Přestárlé srdce Evropy

16. září 2013, 00:00 - Tomáš Plhoň
16. září 2013, 00:00

Česko zřejmě po volbách opustí druhý pilíř penzijního systému. Zavrhly ho i ostatní středoevropské státy

Zrušíme druhý pilíř penzijního systému, píše se zcela nekompromisně ve volebním programu ČSSD. Vzhledem k tomu, že do voleb zbývá víc než měsíc a ve všech průzkumech levice drtivě válcuje protivníky, o osudu ambiciózní penzijní reformy se zdá být rozhodnuto. Ne že by ony ambice v jakémkoli smyslu naplnila. V rámci druhého pilíře si dnes na penzi střádá přibližně 82 tisíc lidí, což je na hony vzdáleno původním plánům exministra Miroslava Kalouska, který očekával postupné zapojení až padesáti procent populace.

Dluhy, krize a populismus Přesto všechno stojí za vybudováním infrastruktury, která má lidem usnadnit spoření na stáří, nemalé úsilí. Vzniklo šest penzijních společností, které do projektu investovaly obrovské částky. Jen za propagaci utratily podle posledních čísel čtvrt miliardy korun. Nemluvě o tom, že v případě absence nějakého masivního doplňkového spoření bude český důchodový systém v budoucnu jen těžko udržitelný. Za loňský rok stoupl deficit důchodového účtu na padesát miliard korun.

Bez výrazného snížení státního důchodu budoucích penzistů se Česko neobejde.

Nejde však jenom o Česko. Jak se zdá, s péčí o své nejstarší občany má potíže celá střední Evropa. Pokud ČSSD skutečně zruší druhý pilíř, bude naše země jen dalším státem v řadě, který ve středoevropském regionu opouští model fondového spoření na důchod. Polsko, Maďarsko i Slovensko už na experimenty s penzijní reformou postupně zanevřely. Důvodem jsou deficity veřejných financí, snížené příjmy způsobené ekonomickou krizí a ve velké míře je společným jmenovatelem také starý dobrý populismus. Jev, který straší všechny čtyři visegradské státy už od pádu železné opony.

Jako poslední vyhlásilo stopku překvapivě Polsko. Proč překvapivě? Poláci spustili důchodovou reformu jako jedna z prvních zemí bývalého východního bloku už v roce 1999 a byla obecně pokládána za velmi úspěšný projekt. Do penzijních fondů musel bez výjimky začít střádat každý občan věku pod 30 let (v roce 1999), a to rovnou 7,3 procenta ze mzdy. Dalších 12,2 procenta přispívali severní sousedé do systému sociálního pojištění, tedy do takzvaného průběžného systému.

Díky tak štědrým příspěvkům, na kterých se navíc podílela většina národa, vznikly neuvěřitelně silné fondy. Ty směly investovat jen na polském kapitálovém trhu, a zároveň tak pomohly rozhýbat celou ekonomiku. Architektura tamější penzijní reformy měla takový úspěch, že do Varšavy přilákala velké americké investiční firmy jako Goldman Sachs nebo Morgan Stanley, které dění v Česku sledují jen koutkem oka z internetu.

Volby se blíží Jenže před dvěma týdny vystoupil premiér Donald

Tusk před novináře a prohlásil, že jeho vláda zařazuje v otázce důchodů zpátečku.

Téměř polovina peněz v držení penzijních fondů poputuje zpět do vlastnictví státu a zruší se povinnost občanů do nich přispívat. „Participace v komerční části penzijního systému bude nyní dobrovolná,“ sdělil Tusk dle agentury Bloomberg na tiskové konferenci. A důvod? Údajně snaha o snížení vládního zadlužení. To dosahuje 55,6 procenta HDP (v obecném srovnání žádné velké číslo) a v posledních letech narůstá. Vybagrováním aktiv v majetku fondů chce Tusk získat až pět miliard zĺotých, tedy přibližně 30 miliard korun.

Druhým dechem se polský tisk zmiňuje o volbách do dolní komory parlamentu, takzvaného Sejmu, které přijdou za dva roky.

Tusk by nepochybně rád zvýšil sociální výdaje a přitáhl tak na svou stranu nové voliče, jenže to udělat nesmí. Zvyšování výdajů je totiž v Polsku omezeno ústavou. Fondy druhého pilíře budou každopádně fungovat dál, ale jen s polovinou prostředků a s dobrovolnými příspěvky, které ke všemu zůstanou omezeny na pouhých 2,92 procenta ze mzdy. Navíc nebudou smět investovat do akcií. Vcelku oprávněně tak analytici mluví o marginalizaci penzijních fondů, což je o něco jemnější varianta než kupříkladu znárodnění.

Nabídka, která se neodmítá Té se ale nebáli v Maďarsku. Země, kde se už delší dobu drží u moci kontroverzní premiér Viktor Orbán, si za to ostatně vysloužila kritiku ze všech stran. Přitom na počátku příběhu můžeme i tady najít poměrně slušně fungující důchodový systém s privátně řízenými fondy, vůbec nejstarší z bývalého východního bloku. Ekonomové mu oproti tomu polskému tolik netleskali, a to především proto, že krátce po jeho startu v roce 1998 už maďarští politici v čele s Orbánem vyhrožovali jeho zrušením.

Tehdy šlo ještě o laciná gesta. Reálné obrysy získala jeho hrozba až v roce 2010, kdy usedl do premiérské židle podruhé. Aby Maďarsko vymanil z podmínek „ponižující“ půjčky Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu, raději převedl veškerý majetek uložený ve fondech zpět pod patronaci státu. Dal Maďarům na „výběr“, převezmemeli jeho slovník. Buďto mohli všechny své úspory čítající šest procent z každé mzdy dobrovolně vrátit do státního průběžného fondu, nebo jim hrozilo, že nikdy od státu nedostanou žádný důchod. Ve druhém pilíři zůstala tři procenta obyvatel. Orbánova vláda si přišla na pěkných deset miliard eur a díky nim stlačila schodek rozpočtu pod tři procenta.

Z reformy cedník U našich sousedů na Slovensku probíhaly tahanice okolo penzí mnohem méně dramaticky, přesto podle velmi podobné šablony. Reforma z roku 2004 z pera kabinetu Mikuláše Dzurindy, jehož zákony si brala za vzor jak Topolánkova, tak Nečasova vláda, byla velmi ambiciózní. Možná až příliš. Slováci odváděli ze mzdy do soukromých fondů rovnou devět procent, a to povinně, přičemž tyto peníze pochopitelně chyběly ve státním důchodovém účtu. Navíc tři roky potom přišla finanční krize, která do velké míry umazala zisky většině fondů. Veřejné mínění proto nebylo druhému pilíři zrovna dvakrát nakloněné, a změna tedy alespoň v nějaké formě přijít pravděpodobně musela.

Lze však velmi úspěšně pochybovat o tom, jestli jich muselo přijít tolik. Levicová vláda Roberta Fica provedla za posledních pět let neuvěřitelných 23 legislativních zásahů do penzijního systému, což se bezpochyby musí odrážet na důvěře občanů v jeho stabilitu. Zdá se být skoro zázrak, že v druhém pilíři stále zůstává 1,5 milionu obyvatele, a to i přes Ficovu úpornou snahu onen pekelný nástroj zkázy zlikvidovat. Už dvakrát umožnil Slovákům z druhého pilíře vystoupit a vrátit se pod křídla státu. Poslechlo ho ale jen 170 tisíc lidí.

Kromě toho samozřejmě výrazně omezil výši příspěvků. Do penzijních fondů si nyní Slováci mohou vyvádět jen čtyři procenta ze mzdy a zbylých 14 procent poputuje do průběžného systému (původně byl poměr devět ku devíti). Slovenská vláda nazvala onu revizi dočasným opatřením, které má - opět - zalepit díry ve státním rozpočtu. Od roku 2016 se začne výše opt-outu do druhého pilíře postupně zvyšovat až na šest procent.

Nestabilní politika Erozi trojpilířového systému, který doporučuje Světová banka i OECD, vidíme také v dalších východních státech, jako je Rumunsko, Bulharsko nebo v Pobaltí. Až se na smetiště dějin přidá také česká důchodová reforma, což je velmi pravděpodobné, nebude naše země autorem žádného ojedinělého excesu. Naopak, lze čekat, že zrušení pilíře s 80 tisíci participanty si za hranicemi nikdo ani nevšimne.

Proč ale bývalé komunistické státy hromadně rezignují na model, který na Západě v mnoha případech funguje a jehož funkčnost je ekonomicky potvrzená? Finanční krizi rozhodně není možné z odpovědi vynechat. Z finančních trhů začalo mizet obrovské jmění ani ne deset let poté, co jim první východní stát svěřil své penze. Není divu, že za tak krátkou dobu si penzijní fondy nevydobyly stabilní důvěru. Na vině je ale také politická nestabilita, pro tento region tak typická.

V Česku si jí ostatně užíváme plnými doušky.

S ní je spojený i zmiňovaný populismus. Účinná zbraň, která bude vždycky připravena pálit po chamtivých fondech a nezodpovědných portfolio manažerech. U nás už za několik měsíců.

V rámci druhého pilíře si dnes na penzi střádá přibližně 82 tisíc lidí, což je na hony vzdáleno původním plánům exministra Kalouska, který očekával postupné zapojení až padesáti procent populace.

5 mld. zľotých tedy asi 30 miliard korun chce polský premiér Tusk získat vybagrováním aktiv tamějších penzijních fondů

O autorovi| Tomáš Plhoň, plhon@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče