Polská nafta, česká krev

27. října 2014, 00:00 - PAVEL PÁRAL
27. října 2014, 00:00

V případě pohonných hmot není vláda schopna udělat pro energetickou bezpečnost země vůbec nic

Tématem tuzemské výroby pohonných hmot se začala před lety zabývat už Topolánkova vláda. Jako první si uvědomila úskalí privatizace českých rafinerií, které nakonec skončily v rukou polské skupiny PKN Orlen. A nebylo to zdaleka jen proto, že tehdy ani dnes neznáme vlastníka zhruba 30 procent firmy údajně vlastněné a prokazatelně kontrolované polským státem.

Pro Česko byly rafinerie vždy strategickým odvětvím a vláda považovala za důležité, aby se v zemi vyráběly pohonné hmoty. Od okamžiku, kdy fabriky převzali Poláci, vědí všichni zainteresovaní, že naplnění této strategické potřeby není v českých rukou. Poláky zajímá rafinace ropy zejména proto, že jde o zdroj suroviny pro navazující petrochemické provozy. Benzin a nafta jsou jen nutným zlem, navíc momentálně vyráběným s minimální marží.

Věc ještě k tomu komplikuje skutečnost, že ropovod z Ingolstadtu, který měl zajistit české potřeby ropy v případě výpadků ropovodu Družba, něco stál a bylo ho třeba zaplatit z výnosů rafinace prostřednictvím cen za přepravu, které převyšovaly ceny v Evropě obvyklé. Dnes je sice investice splacená, ale správce ropovodu, státní společnost Mero, o nějakém zlevňování nechce ani slyšet.

Výsledkem je česko-polský klinč, kdy na jedné straně je veden spor o ceny za přepravu, na druhé straně PKN odmítá investovat do obnovy rafinerií a ty směřují k nějakému pomalému umírání. V případě Kralup to umírání navíc může být hodně rychlé a mluví se o dvou letech, pokud se rychle nespustí modernizace. Topolánkova i Nečasova vláda chtěla situaci

řešit vytvořením petroholdingu z rafinerií v Kralupech a v Litvínově a státních společností Mero a Čepro. Pro nesouhlas Poláků se na téhle možné cestě nedošlo nijak zvlášť daleko. Vytržení rafinerií z Unipetroobálka lu je vzhledem k technologické a ekonomické návaznosti takřka nemožné.

O prodeji celého Unipetrolu Poláci nechtějí slyšet, přestože mají na stole nabídku od současného největšího minoritního vlastníka, finanční skupiny J&T. Chlapci z J&T jim přitom budou se svým 27procentním podílem nejspíš docela zatápět a domůžou se kontrolních pravomocí ve firmě. A polský majoritní vlastník bude muset za své svérázné hospodaření v Česku bojovat na další frontě.

Zdá se naprosto jasné, že bez nějaké politické dohody na mezivládní úrovni se debata o budoucnosti českých rafinerií nepohne ani o milimetr. Jenže to má další háček v podobě osoby ministra financí, který vykonává akcionářská práva v Čepru i v Meru. Andrej Babiš má osobní nevyrovnané účty s PKN Orlen. Navíc chemická část jeho Agrofertu má obchodní zájmy provázané s Unipetrolem.

Babiš se proto podle věrohodných zdrojů při vědomí svého dramatického konfliktu zájmů silně zdráhá jakkoli do vyjednávání vstupovat. Není divu. Tady by si mohl snadno zlomit politický vaz. Ale bez něj to prostě nejde, a že by chtěl své kompetence přenést na ministra průmyslu Jana Mládka, je extrémně nepravděpodobné.

A tak lze jen konstatovat, že současná vláda není ani v případě pohonných hmot schopna udělat pro energetickou bezpečnost země vůbec, ale vůbec nic. l

O autorovi| PAVEL PÁRAL • paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče