pátá kolona

01. prosince 2014, 00:00 - Daniel Deyl
01. prosince 2014, 00:00

Ruský prezident se rozhodl oslabit Evropskou unii spoluprací s krajní pravicí. Zatím se mu to daří

V půli listopadu se v jednom z luxusních berlínských hotelů sešla na první pohled nelogická společnost. Veterán sociální demokracie a spolutvůrce její politiky détente z dob studené války Egon Bahr; ekonom Alexander Gauland, dlouholetý křesťanský demokrat a odpůrce sociální demokracie, jenž loni přestoupil do nově vzniknuvší euroskeptické strany Alternativa pro Německo (AfD); dva zástupci strany NPD (to nejmírnější, co o ní lze říci, je, že koketuje s neonacismem) – už to vydá na pěkně nesourodý večírek. Jeho hlavní hvězdou však nebyl nikdo z uvedených politiků, nýbrž železničář – a nikoli železničář ledajaký, nýbrž šéf ruských drah Vladimir Jakunin, jinak blízký přítel prezidenta Vladimira Putina a jeho pravá ruka přes evropské PR.

Konference nesla název Přátelství s Ruskem!, pro média byla uzavřená a jejím oficiálním pořadatelem byl jinak jak kostelní myš chudý vydavatel časopisu Compact, jenž se zhlédl v konspiračních teoriích všeho druhu. Podle Süddeutsche Zeitung byly takřka jediným bodem programu peníze – konkrétně ty, jimiž se Jakuninův šéf Putin rozhodl euroskeptickou stranu AfD podporovat.

Německé zákony zakazují politickým subjektům přijímat finance od zahraničních subjektů – ovšem nezakazují jim podnikat. Plán tedy zněl takto: aby se AfD uživila, věnuje se obchodu se zlatem. Rusové přišli podle různých médií (první byl německý server Local.de) s tím, že budou partaji prodávat zlato pod cenou a strana je pak bude prodávat za plnou cenu. Od konce října, kdy byl tento systém zaveden, tak AfD údajně prodala zlato za 1,2 milionu eur.

Mezinárodní konzervativec Dobrá otázka zní, proč v Kremlu dostali zálusk zrovna na AfD. Důvod je jednoduchý: strana sama sebe popisuje jako odpůrce eura, nikoli Evropské unie per se. Právě takové strany balancující na hraně úctyhodnosti si Rusové vytipovali, aby si u nich kupovali podporu.

Úmysl napojit se na krajní pravici, vyhraněnou euroskepsi či prostě nacionalismus v politických kruzích uvnitř zemí Evropské unie není tak docela nová věc. Poprvé se tento záměr v médiích objevil na konci loňského roku jako dílo ruského Střediska pro strategickou komunikaci nazvané Putin: vůdce mezinárodního konzervatismu, jež ruskému prezidentu doporučilo hrát právě na emoce obsazující pravý kraj politického spektra.

Putin tak učinil v několika rovinách: na přelomu roku začal kázat o křesťanských hodnotách i půvabech vlastenectví a před olympijskými hrami v Soči nechal schválit zákonný zákaz propagace homosexuality. To všechno šlo mainstreamovým evropským politikům proti srsti; a čím hlasitěji protestovali, tím výše stoupaly Putinovy akcie u jejich vlastních odpůrců.

Ruská spolupráce s nepřáteli vlastních politických protivníků na evropské scéně má dlouhou a úspěšnou tradici. Počínaje zapečetěným vlakem, jímž nechali Němci za první světové války projet do Ruska Vladimira Lenina, přes pakt Molotov–Ribbentrop až po angažmá německého exkancléře Gerharda Schrödera („Putin je bezchybný demokrat,“ nechal se druhdy slyšet) v Gazpromu Rusové dobře věděli, co chtějí a co jsou za to ochotni zaplatit. Dnes je to především rozbíjení protiruské názorové fronty tam, kde by mohla vznikat, podporou promoskevských hlasů; výměnou za to dávají, celkem vzato, pár drobných.

Miliony pro Le Penovou Zlato pro AfD není zdaleka jedinou aktivitou svého druhu. V půli listopadu se objevila zpráva, že francouzská strana Front National obdržela půjčku ve výši devíti milionů eur od moskevské První česko-ruské banky. Partajní šéfce Marine Le Penové se to bezesporu hodí – za celý loňský rok její pokladnou proteklo celkem 6,2 milionu eur, uvedla agentura Bloomberg.

Jak se však taková politická sázka vyplatí malému bankovnímu domu s aktivy ve výši 771 milionů dolarů? Vlastníkem banky je nenápadný finančník Roman Popov, někdejší člen vedení firmy Strojtransgaz, prominentního dodavatele Gazpromu; není známo, že by se dosud ve Francii jakkoli angažoval.

Půjčka Le Penové však začíná dostávat smysl, když vezmeme v potaz informace serveru Mediapart, že banku francouzské političce doporučil europoslanec Jean-Luc Schaffhauser – muž, jenž monitoroval doněcké referendum o nezávislosti na Ukrajině. Jeho moskevským kontaktem byl poslanec Státní dumy Alexandr Babakov – shodou okolností jeden z byznysmenů s napojením na Kreml, kteří figurují na černé listině EU.

A to není všechno. Již na konci loňského roku se v Moskvě dostalo vřelého přijetí Gáboru Vonovi, šéfovi maďarské strany Jobbik – natolik antisemitské, že s ní ani například Le Penová nechce mít nic společného. Vona přednášel na Moskevské státní univerzitě, líhni eurasianismu (geopolitického smýšlení, jež odmítá euroatlantický liberalismus a jež přiznává Moskvě vyšší status, než jakého v současné době požívá), fotografoval se s jeho nejvýznamnějším spoluzakladatelem Alexandrem Duginem a byl vůbec za hvězdu. „Moskva nás bere jako partnery,“ nechal se nadšeně slyšet po návratu.

O přímé moskevské pomoci Jobbiku není nic známo, ale zato se dobře ví, že proruská réPutinova torika se stala součástí arzenálu maďarského premiéra Viktora Orbána. Jeho vláda následně dostala od Putina příslib deseti miliard eur.

Od Řeků po Brity Přízni Moskvy se těší i další evropské subjekty pochybné důvěryhodnosti, například řecká otevřeně fašistická strana Zlatý úsvit, jejíž Artemis Mattheopulos (sám jedna ruka s Duginem) mimo jiné říká, že „Řecko a Rusko jsou přirození partneři. Výměnou za zajištění své bezpečnosti musíme Rusům umožnit přístup ke svým mořím“. Řecká média podle amerického serveru Wilsoncenter.org mluví otevřeně (ovšem bez důkazů) o tajně poskytované finanční podpoře. Podobnou pověst má i bulharské nacionalistické uskupení Ataka, jež (podle téhož zdroje) udržuje nadstandardní vztahy s ruskou ambasádou v Sofii a jako patrně první evropský politický subjekt požadovalo uznání krymského referenda o odtržení od Ukrajiny.

Obdiv sklízí Putin i v Británii. Nick Griffin, někdejší šéf nacionalistické Britské národní strany, se zase nechal slyšet, že „ruské volby jsou čestněji organizované než ty britské“.

Na obou stranách boje o evropského voliče hraje roli nepřehlédnutelná dávka ironie. Na jedné straně Putinovým sympatizantům nijak nevadí, že v klíčovém sporu na Ukrajině ruský prezident ostře kritizuje Kyjev za podporu ultrapravice, tedy nositele jejich vlastní krevní skupiny. Na straně druhé evropští politici důsledně odmítají myšlenku, že by jejich myšlenkový monopol (například ve společenské sféře) mohl konzervativněji laděné Evropany do Putinovy náruče zrovna vhánět.

A ruská náruč je rozevřená pořádně doširoka. l

Čím hlasitěji mainstreamoví evropští politici protestovali proti Putinovi, tím výše stoupaly jeho akcie u jejich vlastních odpůrců.

O autorovi| Daniel Deyl • deyl@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče