Přerozdělování, nebo začleňování?

16. února 2015, 00:00 - RICARDO HAUSMANN
16. února 2015, 00:00

Začleňující růst může vytvořit rovnější a úspěšnější společnost než jakékoli přerozdělování

Otázka prohlubující se nerovnosti příjmů výrazně figurovala na letošním zasedání Světového ekonomického fóra v Davosu. Jak známo, ekonomika Spojených států v posledních třech desetiletích výrazně rostla, avšak střední příjem domácností nikoli. Většinu zisků inkasovalo nejbohatší procento (ba dokonce nejbohatší setina procenta) Američanů, což je věc, kterou žádná společnost pravděpodobně nebude dlouho tolerovat.

Mnozí lidé se obávají, že jde o celosvětový jev, který má všude podobné příčiny – je to i klíčové tvrzení v opěvované knize Thomase Pikettyho Kapitál v jednadvacátém století. Taková představa však může být nebezpečně zavádějící. Je zásadně důležité rozlišovat nerovnost v produktivitě mezi firmami a nerovnoměrnou distribuci příjmů uvnitř nich. Tradiční boj mezi prací a kapitálem se vede o to druhé, když se zaměstnanci a vlastníci perou o podíl na koláči. Zároveň však existuje překvapivě hluboká nerovnost v produktivitě firem, což znamená, že se radikálně liší velikost samotného koláče. Zejména to platí v rozvojových zemích, kde lze běžně nalézt desetinásobné rozdíly v produktivitě na úrovni provincií a státu a ještě mnohem větší rozdíly na úrovni obcí.

POMÍCHANÉ NEROVNOSTI Tyto dva velmi odlišné zdroje nerovnosti se často směšují, což brání jasným úvahám o jednom i druhém. Oba souvisejí s podobným rysem moderní produkce: s faktem, že vyžaduje mnoho vzájemně se doplňujících vstupů. Ty zahrnují nejen suroviny a stroje, které lze dopravovat tam a zpět, ale i mnoho specializovaných pracovních kvalifikací, infrastrukturu a pravidla, jež tak snadno přesouvat nelze, a tudíž musejí být umístěny vedle sebe. Nedostatek kteréhokoli z těchto vstupů může mít katastrofální dopady na produktivitu.

Kvůli této komplementaritě jsou mnohé oblasti rozvojového světa pro moderní produkci nevhodné, jelikož postrádají klíčové vstupy. Dokonce i uvnitř měst jsou chudé čtvrti natolik odtržené a nedostatečně vybavené, že dosahují mizerné produktivity.

V důsledku toho existují mezi firmami obrovské rozdíly v produktivitě – a tím i v příjmu, který mohou distribuovat.

Vzhledem k omezením produktivity není přerozdělování lékem, ale jen utišujícím prostředkem. Řešení tohoto problému vyžaduje investice do začleňování, do poskytování kvalifikace lidem a jejich napojování na vstupy a sítě, které je mohou učinit produktivními. Dilema spočívá v tom, že chudé země postrádají zdroje potřebné k napojení všech míst na všechny vstupy. Nemají jinou možnost než napojit několik míst na většinu vstupů a dosáhnout vysoké produktivity v těchto místech, nebo zajistit některé vstupy na všech místech a dosáhnout velmi malého růstu produktivity všude. Proto má rozvoj sklon k nerovnosti.

Dalším problémem moderní produkce je otázka, jak rozdělit příjem generovaný všemi doplňujícími se vstupy. Produkci dnes nezajišťují pouze jednotlivci, ba ani týmy lidí uvnitř firem, ale také týmy firem neboli hodnotové řetězce. Stačí se podívat na titulky na konci jakéhokoli současného filmu. Z komplementarity pak pramení problém přisouzení. Jak a komu by se měly přiznat zásluhy za konečný produkt?

TÝMOVÉ PŘEBYTKY Ekonomové se tradičně domnívají, že každý člen týmu pobírá mzdu ve výši svých nákladů příležitostí, tedy nejvyššího příjmu, který by mohl dostat, kdyby byl z týmu vyřazen.

V tomto kontextu platí, že kdyby trhy charakterizovalo to, co ekonomové nazývají dokonalou konkurencí, pak by po zaplacení nákladů příležitostí všech vstupů nezůstalo nic, co by se dalo rozdělit. V reálném životě je však hodnota týmu vyšší – často mnohem vyšší – než náklady příležitostí jeho členů.

Kdo tedy shrábne tento „přebytek z týmu“? Tradičně se předpokládá, že jeho hodnota připadne akcionářům. Extrémní vzestup odměn generálních ředitelů v USA, který doložil Piketty i další, však může odrážet schopnost ředitelů rozvrátit tým, pokud část přebytku nedostanou oni. Ředitelé koneckonců po propuštění zakoušejí náhlý pokles příjmů, což naznačuje, že jejich odměna vysoce přesahovala jejich náklady příležitostí. Zisky nepřipadají tomu, kdo si je nejvíce zaslouží. Vzestup „kapitálu“, který Piketty dokumentuje ve Francii a dalších zemích, je většinou způsobený zhodnocením nemovitostí, jednoduše proto, že dobré lokality získávají ve stále propojenější ekonomice na ceně. A stejně jako pozemky může také současný režim práv duševního vlastnictví v důsledku přehnané ochrany starých myšlenek představovat tržní sílu, která nejen prohlubuje nerovnost příjmů, ale také ničí inovace.

To znamená, že politika zaměřená na zajištění spravedlivého příjmu by se měla opírat o vlastnictví či zdaňování vstupů, které uchvacují „přebytek z týmu“. Dobytím tohoto přebytku lze samozřejmě umožnit přerozdělení příjmů, jak mnozí navrhují; mnohem většího a trvalejšího účinku však lze dosáhnout v případě, že výnos bude použit na financování inkluze. Začleňující růst totiž může nakonec vytvořit lépe prosperující a rovnější společnost, zatímco přerozdělování nemusí prospět ani začleňování, ani růstu.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

O autorovi| RICARDO HAUSMANN, ředitel Centra pro mezinárodní rozvoj a profesor praxe hospodářského rozvoje na Fakultě státní správy Johna F. Kennedyho při Harvardově univerzitě, je bývalým venezuelským ministrem plánování

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče