Pozdvižené obočí

17. prosince 2012, 00:00 - Blahoslav Hruška
17. prosince 2012, 00:00

Prezident dokáže své názory rychle změnit. Zvlášť když ho někdo naštve

Karlovarské Divadlo Husovka je typem podniku, který by Václav Klaus nejspíš označil za levicový. Už jen to, že jeho provozovatelem je občanské sdružení, které chce propagovat nekomerční kulturu, musí u prezidenta vyvolat významné pozdvihnutí obočí. Přesto sem Václav Klaus zavítal, a to v rámci filmového festivalu, kdy se tu promítají snímky pro náročnější publikum. Klaus se předvedl jako vyznavač intelektuálních filmů i jako filmový fanoušek, který sice protekčně získá lístek na vyprodané představení, ale jde si s batůžkáři sednout do stejného vydýchaného sálu.

Prezidentovy výlety mezi prostý filmový lid v Husovce mají jednu vadu na kráse.

Drtivá většina filmů, které se tu o festivalu promítají, by nevznikly bez státní podpory kinematografie, evropských dotací nebo kulturních grantů. Podobný model financování ovšem prezident v případě Česka vehementně odmítl. A to hned dvakrát. Nejprve v roce 2006, následně i v polovině minulého měsíce.

„Stále se domnívám, že filmový průmysl je standardním obchodním odvětvím, nikoli veřejným statkem, který by měl být financován z veřejných zdrojů,“ napsal Klaus ve svém zdůvodnění, proč vrátil zákonodárcům zákon o audiovizi. Jak to jde dohromady s milovníkem klasických filmů, který se v rozhovoru pro Lidové noviny chlubil tím, že „před čtyřiceti lety chodil na Bergmana, a ne na francouzské komedie a anglické detektivky“?

Hlavně ne Hřebejk Docela snadno. Ingmar Bergman, stejně jako třeba italský režisér Michelangelo Antonioni, jsou pro Klause opravdoví režiséři, kteří si podporu zaslouží. Ty české většinou nemůže vystát. A není k tomu třeba ani vyslechnout si historky o tom, jak při jednání o podpoře filmu v Karlových Varech Klaus zbledl a významně kroutil hlavou při vyslovení jména Jana Hřebejka, který státní dotace pravidelně dostává. Mimochodem téhož Hřebejka, který v Husovce během festivalu provozuje pobočku své pražské vinárny Bokovka. Mnohé o prezidentově pohrdání českými tvůrci napoví i dikce dopisu, v němž zdůvodnil svůj nesouhlas s poslední verzí zákona. Hned dvakrát se tu mluví o „podnikatelích ve filmovém průmyslu“, nakonec ještě prezident dodává, že českému filmu nechybějí peníze, ale tvůrčí invence. Jinými slovy: točit za státní mohl leda tak formát Bergman, v Česku ať s tím nikdo nepočítá a raději se každý spoléhá na tržní model.

Podobně jako s filmem, který si Klaus podle vlastního klíče rozdělil na umění a průmysl, to je i s církvemi. Klaus jako liberál by měl teoreticky považovat víru za čistě soukromou věc a Česko za sekulární stát, který se do církevních struktur neplete. Zpočátku to tak opravdu vypadalo. „Katolická církev začíná hrát roli, která je naprosto neadekvátní jejímu postavení v této zemi. Několikahodinové televizní přenosy z Velehradu byly tou poslední kapkou v celé věci,“ stěžoval si tehdejší premiér Václav Klaus v roce 1993. Tentýž Václav Klaus se pak před rokem sešel na oběd s vybranými katolickými biskupy, aby společně probrali oficiální pozvání papeže Benedikta XVI. na oslavy 1150. výročí příchodu věrozvěstů Cyrila a Metoděje v létě roku 2013. Kam jinam než na Velehrad. A opět za tímto názorovým veletočem stojí naštvání. Svobodně a kriticky uvažující katoličtí intelektuálové, jako jsou třeba Tomáš Halík nebo Martin C. Putna, jsou pro dosluhujícího prezidenta (jinak sympatizanta husitské církve) stejně nepřijatelní jako nevěřící občanští aktivisté. A Klaus rozumí tomu, že Vatikán svým aktivismem štvou. Církev, a zejména ta katolická, už pro prezidenta najednou není jen spolek zahrádkářů, ale jedinou autoritou mimo politické strany, kterou je schopen brát jako významného politického hráče, s nímž se lze dohodnout.

Kouzlo nepodpisu Klaus ovšem vždy dbal na názor veřejnosti, která je ve svém celku proti církevním restitucím. A tak na jedné straně řeční na „občanské“ svatováclavské pouti, když mu ale na stůl předloží zákon o církevních restitucích, sáhne po „nepodpisu“. Institut, který Klaus sám vymyslel a celkem šestkrát během svého prezidentování použil, mu umožnil vyjádřit lehký distanc poté, co již bylo jasné, že restituce budou platit i bez Klausova parafování.

Neúnavným zdrojem naštvání je pro Klause Evropská unie. A to dokonce takovým, že kvůli Bruselu dokáže negovat myšlenky, které ještě bez EU za zády kdysi sám prosazoval. Když v roce 1998 coby poslanec a šéf Parlamentu navrhoval uzákonit vyrovnaný rozpočet, argumentoval nezadluženou budoucností země.

Totéž v evropském měřítku nabízí tzv. fiskální kompakt z letošního března. Ten ovšem podle Klause „radikálně likviduje suverenitu národů“. Nejpozoruhodnější na kauze rozpočtové disciplíny řešené v Bruselu je fakt, že čistě ekonomicky proti fiskálnímu kompaktu Klaus nakonec nic nemá. Pokáral sice EU za to, že strukturální schodek je jen odhad, nikoli statistické číslo. Za „naprosto chybné“ ale považuje vyvozování politických důsledků, ne samotný důraz na rozpočtovou kázeň.

Klaus má pravdu v tom, že chtít tak složitou věc, jako jsou rozhodovací mechanismy v EU, posvěcovat referendem, by bylo samoúčelné. Hlavní boj, totiž jak položit vhodnou otázku pro hlasování, by si beztak odbyly politické strany. Můžeme v tom vidět i prezidentovu tradiční nechuť k nástrojům přímé demokracie. I odmítání všelidové volby má ale své meze. A Klaus dobře ví, kdy „hlasem ulice“ postrašit. Zejména své spolustraníky. Když v říjnu 2002 oznámil, že končí v čele ODS, téměř současně pod jeho vedením výkonná rada občanských demokratů odsouhlasila zavedení přímé volby prezidenta. Klaus byl tehdy nazlobený, že pro svou kandidaturu na Hrad nemá masivní podporu ODS. A tak sáhl po drobném rýpnutí, které mělo zabrat. Netřeba dodávat, že týž Klaus o deset let později označil přímou volbu hlavy státu za „fatální omyl“.

Z jeho pohledu nakonec nemusí jít ani o protimluv. Krátkodobý příklon k přímé volbě byl zřejmě jen taktický kalkul a Klaus si nikdy nemyslel, že by šlo o reálnou touhu dát lidu možnost vybrat si svého prezidenta. Jenže kdo se v té vnitřní logice má orientovat? Kdysi alespoň novinářům pomáhala správně odhalit neústupnou konzistenci prezidentových názorů rubrika Co Klaus neřekl na webu www.klaus.cz. Hradní napravovači se ale odmlčeli. Poslední dementi vyšlo před rokem. Snad jejich práci brzy převezme nějaký odbor Klausovy knihovny. l

O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče