nad tím, jestli by Itálie měla zůstat v eurozóně. Zingales není zastáncem eura za každou cenu; píše: „Kdyby dnes neexistovalo, neplakal bych.“ Ale eurozóna tu je, a tak otázka stojí tak, jestli v ní zůstat, nebo ne.

Podle Zingalese se Itálii momentálně vyplatí zůstat; náklady na vystoupení jsou vyšší než případné zisky. Předně, možnost devalvovat svou vlastní měnu by krátkodobě pomohla, ale italské problémy by nijak nevyřešila. Itálie by stále měla tu samou strukturu ekonomiky s výše popsanými nevýhodami. Devalvace by pomohla především výrobkům citlivým na výši ceny, což jsou většinou ty méně kvalitní. Vystoupení z eurozóny a devalvace by tak podle Zingalese dlouhodobé strukturální problémy italské ekonomiky jen zakonzervovaly.

Profesor Zingales přesto tvrdí, že vystoupení z eurozóny se pro Itálii časem může stát výhodnější než setrvání uvnitř. A to pokud se fungování eurozóny podstatně nezmění.

Zingales požaduje vytvoření skutečné bankovní unie, zavedení společné evropské podpory v nezaměstnanosti a méně deflační politiku Evropské centrální banky. Podle něj je potřeba tyhle změny provést v příštích 18 až 24 měsících, jinak náklady na členství začnou převyšovat rizika odchodu a návrat k liře se pro Itálii začne stávat menším zlem.

Tady je třeba dodat: pokud by si někdo vsadil na to, že se Zingalesem požadované změny tak rychle uskuteční, vypadal by jako gambler. Logicky pak dodejme, že debata o členství Itálie v eurozóně může nabrat docela rychlý spád. Všechny hlavní opoziční strany, tedy Grillovo Hnutí pěti hvězd, Berlusconiho Vzhůru Itálie i stále populističtější Liga severu teď euro buď odmítají, nebo jsou k němu lhostejné. Ne u všech musí tento postoj vydržet, ale i tak je jasné, že od dřívějšího téměř stoprocentního konsenzu ohledně členství v eurozóně je dnes italská politika velmi daleko.

S nataženou rukou Fubini i Zingales pregnantně popsali příčiny italského hospodářského marasmu posledních dvou dekád. Lorenzo Bini Smaghi zase Italům připomíná, že by své problémy neměli svalovat na jiné. Ve své knize většinou pohodlně vyvrací 33 stereotypů či nepravd spojených s eurem nebo s ekonomickým vývojem Itálie.

I Bini Smaghi patří ke špičce: šest let strávil ve Výkonné radě Evropské centrální banky a měl v ní pověst akademicky asi nejlépe vybaveného člena. Teď učí na Harvardu. Italové podle něj musejí pochopit, že problémy jejich země mají především domácí kořeny a pro jejich vyřešení jsou nutné radikální reformy ekonomického systému. Italové až dosud takovou připravenost zrovna nejevili: za typické Bini Smaghi považuje volání po zavedení eurobondů, tedy společných evropských dluhopisů, aniž by se státy jako Itálie byly výměnou za to ochotné vzdát notné části své ekonomické suverenity. Jen natahovat ruku a stěžovat si prostě podle Biniho Smaghiho nestačí.

Autor připomíná, že Itálie naléhavě potřebuje reformy trhu práce, soudnictví nebo třeba zvýšení podpory pro vědu a výzkum, což jsou všechno oblasti, do kterých Evropská unie prakticky nemá co mluvit. Je vinou jen samotných Italů, že tyto reformy dávno neudělali.

Místo toho žádají Brusel, aby jim nějak zařídil ekonomický růst.

Příčiny italské stagnace vidí Bini Smaghi podobné jako Fubini a Zingales. Podle Biniho Smaghiho by z ní měla Itálie vyjít sérií zásadních reforem, týkajících se především trhu práce, justice a státní správy. Země potřebuje např. razantně snížit zdanění práce. Je zřejmé, že to by ale vyvolalo zvýšení rozpočtového deficitu a porušení evropských pravidel. Brusel, Berlín a další by to však podle Smaghiho mohly akceptovat, pokud by viděly, že Itálie o reformách nejen mluví, ale také je dělá. Autor totiž správně upozorňuje, že zbytek eurozóny si je nepochybně vědom toho, jak zdrcující dopady může případný italský default mít na celou eurozónu. Není tak od věci očekávat, že by v Evropě máloco uvítali tolik jako reformy zvyšující italský potenciální růst.

Bini Smaghi ale logicky upozorňuje, že Itálie v tomto směru nemá důvěryhodnosti zrovna na rozdávání. A dodejme, že jen smíšené výsledky má zatím za sebou i ambiciózní premiér Renzi. Nedávno přijal reformu trhu práce, ale jedná se jen o náčrt, který ještě musí dostat konkrétní obsah přijetím další legislativy. Změny prostě v Itálii až dosud šly jen velmi pomalu. Země přitom potřebuje proměnu zcela zásadní, která je ale samozřejmě o to složitější.

Když jste mladou ženou žijící na jihu Itálie, máte práci na dobu neurčitou a dostáváte plat v řádném termínu a v plné výši, pak jste statistickou výjimkou. Posezení v malém italském baru, kde kávu připravuje přímo majitel, je sice neskonale příjemnější než v řetězci, ale bar je zároveň nesrovnatelně méně ekonomicky výkonný.

Ondřej Houska Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Bruselu Literatura: Lorenzo BINI SMAGHI, 33 false verita sull´Europa, Bologna, il Mulino 2014, 188 s. Federico FUBINI, Recessione Italia. Come usciamo dalla crisi piu lunga della storia, Roma-Bari, Laterza 2014, 136 s. Luigi ZINGALES, Europa o no. Sogno da realizzare o incubo da cui uscire, Milano, Rizzoli 2014, 205 s. Bruno PELLEGRINO-Luigi ZINGALES, Diagnosing the Italian Disease, studie v tisku, dostupná na http://faculty.chicagobooth.edu/luigi.zingales/index.html

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče