Pekelná brána vás vítá

25. srpna 2014, 00:00 - Daniel Deyl
25. srpna 2014, 00:00

Plynový kráter, jenž hoří v poušti Karakum již 41 let, je podle turkmenských autokratů skvělou turistickou atrakcí Česko má pražskou Zlatou uličku, Francie Eiffelovu věž a Spojené státy Yellowstonský park; Turkmenistán má hořící díru v poušti Karakum. Plynový kráter, jenž hoří již 41 let zhruba 270 kilometrů od hlavního města Ašchabadu a jehož existence byla ještě donedávna veřejným tajemstvím a měl být na pokyn turkmenských vládců zasypán, byl najednou překvapivě prohlášen za výborné lákadlo pro zatím neexistující turistický ruch.

Na 70 metrů široký a 20 až 30 metrů hluboký kráter dal jméno i nedaleké vesnici, jíž se říká Derweze, Brána. Místní obyvatelé se však netají tím, že ve skutečnosti názvem myslí bránu do pekla – a mají k tomu dobrý důvod.

Osudový omyl Sovětů Díra do pouštního podzemí vznikla v roce 1971 jako nechtěný vedlejší produkt sovětského plynárenství. Turkmenistán byl tehdy jednou ze svazových socialistických republik a Moskva si dělala pochopitelný zálusk na jeho zásoby plynu (od té doby vyšlo najevo, že jsou páté největší na světě). I vypravili se sovětští geologové do hloubi pouště Karakum, jež pokrývá na 80 procent země, aby zjistili možnosti těžby.

Naneštěstí se jim po navrtání zkušebního otvoru veškeré těžní zařízení propadlo do země. Jen zázrakem nikdo nepřišel o život – nebo tak to alespoň tehdy tvrdily oficiální zdroje, které měly ovšem sklon veškeré nezdary podobného typu zapírat, či alespoň bagatelizovat.

Vědci si však všimli, že z nově vzniklé díry v zemi uniká plyn. Obávali se, že by mohl být jedovatý, a přemýšleli, jak se ho zbaví. Dostali nešťastný nápad zapálit jej; učinili tak v přesvědčení, že plyn během krátké doby prostě shoří, čímž bude problém vyřešen.

Kráter však překonal očekávání a hoří dodnes. Ačkoli není jediným svého druhu (ve vzdálenosti do 20 kilometrů jsou ještě dva menší, podobné tvarem i původem), je jediný, z něhož utíká plyn do atmosféry v množství, jež umožňuje jeho nepřetržité hoření.

Jestliže však už sám pohled na hořící jámu působí jako z jiného světa, skutečně pekelný charakter mu dodává až postoj oficiálních turkmenských kruhů.

„Hořící kráter přitahuje každým rokem více pozornosti, zejména v řadách zahraničních turistů,“ citovala agentura AFP letos v červenci nejmenovaného člena státního výboru pro cestovní ruch. Kolem Derweze dala vláda zřídit coby lákadlo pro ekologicky naladěné turisty zvláštní přírodní rezervaci o rozloze 90 tisíc hektarů (místo je kromě plynu další věc, s jejímž nedostatkem se Turkmenistán nemusí potýkat).

Zájem o ni vzrostl celosvětově poté, co letos v červenci odvysílal National Geographic dokument Hořící kráter, jenž popisuje, jak se kanadský badatel-dobrodruh George Kourounis nechal ve speciálním obleku do kráteru spustit, aby tam (neúspěšně) hledal stopy života. „Pamětihodnosti jako tato mají velkou důležitost jak pro lidi, kteří rádi cestují, tak pro výzkumníky v mnoha oborech,“ řekl zhruba v téže době časopisu Business New Europe Ovez Kurbanov z Národního ústavu pro pouště, flóru a faunu. „Naším hlavním úkolem je vytvořit pozitivní image Turkmenistánu jako turistické destinace,“ řekl.

Turismus? Ani ne v plenkách Aniž by bylo zjevné, proč se o takové věci mají starat právě biologové, je nabíledni, že mají před sebou hodně práce. Turkmenistán ročně navštíví jen něco mezi deseti až 15 tisíci turistů a k Derweze nevede žádná silnice; kdo se chce dostat až ke kráteru, musí si najmout místního řidiče. Obyčejná navigace za použití GPS sice ukáže směr, kudy se má odvážlivec vydat, ale už neporadí, jak se vyhnout pohyblivým písečným dunám, v nichž dokáže každý vůz pod vedením nováčka spolehlivě uvíznout.

Počet dalších institucí obvyklé turistické infrastruktury, například ubytovací kapacity či bezpečnostní opatření, jež by z návštěvy kráteru dělaly dobrodružství přístupné celým rodinám, odpovídá počtu silnic – nejsou tu žádné. Jako většina turkmenské pouště je oblast také spolehlivě offline, mimo dosah mobilních komunikačních technologií.

Kromě toho je tu doslova ožehavá otázka, zda by vůbec stálo za to nějakou infrastrukturu budovat, protože není jisté, jestli se turistům ohnivá díra do země skutečně zamlouvá.

„Zahraniční turisté, kteří kráter navštívili, jsou sice ohromeni ohnivým výjevem, ale zároveň i zděšeni rozhazovačností turkmenského lidu, jenž nechává plyn jen tak po desetiletí hořet,“ řekl AFP zaměstnanec turkmenské státní cestovní agentury, jenž nechtěl z obav o kariéru být jmenován.

Není známo, že by někdo před rozhodnutím udělat z Derweze turistickou atrakci nechal provést jakoukoli marketingovou studii o případné přitažlivosti kráteru pro zahraniční publikum. Je to tak trochu logické: turkmenští vládci nemají ve zvyku svá rozhodnutí s někým konzultovat. Turkmenistán je sice nominálně demokracií, není však rozhodně režimem liberálním. Jeho vláda tolik spoléhá na kombinaci tajnůstkářství a mikromanagementu života občanů, že ji v této disciplíně předčí snad jen Severní Korea (ačkoli politika Ašchabadu obvykle bývá podstatně racionálnější než politika Pchjongjangu).

Což přivádí řeč na to, proč je zpráva o turistickém využití Brány do pekla skutečně dobrou zprávou, ačkoli v trochu jiném smyslu, než jak o tom mluví oficiální kruhy. Když v roce 1971 sovětští geologové zjistili, že jimi zapálený plyn ne a ne dohořet a zhasnout, pokrčili rameny a odjeli. Tehdejší režim Leonida Brežněva měl sklon řešit nejeden problém předstíráním jeho neexistence; v případě hořícího kráteru uprostřed turkmenské pustiny to šlo snadno. Tak snadno, že ruský televizní První kanál o něm ještě v roce 2013 informoval jako o možném místě dopadu obrovského „čeljabinského“ meteoritu.

Turkmenbašiho odkaz V tomto kurzu úspěšně pokračoval i Saparmurat Nijazov, první a až do své smrti v roce 2006 jediný turkmenský prezident (koneckonců byl brežněvovskou verzí komunismu odkojen). Za jeho vlády žádná Brána do pekla oficiálně neexistovala, takže nebylo třeba nic řešit.

Nijazov se staral o jiné věci: vyhlásil neutralitu, nařídil, aby domácnosti dostávaly od státu zadarmo elektřinu, plyn a vodu, což platil právě z příjmů z prodeje plynu (primárně do Ruska a Íránu). V samém zárodku bezskrupulózně likvidoval jakýkoli náznak opozice, nechal se ustanovit doživotním prezidentem, oficiálně přijal jméno Turkmenbaši (Otec Turkmenů), postavil si obří pozlacenou sochu, jež se otáčí za sluncem, a dny v týdnu pojmenoval po svých příbuzných.

Kromě toho ležel Turkmenbašimu na srdci osud díla jménem Ruhnama čili Kniha duše, již sám napsal, nechal všude distribuovat a na každém pracovišti vyhradil v každém dnu chvíli pro její studium. Slavomír Horák z pražské Univerzity Karlovy, zřejmě jeden z mála Neturkmenů, jenž ji přečetl ce lou, říká, že je to eklektická směs koránu, pouček načerpaných z komunistických propagandistických brožur, turkmenského folkloru a Turkmenbašiho autobiografie.

Nyní může následovat logická otázka: Jak to souvisí s Bránou do pekla? Víc než si lidé neznalí turkmenských poměrů umějí představit.

Po Turkmenbašim převzal vládu další exkomunistický aparátčík jménem Gurbangulij Berdymuchamedov. Funkci převzal na začátku roku 2007 a nechal všechny dlouho hádat, co to přinese. Pro srovnání, mezinárodní analytici tvrdí, že vrchní patra proslule uzavřené čínské politiky jsou pro ně čitelnější než Ašchabad.

V roce 2010 se Berdymuchamedov odhodlal k prvním samostatným krokům, jimiž šel do jisté míry proti Turkmenbašiho rozhodnutím. Mimo jiné nařídil Bránu do pekla uhasit. Jeho pokyn se však – z důvodů, jež dosud nejsou veřejnosti známy – nikdy nedočkal ani náznaku splnění.

Obavy, nebo nový kurz?

Jedním z možných vysvětlení může být, že nikdo neví, jak hluboko a daleko oheň sahá – není jisté, jestli se požár omezuje na viditelnou část kráteru. Existuje obava, že kdyby se někdo pokusil násilně oheň uhasit (rozuměj zasypat), mohly by plameny prorazit jinudy.

To by mohlo ohrozit relativně nedaleké potrubí, jež spojuje naleziště plynu s oběma největšími odbytišti turkmenského plynu, Ruskem a Íránem. Nejbližší plynovod vede jen pár desítek kilometrů od Derweze. Plyn představuje pro Ašchabad naprosto zásadní zdroj příjmů a hrozba, ač vzdálená, je přesto reálná.

Tak to alespoň funguje v opuštěném hornickém městečku Centralia v americké Pensylvánii, kde podzemní oheň – živený černouhelnou slojí – hoří ještě o devět let déle než v Derweze. Důlní komplex tam v roce 1962 chytil zřejmě od požáru skládky – a už nikdy nezhasl. Tamní úřady se raději smířily s věčným požárem, než aby riskovaly jeho rozšíření.

Tak či onak, když Berdymuchamedov nechal Derweze prohlásit budoucím turistickým centrem, učinil něco, co by Turkmenbašimu sotvakdy přišlo na mysl – otočil vlastní rozhodnutí. Zároveň začal rušit opatření svého předchůdce; k prvním obětem patřila právě série nařízení týkajících se Knihy duše. Od letoška již například není přezkoušení z ní automatickou součástí přijímacího pohovoru na kterékoli řídící místo.

Otázku, zda nový přístup k Derweze je příslibem lepších časů, nebo jen novým dílem palčivé propagandy, ještě nelze uspokojivě zodpovědět. Přesto jsou alespoň někteří Turkmeni optimističtí. „Existuje naděje, že realističtější postoj k přírodním úkazům jako Brána do pekla předznamená realističtější postoj exekutivy k celému Turkmenistánu a světu vůbec,“ komentoval to pro AFP ašchabadský státní úředník, který chtěl pochopitelně zůstat anonymní, stejně jako všichni ostatní.

Jistým argumentem pro tuto naději by mohla být skutečnost, že donedávna zcela uzavřená země se pomalu otvírá světu; například na začátku srpna Turkmeni v předstihu dobudovali svůj díl železnice spojující Kazachstán a Írán.

Existuje obava, že kdyby se někdo pokusil požár uhasit zasypáním, mohl by si oheň najít jinou, nebezpečnější cestu.

Turkmenistán a Brána do pekla v číslech

60 milionů m3 zemního plynu ročně čítá turkmenský export (hlavními odběrateli jsou Pákistán, Írán, Rusko, Indie, Čína a západní Evropa).

10 000 až 15 000 turistů navštívilo Turkmenistán v roce 2012.

80 % země pokrývá poušť Karakum.

48 % pětimilionové populace pracuje v zemědělství.

Zdroj: Business New Europe, National Geographic, AFP Prezident Berdymuchamedov původně nařídil Bránu do pekla uhasit. Jeho pokyn však z neznámých důvodů nikdy nebyl splněn.

O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

 Geolog Václav Cílek (foto Martin Pinkas/Euro)

Václav Cílek: Ocitáme se ve světě nerovnováhy

Hongkong - ilustrační foto

Ekonomicky nejsvobodnější zůstává Hongkong, Česko si výrazně polepšilo

 Twitter

Twitter je krok od převzetí. Zájem může mít Google i Salesforce

 Ilustrační foto

MMF: Řecko potřebuje výrazně snížit dluhovou zátěž

 Budova německé Commerzbank v Hamburku

Commerzbank bude propouštět. O práci přijde 5 tisíc lidí

Krávy, ilustrační foto

Čína zrušila zákaz hovězího z USA. Lační po mase z ciziny

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a chci zakázat…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

  • Miroslav Bárta: Káhiru dobylo jenom pár set jezdců

Hry pro příležitostné hráče