Pokoušení Svatého otce

18. března 2013, 00:00 - Josef Kašpar
18. března 2013, 00:00

Katolická církev se stala obětí vlastní moci, bohatsví i vnitřních sporů

Papež Benedikt XVI. svým epochálním rozhodnutím rezignovat dne 28. února uzavřel nejen svůj pontifikát, ale i epochu, která trvala několik staletí. A umožnil pochopit traumatickým způsobem jev, který se tušil, ale nebyl jasně zaostřen, protože alespoň v Itálii byl považován za příliš nepravděpodobný: Vatikán byl fakticky dotlačen na druhou stranu symbolické zpovědnice.

Katolickou církev přivedla krize vlastní identity do nepohodlné a do značné míry nezvyklé pozice někoho, kdo se musí hájit a zpovídat ze svých hříchů, přesvědčovat veřejnost, že se kaje, že změní svůj způsob života.

Ať už se jedná o skandály spojené s pedofilií, neprůhlednými financemi Svatého stolce anebo propojení s italskou politikou, které za posledních 18 let vládl problematický Silvio Berlusconi, to vše svým způsobem tlačí Vatikán na lavici obžalovaných.

Rezignace Josepha Ratzingera odhalila podle většiny komentátorů dvě pravdy. Zaprvé, že papež není Kristův zástupce na zemi, ale muž pověřený velmi vysokou funkcí vést společenství rozšířené po celém světě, které musí koexistovat s jinými vyznáními a filozofiemi.

A zadruhé, že sám papež uznal, že již nemá tělesné a duševní síly k obnově církve a že její současnou podobu je nutné rekonstruovat prakticky od základů.

Teprve budoucnost ovšem ukáže, zda nový papež, kterým byl minulou středu zvolen Jorge Mario Bergoglio z Argentiny a který přijal jméno František, bude tyto změny prosazovat. Anebo zda se kurii, administrativě Svatého stolce, opět podaří tyto snahy přibrzdit.

Velké bohatství, velké pokušení Vatikán ovšem není pouze ústředí katolické církve, ale i stát. Má tedy svou administrativu, vnitřní i zahraniční politiku a také majetek. Podle konkordátu uzavřeného v roce 1929 mezi tehdy fašistickou Itálií a katolickou církví byla uznána nezávislost Svatého stolce a exteritorialita značné části jeho majetku. To znamená, že neexistuje přesný výčet toho, co katolická církev skutečně vlastní. Konkordát byl převzat i do ústavy poválečné italské demokracie. Ani komunisté vedení Stalinovi věrným Palmirem Togliattim se s katolickou církví nechtěli frontálně srazit.

Nicméně jisté odborné odhady existují.

Franco Alemanni, jeden z manažerů velké realitní kanceláře Re, která Vatikánu asistuje při různých operacích s nemovitostmi, napsal, že „20 až 22 procent italského nemovitého majetku je v rukou katolické církve“. Italská agentura Dagospia potvrzuje, že „čtvrtina nemovitého fondu Říma je v rukou náboženských institucí“. A ekonomický deník Il Sole 24 Ore odhaduje majetek katolické církve v Itálii na přibližně bilion eur.

Římský list La Repubblica zase napsal, že Svatý stolec vlastní v Římě 65 léčebných zařízení, 30 klášterů, 250 škol, 18 nemocnic a 25 domovů pro důchodce. Vlastnictví se samozřejmě neomezuje na Řím, katolické řády mají mnoho nemovitostí v bohaté severní Itálii. Včetně asi 3300 zařízení pro volný čas o celkové kapacitě kolem 200 tisíc lůžek, jejichž obrat se odhaduje na 4,5 miliardy eur ročně.

Mezi Bruselem a Berlusconim Právě tato zařízení způsobila v minulých letech spor Bruselu s Římem. Podle evropských komisařů se jedná o jasně výdělečná, a nikoli charitativní zařízení, jejich příjmy tedy podléhají zdanění. To se samozřejmě kléru nezamlouvalo. Vatikán se ovšem dopustil i dalšího hříchu, o kterém se v zahraničí příliš nemluvilo: přimhouřil ne jedno, ale obě oči nad nepříliš křesťanským způsobem života tehdejšího italského premiéra a mediálního magnáta Silvia Berlusconiho. Tou dobou už byl Jan Pavel II. velmi nemocný a o italské záležitosti se nestaral. Jeho nástupce, německý teolog a filozof Benedikt XVI., se o ně nezajímal také.

Vnitroitalskými záležitostmi se zabývali především papežův římský vikář kardinál Camíllo Ruini a státní tajemník Tarcisio Bertone. Ti před různými volbami přímo či nepřímo nabádali věřící, aby dali svůj hlas magnátově straně Lid svobody. A jeho poslanci za to nejen odhlasovali mimořádně konzervativní zákon proti umělému oplodňování, ale odmítali také ustoupit rostoucímu tlaku z Bruselu, aby hotely, penziony či rezidence začaly platit daně. K částečné změně došlo až v roce 2012, kdy technokratická vláda Maria Montiho donutila Vatikán k ústupu a hráz daňové povinnosti byla prolomena.

Katolická církev má samozřejmě značný majetek i v dalších zemích. Podle římského deníku La Repubblica vlastní po celém světě asi jeden milion nemovitostí v celkové hodnotě kolem dvou bilionů eur. Známý německý antiklerikál Karlheinz Deschner dokonce tvrdí, že „katolická církev vlastní v USA majetek větší než Standard Oil a U. S. Steel dohromady“. I když je to nejspíš přehnané, je jasné, že Vatikán má velkou hospodářskou moc a ta, jak ostatně církev sama jiným vytýká, s sebou nese „pokušení“.

Tajnůstkáři z Vatikánské banky Symbolem takového pokušení se v očích věřících i nevěřících stal v průběhu více než tří posledních desetiletí finanční institut IOR (Ústav pro věci víry), lidově nazývaný Vatikánská banka a mylně považovaný za centrální banku Svatého stolce. Tento úkol je naopak svěřen Správě statků Apoštolského stolce (APSA).

IOR je soukromá banka, která má jediné sídlo, nacházející se ve vatikánské věži Mikuláše V. Podle posledních oficiálních údajů z roku 2008 měla 130 zaměstnanců, kteří spravovali více než pět miliard eur nacházejících se na 44 tisících běžných účtů. Ty si mohou otevřít pouze zaměstnanci Vatikánu, duchovní a omezené množství soukromých institucí.

Mít účet u IOR není špatná investice, protože úroky se pohybují mezi čtyřmi až dvanácti procenty ročně a vzhledem k tomu, že ve Vatikánu se neplatí daně, jedná se o čistý výnos. Úkolem banky, jak praví její stanovy, je „chránit a spravovat movitý i nemovitý majetek převedený či svěřený IOR fyzickými či právnickými osobami, určený pro náboženské a charitativní účely“. Zisky jsou určeny výhradně k těmto účelům, nikoli pro akcionáře. Klienti jsou identifikováni pouze zvláštním číslem, na účetní operace se nevydávají stvrzenky, neexistují šekové knížky a finance jsou převáděny jen bezhotovostně.

Myšlenka banky se zrodila již v roce 1870, kdy skončila více než tisíciletá existence církevního státu a Řím se stal hlavním městem sjednocené Itálie. Extrateritorialita umožnila IOR výhodné investice prakticky po celém světě. Právě tato výhoda způsobila, že banka byla během posledních 35 let zatažena do celé řady nepříjemných situací spojených s italskou politikou. IOR například znemožnil italským vyšetřovatelům odhalit pozadí celé řady skandálů 80. a 90. let minulého století, ať už se jednalo o krach Banco Ambrosiano nebo o korupci zaplacenou italským státním naftovým gigantem ENI či mnohé další.

Právě tato výsada zachránila monsignora Paula Marcinkuse, který v 80. letech vedl IOR, před velmi nepříjemnými výslechy italských prokurátorů. Marcinkus nakonec skončil v jedné malé farnosti v americkém Coloradu. O možnost vyslechnout jej žádalo italské ministerstvo zahraničí až do jeho smrti před sedmi lety, ale Vatikán povolení systematicky odmítal.

Když nefungují bankomaty V Evropské unii bylo mezitím roku 1997 dosaženo dohody o vytvoření tzv. Moneyvalu neboli Výboru expertů pro hodnocení opatření proti praní špinavých peněz a financování terorismu. Situaci následně zkomplikovala vleklá finanční krize, jež vypukla roku 2008 ve Spojených státech a která se postupně rozšířila do celého světa. Benedikt XVI. se majetkovými otázkami církve nikdy nezabýval, ale protože žil velmi dlouhou dobu v Římě, bylo mu známo, že za hranicemi Vatikánu se na IOR dívají s podezřením.

V roce 2009 proto na radu státního tajemníka Bertoneho jmenoval do vedení IOR Ettora Gottiho Tedeschiho. Ten je v mezinárodních finančních kruzích znám jako člověk nejen schopný, ale i energický a naprosto poctivý.

Mnoho záležitostí týkajících se Tedeschiho působení v čele IOR až do jeho odvolání v roce 2012 není známo. Se vší pravděpodobností se však o nich píše ve zprávě tří kardinálů, které Benedikt XVI. pověřil prošetřením tzv. skandálu Vatikanleaks, tedy úniku důvěrných dokumentů, které papežův komorník Paolo Gabriele předal italskému novináři Gianluigimu Nuzzimu. Zprávou se nyní bude zabývat Benediktův nástupce František.

Je jasné, že Gotti Tedeschi se snažil prosadit Moneyval i za branami Vatikánu. A stejně jisté je, že se jeho snaha o transparentnost srazila se silným odporem uvnitř vatikánské kurie. Ocitl se mezi dvěma ohni – na jedné straně ho italská centrální banka (Banca d’Italia) tlačila k co nejrychlejšímu přizpůsobení novým normám, na straně druhé mu v kurii kladli stále větší odpor. V květnu 2012 byl Tedeschi odvolán a Benedikt XVI. jmenoval nového předsedu IOR až krátce před svou rezignací. Stal se jím Němec Ernst von Freyberg.

Že za branami Svatého stolce nebylo ledacos vyřešeno, vyšlo najevo 31. prosince loňského roku. Banca d’Italia oznámila, že od 1. ledna 2013 ve Vatikánu přestanou fungovat bankomaty, které zde po roztržce s italskými bankami provozovala římská pobočka Deutsche Bank. „Ve Vatikánu se musí platit jen v hotovosti“, hlásil italský tisk. Jenže nešlo jen o vstupné do vatikánských muzeí, suvenýry či filatelisty. Ve Vatikánu se také nachází lékárna, kde je možné získat zahraniční léky, které se na italském trhu nenacházejí, obchody či benzinová pumpa.

Banca d’Italia nechtěla rozviřovat polemiku, ale Vatikán nakonec s rozpaky přiznal, že některé normy dohody o boji proti praní špinavých peněz nebyly ještě aplikovány. Problém byl sice po dvou měsících vyřešen, ale » je jisté, že i tato událost přispěla k nespokojenosti odstupujícího Benedikta XVI.

Plýtvání a korupce Monsignor Carlo Maria Vigano je apoštolský nuncius ve Washingtonu. O prestižní funkci papežova velvyslance přitom vůbec nestál. V roce 2010 byl jmenován šéfem guvernorátu, který spravuje administrativu Svatého stolce. V okamžiku, kdy přišel do úřadu, finance Vatikánu vykazovaly deficit ve výši téměř sta milionů eur. Vigano zjistil, že celá řada dlouholetých dodavatelů zneužívala svou pozici k předražování dodávek a služeb. Zda za tím byla i korupce, nikdo neví. Jisté je, že Vigano zavedl pořádek a již o rok později vatikánské finance vykazovaly přebytek ve výši několika desítek milionů eur.

Tím si ovšem znepřátelil mnoho lidí, kteří pak státního tajemníka Tarcisia Bertoneho přesvědčili, aby Viganoa odvolal. Stalo se tak podle osvědčené praxe „promoveatur ut amoveatur“ (povýšíme ho, abychom se ho zbavili), takže jej poslali do Washingtonu. Vigano se bránil a napsal papeži protestní dopis, který se také dostal do rukou novináře Nuzziho a byl uveřejněn. Zdá se, že Benedikt XVI. na dopis nikdy neodpověděl.

Ještě větší starosti způsobil Vatikánu problém San Raffaele. Pod tímto jménem funguje v Miláně velký a z lékařského hlediska mimořádně úspěšný nemocniční komplex, který založil kněz don Luigi Verze. Jak se ale ukázalo, správa špičkového ústavu nebyla na potřebné úrovni: vykázala schodek přesahující milion eur, plýtvání penězi a korupci. Šéf finančního odboru nemocnice Mario Cal spáchal v červenci 2011 sebevraždu a pouze zákrok kardinála Bertoneho zabránil tomu, aby ústav vyhlásil bankrot. Nyní je San Raffaele v rukou soukromých podnikatelů.

Šance na změnu Těchto několik případů pouze ilustruje obtížnou situaci Benedikta XVI., který musel zkonstatovat, že mu na nezbytné reformy chybí síla. V létě loňského roku zemřel bývalý milánský arcibiskup Carlo Maria Martini, soupeř Josepha Ratzingera na posledním konkláve v roce 2005. Martini, považovaný za „progresistu“, nebyl zvolen. Krátce před svou smrtí v rozhovoru pro nejvýznamnější italský list Il Corriere della Sera prohlásil, že „katolická církev zůstala pozadu o dvě století“. Mínil tím nejen odstup nejvyšších církevních kruhů od každodenních konkrétních problémů věřících (rozvedených, nemanželských párů, homosexuálů), ale i transparentnost rozhodovacích procesů v církvi.

Nový papež František nyní stojí před velmi obtížným úkolem: neměnit personál, ale především mentalitu a tradice trvající staletí. Bude se přitom muset vyrovnat s připomínkami, že katolické církvi se s jejím konzervativismem podařilo přežít antiku, feudalismus i reálný socialismus a že díky němu možná přežije i kapitalismus. Nečekaná rezignace Benedikta XVI. je přitom příležitostí, kterou je lépe nepromarnit.

Skandály spojené s pedofilií, neprůhlednými financemi či propojení s italskou politikou, to vše tlačí Vatikán na lavici obžalovaných.

O autorovi| Josef Kašpar, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče