Pirátský comeback

05. srpna 2013, 00:00 - Josef Brož
05. srpna 2013, 00:00

Hollandova neobratnost nahrává Sarkozyho návratu do vysoké politiky. Pokud ovšem splatí dluhy a přežije všechny skandály

Rok po porážce v bitvě o Elysejský palác to ve Francii vypadá, že Nicolas Sarkozy se vrací. A to doslova jako superstar.

Když před nedávnem bývalý prezident, stále nejpopulárnější muž francouzské pravice, navštívil sídlo své Strany pro lidové hnutí (UMP), byl přivítán potleskem a nadšenými výkřiky.

Za touhou po Sarkozyho návratu stojí nejen vnitřní problémy UMP, ale i neutěšená situace ve Francii, jež čelí vysoké nezaměstnanosti (zvláště mezi nejmladší generací) a ztrátě konkurenceschopnosti. Jaké jsou skutečné motivy muže, jemuž jeho manželka Carla Bruniová věnovala píseň s názvem Můj Raymond?

Varovná čísla Některá čísla znějí skutečně varovně: nezaměstnanost se blíží 11 procentům a je nejvyšší za posledních deset let, produktivita je naopak nízká. Francie ztrácí na mezinárodních trzích a se svou drahou pracovní silou jen těžko čelí globální konkurenci.

Země se stále chlubí vysokorychlostními vlaky TGV, vlastními automobilkami (Renault, Citroën, Peugeot) nebo efektivní jadernou energetikou, úpadek však Francouzi pociťují v mnoha oblastech. Zejména – strukturálně na úrovni veřejných financí, akumulací veřejného deficitu, jenž představuje už 90 procent HDP, ale i neúměrnými výdaji na úrovni 56 procent HDP.

Jak připomíná Jacques de Larosiere, čestný guvernér Banque de France, rozdíly jsou vidět zejména ve srovnání s Německem. „Francie sklouzla ve své platební bilance z vyrovnaného stavu v roce 2003 do deficitu od roku 2005, jenž nyní tvoří 2,25 procenta HDP. Ocitli jsme se na mínus 2,25 procenta, zatímco ten německý je nad sedmi procenty, což činí rozdíl devíti procentních bodů. To přesně ukazuje nedostatek konkurenceschopnosti francouzských firem,“ varuje de Larosiere.

Sarkozy při svém nástupu sliboval, že „více práce přinese větší výdělky“. Pokoušel se přilákat pracovní sílu zpět do Francie a nabízel daňová zvýhodnění pro úspěšné podnikatele. Socialisté o něm mluvili jako o „prezidentu bohatých“. Některá jeho gesta byla opravdu zbytečná. „Pokud nemáš rolexky v 50 letech, život ti ujel,“ tvrdí poradce pro komunikaci několika prezidentů Jacques Séguéla. Prezident Sarkozy chtěl vždy patřit mezi úspěšné, jeho Patek Philippe stály 16 tisíc eur, jak se pochlubil.

Mnozí mu měli právě za zlé jeho styl, na odiv dávané bohatství a místy i vulgarismus. To když odbyl návštěvníka zemědělské výstavy, který mu odmítl podat ruku, slovy: „Vodpal, ty ubohej č…u!“

Na druhou stranu Sarkozy dokázal nabídnout konec dlouhé doby nehybnosti svého předchůdce Jacquese Chiraca, s důrazem na „odstřihnutí“ se od této epochy. A hlavně výrazně nabourat elitářství příslušníků vyšších kruhů vzešlých z prestižní úřednické školy L’ENA.

Neblahé dědictví Po porážce v loňském roce, kdy v čele země stanul socialistický prezident François Hollande, si mnoho lidí oddechlo. Ačkoli Hollande zvítězil, důležitou roli nehrál zdaleka program, byť pro mnohé značně ambiciózní (a v některých ohledech i velmi kontroverzní, viz homosexuální sňatky), šlo ale především o jasné odmítnutí Sarkozyho stylu.

A navíc, což je pro veřejnost nyní důležité, socialista Hollande nezvítězil silně – pouze o několik procentních bodů (52 ku 49).

Chvíli to ovšem působilo jako vítězství prvního socialisty v roce 1981, kdy François Mitterrand položil u Pantheonu symbolickou rudou růži. Ale tak jako měl Mitterrand na počátku snahu znárodnit téměř vše, jeho „liberální obrat“ způsobil v průběhu druhého sedmiletého mandátu, že se socialismus za ministra financí Pierra Béregovoye usmířil i s tržním liberalismem. Bylo to ovšem za cenu nákupní horečky a zadlužováním ekonomiky pro příští generace.

Této slabosti Hollandova mitterrandovského dědictví využívají jeho kritici, když říkají, že nynější prezident jenom zvyšuje daně. A když se pokouší reformovat, bere více bohatým, aby dával chudým (viz Jánošík z Paříže, Euro 27–28/2013). Na veřejnosti o tom mluví zejména pravicová opozice – často to ale působí jako pouhé rétorické cvičení.

Ale když musel německý ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle koncem května vysvětlovat, proč se v německém Handelsblattu objevily interní analýzy, které kritizovaly stav francouzské ekonomiky, zopakoval pouze to, co vědí v celé Evropě.

Francouzská ekonomika si nevede dobře.

mezi kohouty na smetišti Nízká rentabilita, vysoké platy a vysoká daňová zátěž. „Francie patří mezi ty evropské země, které trpí jednou z největších regulací na trhu práce a nejvíce velkorysým systémem sociálního zabezpečení,“ stojí v dokumentu, který pro interní potřebu vypracoval německý vicekancléř Philipp Rösler.

Německo se tím možná jen snažilo posílit svoji úlohu při snaze o vznik společné ekonomické vlády na evropské úrovni, jak ji navrhoval Hollande. Záměr kancléřky Angely Merkelové prosadit „trend úspor“, jenž právě francouzský prezident silně kritizuje, když mluví o „potřebě růstu“ a „nových investicí“, je klíčem k problému řešení vzájemných vztahů. Ty ovšem právě procházejí idylickou fází.

Hollandových manévrovacích obtíží se nyní pokouší využít Sarkozy. Spouštěcím momentem ale paradoxně nebyla tato slabost socialistů, nýbrž výrok Ústavní rady, která Sarkozymu počátkem července oznámila, že neproplatí jeho náklady na prezidentskou kampaň. Částka se pohybovala kolem 11 milionů eur.

Strana pro lidové hnutí (UMP), jež se potýká s výrazným deficitem (55 milionů eur), se nyní obtížně vypořádává s vnitřní personální krizí. Ta proměnila před půlrokem UMP v bojiště, na němž se utkali dva kohouti na jednom smetišti: poslanec Jean-François Copé a bývalý Sarkozyho premiér François Fillon.

I když zvítězil Copé, jeho protivník otevřeně vyhlásil svou ambici usilovat o prezidentský mandát v roce 2017. Vysloužil si tím u Sarkozyho stoupenců označení „největšího zrádce“.

Z nynějšího předsedy UMP Copého přitom poslední vývoj uvnitř strany, jež se nyní usilovně snaží prostřednictvím veřejné sbírky zaplatit dluh za Sarkozyho neúspěšnou prezidentskou kampaň, učinili pouhého služebníka v Sarkozyho novém boji. „Válka byla vyhlášena,“ napsal liberální týdeník L’Express. Jak uniknout aférám Mezi Sarkozyho motivy je ale možné hledat i snahu po znovunabytí prezidentské imunity. Až příliš se totiž točí v začarovaném kruhu korupčních afér. Ta nejznámější se jmenuje po miliardářce Liliane Bettencourtové. Dědička kosmetické společnosti L’Oréal, nejbohatší žena světa podle časopisu Forbes, Sarkozyho údajně ilegálně podpořila při prezidentské kampani v roce 2007.

O tom, o jakou sumu se jednalo, panují dohady. Bývalý ministr práce Eric Worth, bývalý pokladník UMP měl podle některých svědectví obdržet obálku se 150 tisíc eur. Oba, Worth i Sarkozy, obvinění popírají.

Někteří spolupracovníci Muammara Kaddáfího už několikrát dali najevo, že Sarkozymu přispěl na kampaň i svržený „vůdce libyjského lidu“. Informace se objevily až po Kaddáfího smrti. Portál Mediapart publikoval i dokumenty, podle nichž měl Sarkozy obdržet z Libye v roce 2007 celkem 50 milionů eur. Částka, kterou Sarkozy za kampaň oficiálně vykázal, dosahovala pouze 20 milionů.

Při poslední, loňské kampani Sarkozyho tým překročil maximální částku 20 milionů eur údajně pouze o zhruba dvě procenta. Za rozhodnutím Ústavní rady patrně nejsou jenom předražené „cestovní náklady“, ale opět i podezření z nekalého financování. Rada se tím ovšem nevyhnula obvinění z politizace celé kauzy.

Sarkozy, jakkoli jistě znal pozadí i předešlých prezidentských kampaní (podezření se objevila i o kampani Édouarda Balladura v roce 1995, na níž se Sarkozy aktivně podílel), je historicky prvním bývalým prezidentem, jenž je v této souvislosti vyšetřován.

Za touhou po Sarkozyho návratu stojí nejen vnitřní problémy jeho strany UMP, ale i neutěšená situace ve Francii. 10,6 % dosahovala na začátku července míra nezaměstnanosti ve Francii

Hollandových manévrovacích obtíží se nyní pokouší využít Sarkozy.

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče