Pasti na papeže

18. února 2013, 00:00 - Jan Jandourek
18. února 2013, 00:00

Nástupce Benedikta XVI. se bude muset vypořádat se sílícím pravoslavím a islámem. Stojí před ním navíc problém Severu a Jihu

Když se kardinál Joseph Ratzinger stal před osmi lety Benediktem XVI., dalo se předpokládat, že kvůli věku 78 let bude dočasným správcem pontifikátu. Teď odchází. Protože byl Ratzinger po celá desetiletí spjat se svým předchůdcem Janem Pavlem II., revoluční změnu kurzu Vatikánu s jeho nástupem čekal málokdo. Dlouholetý šéf Kongregace pro nauku víry, jak média ráda říkají nástupci někdejší inkvizice, přesto nenaplnil obavy těch, jimž se při jeho zvolení zatřásly všechny kosti.

Jako německý teolog vycházel z tradice své země. Pokud šlo o věci týkající se interpretace života a učení Ježíše, nemohli mu nic vytýkat ani protestanti. Ty si ale ještě jako kardinál pohněval některými výroky o tom, nakolik jsou protestanti úplnou církví. Radikální muslimy rozzuřil citací byzantského císaře o roli Mohameda. Se židy měl problém jako Němec, který byl coby dítě členem Hitlerjugend a pak po dosažení plnoletosti povolán do wehrmachtu. Že bylo členství v mládežnické organizaci povinné a z wehrmachtu dezertoval, se do předem připravených mediálních obrazů nehodilo. To všechno je nyní minulostí. Co bude dál?

Hlava mimo Evropu Problémy církve jsou zjevné. Katolíků je dnes na světě 1,2 miliardy, nejvíce v historii. Během uplynulého století se však váha přesunula z Evropy. Zatímco v roce 1910 byly v Africe dva miliony katolíků, dnes jich tam žije 177 milionů. V Latinské Americe a Karibiku se jejich počet za sto let rozrostl z 59 na současných 483 milionů.

Hlavolam, který bude nástupce Benedikta XVI. řešit, by se dal nazvat problémem Severu a Jihu. Poslední dva papežové zdůrazňovali potřebu oživit katolickou církev v Evropě, kde se jí tolik nedaří. Za posledních sto let sice počet katolíků na kontinentu narostl ze 181 na 277 milionů, ale velkou část přírůstku lze přičíst populačnímu růstu. Katolíci se do svého náboženství většinou „rodí“.

V porovnání s ostatními kontinenty role církve v Evropě upadá. Dvaačtyřicet procent stoupenců církve nyní pochází z Latinské Ameriky, 25 procent z Evropy a už 15 procent z Afriky. Mělo by proto svou logiku, kdyby nová hlava katolíků poprvé v historii reprezentovala jinou část světa než Evropu.

Od papeže z Afriky či Latinské Ameriky by se dal čekat zásadní důraz na sociální otázky. Zejména pokud jde o problematiku antikoncepce obecně a kondomů zvláště, protože v Africe AIDS představuje katastrofu. Žádný příští papež pochopitelně z důvodu legitimity neopustí nic z toho, co učili jeho předchůdci. Tento problém však církev poměrně snadno řeší tím, čemu se říká pastorační přístup. Nauka sice platí, nicméně nastávají situace, kdy je možné volit „menší zlo“ či učinit výjimku pro dobro konkrétní osoby. Použití kondomu, má-li manžel AIDS, ostatně připustil i Benedikt XVI. A kolik smí být výjimek, přece není nikde řečeno.

Kdo je pravý katolík?

Ani statistiky o počtu katolíků však nic nezmění na tom, že Evropa bude pro příštího papeže důležitým bojištěm. Je totiž přinejmenším trenažérem na řešení problémů, které se spolu se šířením západních hodnot objevují ve zbytku světa. Industrializace, sekularizace, touha po vyšší spotřebě a konzumním stylu života či svobodném šíření informací, potřeba regulovat porodnost. Pakliže se katolická církev bude schopna vypořádat s průvodními jevy moderní společnosti v Evropě, zvládne je i jinde.

Zatím se to příliš nedařilo. Všichni papežové měli potíže i s určením toho, jak se pozná pravý katolík. Co s lidmi, kteří se sice k církvi hlásí, ale nesdílejí všechno z jejího učení? Ve Spojených státech od roku 1977 vzrostl počet katolíků neodsuzujících homosexualitu ze zhruba 15 na 42 procent, což kopíruje názor celé společnosti. Počet katolíků, již každý týden nebo častěji navštěvují bohoslužby, poklesl za totéž období ze 45 na 25 procent.

Kromě dílčích témat navíc církevní hodnostáře musí znepokojovat pokles důvěry v „organizované náboženství“, která třeba v Severní Americe spadla ze 40 procent na polovinu. A podobné trendy lze sledovat v ostatních západních státech.

Pozor na každé slovo A pak jsou tu globální problémy. Na střet civilizací už narazil Benedikt XVI., když se dotkl muslimů při své přednášce v Řezně v září roku 2006 zmíněnou citací byzantského císaře: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské, jakou je jeho direktiva šířit mečem víru, kterou hlásal.“ Nastaly bouře v muslimských zemích a vypalování kostelů. Paradoxně anglikánských, které nemají s papežem nic společného, ale to islamistická ulice nerozlišuje.

Benedikt XVI. se zachoval jako univerzitní profesor, který přednášku uvedl provokativním výrokem, aby pak uvažoval o roli násilí ve společnosti. Takovou jemnost však nepřátelsky naladění odpůrci neocení. Všude kolem je agresivní a hladový svět, kde se bojuje o zdroje a vliv. Příští papež si tedy bude muset dávat ve vztahu k muslimům pozor na každé slovo.

Ani vztahy s ruským pravoslavím nejsou bezproblémové. Nástupce Benedikta XVI. to bude mít složité hlavně kvůli tomu, jak pravoslavným v Rusku narostlo sebevědomí spojením se státní mocí. V tomto případě jde o konflikt Východu a Západu. Katolíci mají pocit, že mají právo získávat své stoupence všude na světě. Pravoslavní mají dojem, že jim někdo loví v jejich rybníku odvěce ortodoxní ruskou duši.

Stejně tak je na tom konflikt s Čínou, která si vytvořila vlastní lidovou katolickou církev. Vedle ní existuje katolická církev věrná papežovi, která je více či méně pronásledována.

Svobodně žijí čínští katolíci snad jen na Tchaj-wanu a v Hongkongu.

Kromě globálních problémů bude muset příští pontifik zvládnout vlastní domácnost.

Především je to vatikánská kurie, tedy cosi jako papežova vláda. Nedávný únik informaci v aféře zvané Vatileaks ukázal na mocenské soupeření mezi nejvyššími hodnostáři přímo ve Vatikánu. Vatikánská banka se po desetiletí potýká s podezřením na podivné finanční machinace, které její představitelé nejsou schopni přesvědčivě objasnit. Neporadil si s tím ani Jan Pavel II., ani Benedikt XVI., přestože oba ve Vatikánu strávili desítky let. Bez horkého favorita A na koho všechna tahle břemena čekají?

Často zmiňovaným kandidátem je Christoph Schönborn, sedmašedesátiletý arcibiskup z Vídně a československý rodák. Významně se podílel na tvorbě nového církevního katechismu, tedy obecného přehledu pro věřící, čemu a jak věřit. Zároveň je to někdejší Ratzingerův student. Nevýhodou Christopha Schönborna naopak je, že by byl dalším německy mluvícím papežem.

Pak je tu Angelo Scola, jednasedmdesátiletý arcibiskup Milána, odkud již někteří pontifikové vzešli. Má se za to, že rozumí bioetice a islámu. Jeho image je prý ale poněkud nudná, což není v komunikační společnosti právě předností.

Pokud by došlo na volbu papeže z jiné části světa než Evropy, kandidátů by rovněž bylo dost. Čtyřiašedesátiletý Peter Turkson z Ghany působí ve Vatikánu již delší dobu a zabývá se sociálními otázkami. Latinskoamerickým želízkem v ohni může být brazilský kardinál Odilo Pedro Scherer. Třiašedesátiletého arcibiskupa ze Sao Paula v Brazílii považují za konzervativního, což ale se zřetelem k některým tamním radikálním proudům může být z hlediska ostatního světa kladnou vlastností.

Papežem by se mohl stát i Američan. Dvaašedesátiletý newyorský arcibiskup Timothy Dolan je považován za energického muže se smyslem pro humor. Obě tyto vlastnosti jsou sice „nevatikánské“, ale pro image katolické církve by mohly znamenat sympatickou změnu. Jenže i když studená válka dávno pominula, papež pocházející ze supervelmoci by mohl vzbudit různé asociace o koalici mezi nejmocnější zemí a největší církví.

Benedikt XVI. oficiálně přestane být papežem 28. února ve 20.00. Jeho nástupce může být znám už za patnáct dní (jako se to stalo právě v případě Josepha Ratzingera), ale rozhodování konkláve může stejně tak trvat několik měsíců. Ke spekulacím o favoritech lze dodat nyní jen staré římské přísloví: „Kdo do konkláve vchází jako papež, odchází jako kardinál.“ Složitý způsob papežské volby totiž pokaždé nějak zamíchá kartami.

Katolíků je dnes na světě 1,2 miliardy, nejvíce v historii. Během uplynulého století se však váha přesunula z Evropy

O autorovi| Jan Jandourek, jandourek@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče