Potaš jako záminka

09. září 2013, 00:00 - Libor Dvořák
09. září 2013, 00:00

Spor Moskvy a Minsku ukazuje, že zahraniční politika Ruska se soustředí na postsovětský prostor

Na samém konci letních prázdnin se v Minsku odehrálo něco opravdu neobvyklého: po jednání s běloruským premiérem byl zatčen Vladislav Baumgertner, generální ředitel ruské společnosti Uralkalij. Ve vazbě by měl zatím zůstat nejméně dva měsíce – prozatím. Kauza zprvu vyvolala velký mediální zájem, a i když se pak začala tvářit tak trochu jako bouře ve sklenici vody, stále neutichá, z čehož plyne, že jde o problém opravdu vážný. Jedno je jisté: V postsovětském prostoru chce Rusko hrát první housle, a to bezmála za každou cenu.

V čem je jádro sporu, který už samozřejmě vyvolal četné diplomatické demarše z Moskvy? Běloruská strana nejen Baumgertnera, ale také několik dalších manažerů Uralkalije, po nichž vyhlásila mezinárodní pátrání, viní z toho, že nejméně od roku 2011 různými zákulisními tahy usilují o zhroucení světových cen sloučenin draslíku, který je důležitou součástí zemědělských hnojiv. Bělorusko má obrovské zpracovatelské kapacity na tento typ umělých hnojiv ještě ze sovětských dob a jejich vývoz tvoří velmi podstatnou součást státních příjmů. Podle vyšetřovatelů přišlo Bělorusko v důsledku údajných machinací Uralkalije o nejméně sto milionů dolarů.

Spor o postsovětský monopol Dnešní Uralkalij se začal budovat ve 30. letech, v bouřlivých dobách sovětské industrializace, výrobu zahájil koncem války. Hlavní výrobní závody sídlí ve městech Berezniki a Solikamsk v uralské Permské oblasti. Podnik, který vznikl před dvěma lety sloučením původního Uralkalije se společností Silvinit, dnes vyrábí kolem pětiny celosvětové produkce draselných hnojiv. Jeho hlavními zákazníky jsou skutečně mamutí odběratelé jako Indie, Čína, Brazílie či Spojené státy.

Spolupráce s Běloruskem se zrodila v roce 2005, kdy Uralkalij s dalším obřím výrobcem draselných hnojiv, Belaruskalijem, založil Běloruskou draselnou společnost (BKK).

V ní měly obě strany smluvně zaručena rovná práva, přičemž BKK bylo svěřeno monopolní právo na obchodování běloruskou draselnou produkcí. Výsledkem této operace bylo, že v roce 2012 ovládala BKK na 43 procent světového obchodu s draselnými hnojivy (však také prodávala i ruskou produkci).

Vloni však mezi partnery vznikl konflikt a v prosinci 2012 běloruský prezident Alexandr Lukašenko vydal výnos, jímž monopolní právo BKK na vývoz produkce domácího výrobce Beloruskalije jednoduše zrušil. Letos v létě pak ruský Uralkalij prohlásil, že prostřednictvím BKK přestává realizovat své exporty i on a že se začíná orientovat nikoli na co nejvyšší cenu, ale na zvýšení odbytu. To vyvolalo prudký pád kapitalizace světových producentů draselných hnojiv včetně Uralkalije samotného, jehož hodnota se podle agentury Bloomberg snížila o čtvrtinu.

A oheň, který už byl na střeše, se po zatčení Baumgertnera, který byl do Kyjeva zcela evidentně vylákán, rozhořel plnou silou. Následovalo vyhlášení mezinárodního pátrání po čtyřech dalších manažerech Uralkalije a 1. září se totéž začalo týkat i největšího akcionáře firmy, ruského miliardáře Sulejmana Kerimova.

Podezřelé spiknutí Podívejme se na to, z čeho běloruští vyšetřovatelé ruský topmanagement viní. Jak hned na první tiskové konferenci po Baumgertnerově zatčení prohlásil tiskový mluvčí vyšetřovacího výboru Pavel Traulko, ruští manažeři připravili v podstatě sabotérské mnohaleté schéma, na jehož základě se v rukou hrstky lidí měly ocitnout veškeré nitky odbytu draselné produkce. Běloruská strana měla mít přístup k jakýmkoli důležitým informacím uzavřen. V další fázi měli vrcholní manažeři Uralkalije převzít kontrolu nad veškerými finančními toky i nad vztahy s hlavními odběrateli. Bělorusové tvrdí, že v rámci složitých machinací o mnoha krocích se řešilo několik úkolů najednou. Smrtelná rána měla prý být zasazena běloruským výrobcům draselných sloučenin, vyvíjen byl velký tlak na pracovníky exportního podniku BKK, jehož špičkoví odborníci měli být odlákáni do Uralkalije, a zároveň se v samotném Uralkaliji měla změnit i skladba akcionářů a jejich podíly.

Traulko dále zdůraznil, že po zastavení spolupráce Uralkalije s BKK cena akcií ruského výrobce prudce klesla a zvláštní švýcarský fond, který kontroluje hlavní akcionář Uralkalije Sulejman Kerimov, začal tyto akcie masově skupovat.

Potud závěry běloruského vyšetřovacího výboru. Chvílemi možná vypadají poněkud paranoidně, ale Bělorusové vědí své – například o ruském soustředěném tlaku na ovládnutí běloruské plynovodní sítě. Ostatně zmínka o přerozdělení akcií mezi starými a novými vlastníky vede k podezření, že tady mohou mít běloruští vyšetřovatelé pravdu a že vlastnická struktura v Uralkaliji se mění způsobem, který není přípustný ani dle ruských zákonů.

Vrátíme-li se k aktuálnímu sporu, ještě před čtyřmi lety se tuna draselných hnojiv na světovém trhu prodávala za téměř 900 dolarů, přestože v roce 2004 stála asi 110 dolarů. Zkraje roku 2009 se cena zhroutila na úroveň asi 300 dolarů, pak postupně znovu stoupla skoro na 500 a do července letošního roku poklesla na zhruba 400 dolarů za tunu. Jaký vliv na tyto pozoruhodné skoky v cenách – které podle řady analytiků souvisejí hlavně s vývojem na mimoevropských trzích se zemědělskou produkcí – měli ruští a běloruští vývozci, není v tuto chvíli zřejmé. Mléčná odplata Rusko v každém případě už na běloruský vzdor reagovalo tím, že snížilo dodávky ropy do Běloruska a hlavní ruský hygienik Gennadij Oniščenko označil třetinu běloruských mléčných výrobků dodávaných do Ruska za závadnou. Pokud by tedy draselná válka vyvolala novou válku mléčnou, která tu byla už v roce 2009, byla by to pro Minsk možná ještě větší tragédie. Na 98 procent mléčného vývozu totiž směřuje do Ruska. Totéž by se mohlo týkat i běloruského masa a masných výrobků směřujících na ruský trh. Podle údajů běloruského ministerstva zemědělství téměř 70 procent zemědělského exportu země tvoří právě mléčné a masné výrobky a jejich prakticky monopolním odběratelem je právě Rusko. Stejný zdroj dále uvádí, že Bělorusko hodlalo letos za tyto komodity utržit 4,3 miliardy dolarů.

Samotné Rusko, domnívají se odborníci, podobný výpadek nijak nepoškodí, protože se dá velmi snadno nahradit dodávkami odjinud.

Hlavní hygienik Oniščenko přitom tvrdí, že jeho prohlášení o kvalitě běloruských mléčných výrobků pochází už z 31. července, a s potašovým skandálem tudíž nijak nesouvisí.

Další podobnou reakcí je snížení dodávek ropy pro Bělorusko, po němž sáhla ruská společnost Transněfť. Její viceprezident Michail Barkov toto rozhodnutí vysvětlil potřebou urgentních prací na ropovodu Družba, protože „roura je ve stavu téměř havarijním“. Výrokem lapidárně sarkastickým vše zaklenul moskevský list Vědomosti: Potaš zkazil mléko i ropovod.

Zajímavý názor v této souvislosti v rozhovoru pro BBC poskytl běloruský politolog Valerij Karbalevič: „Nějakých významnějších reakcí na nejvyšší úrovni se nakonec vůbec dočkat nemusíme. Předchozí konflikty Moskvy a Minsku ukázaly, že ani jedna ze stran si nemůže dovolit přijít o důležitého partnera. Bělorusko je plně závislé na ruské ekonomické droze, a naproti tomu bez prezidenta Lukašenka není možný další rozvoj celní unie, kterou tolik prosazuje Rusko. Za Lukašenkovu ochotu být ruským spojencem a zároveň štítem před NATO musí Rusko něco zaplatit.“

To je samozřejmě pravda, ale stejně tak i fakt, že nástrojů tohoto typu současné Rusko vůči bývalým svazovým republikám značně využívá. A to nejen vůči těm, jež považuje málem za nepřítele (viz dlouholeté embargo gruzínských minerálních vod a vín, jež přestalo platit až před pár týdny), ale i vůči nejdůležitějším spojencům. Tady připomeňme vytrvalý tlak na Ukrajinu a jejího prezidenta, který neustále koketuje s představou sblížení Ukrajiny s Evropskou unií (což platí i naopak) – Moskva naopak Kyjevu nabízí členství ve své celní unii (což je podle pravidel EU nemyslitelné). Největší zájem Moskvy přirozeně přitahují právě obě další slovanské republiky, jež s Ruskem tvoří jednotný kulturně-civilizační prostor a zároveň jsou pro největší zemi světa přirozeným strategickým předpolím. Na příkladu obou těchto republik se v posledním roce (a ostatně nejen v něm) ukazuje, jak vážně míní Vladimir Putin jeden důležitý bod svého předvolebního programu – podle něj se Rusko v zahraničněpolitické oblasti v následujících letech soustředí hlavně na sovětský prostor. Potašový spor je toho výmluvným příkladem.

Podle Bělorusů ruští manažeři připravili v podstatě sabotérské mnohaleté schéma, na jehož základě se v rukou hrstky lidí měly ocitnout veškeré nitky odbytu draselné produkce. 43 % světového obchodu s draselnými hnojivy ovládala ještě loni Běloruská draselná společnost (BKK), společný exportní podnik ruské firmy Uralkalij a běloruské Belaruskalij

O autorovi| Libor Dvořák, Český rozhlas Plus spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče