Past na Němce

23. července 2012, 00:00 - Pavel Páral
23. července 2012, 00:00

Jestliže mají četné země dluhy, které nejsou schopny splatit, mají jen dvě možnosti. Buď vyhlásí bankrot, nebo ten dluh za ně zaplatí nějaký hodný strýček ze severu

Malými a skrytými kroky se pokoušejí evropští federalisté přinutit Německo k převzetí odpovědnosti za dluhy celé eurozóny. Jednou z posledních aktivit je pokus poslanců Evropského parlamentu dostat do připravované legislativy o rozpočtech zřízení speciálního fondu, který by přebíral dluhy členských zemí eurozóny převyšující šedesátiprocentní limit Paktu stability a růstu.

Návrh má umožnit (spíše rozumějme nakázat) zemím s nadměrným dluhem transfer jeho kritérii nepovolené části do zvláštního fondu. Tento dluh by země musely splatit do pětadvaceti let při výrazně nižším úroku, než za jaký si nyní půjčují na trhu. Studie německé rady ekonomických expertů hovoří o dvou a půl až třech procentech v případě desetiletého dluhu, Německo nyní platí 1,2 procenta, průměr posledních pěti let pak činí 3,1 procenta. Požadavkem podmiňujícím tuto operaci jsou domácí rozpočtové úspory a kroky vedoucí k podpoře ekonomického růstu. Dluhy vhodné pro takový krok představují v současnosti objem zhruba 2,3 bilionu eur, uvádí například server Patria. cz. To představuje zhruba pětadvacet procent HDP eurozóny.

Tento společný fond není ničím jiným než ekvivalentem společných dluhopisů eurozóny. Těch, o nichž tak rezolutně a odhodlaně odmítá kancléřka Angela Merkelová byť jen v teoretické rovině diskutovat a na něž jsou němečtí ekonomové velmi citliví.

Logika velkých dlužníků, kteří se stále pokoušejí dosáhnout společného ručení za dluhopisy, je celkem snadno pochopitelná a dá se s ní jen těžko polemizovat. Jestliže mají četné země dluhy, které nejsou schopny splatit – a dluhy kolem sta procent HDP při výnosech dluhopisů kolem sedmi procent opravdu splatit nemohou – mají jen dvě možnosti. Buď to přiznají a vyhlásí bankrot, nebo za ně dluh zaplatí nějaký hodný strýček ze severu. A protože se všichni stále odhodlaně tváří, že členská země Evropské unie nemůže zbankrotovat, dlužníci logicky natahují ruku a žádají své.

Němci po desetiletí ohýbali záda pod tíhou viny za dvě světové války a sypaly do pokladny EU své vydřené marky, kterými se financovaly investice italských mafiánů z jihu či sladký život francouzských venkovanů mezi luxusními sýrárnami a neodolatelnými vinnými sklepy. Jenže posledním kancléřem, který byl ochotný nést německé břímě válečných vin, byl Helmuth Kohl v devadesátých letech minulého století.

Od té doby se Němci hodně emancipovali a řekněme si, že právem. Je to pracovitý, dobře organizovaný národ s hluboce zažitými demokratickými tradicemi, který pro odčinění své nacistické historie udělal mnohem více než jiné národy, které mají své historické škraloupy nahrnuté pod kobercem. Když proto nyní Němci a jejich kancléřka říkají ne, mělo by to být bráno vážně a všichni by měli rychle zapomenout na jakékoli pokusy Německo zatlačit do kouta. Němce má podle všeho uchlácholit slib fiskální a později i politické integrace Evropské unie, po níž by měli mít jejich lidé zásadní vliv na rozpočtové politiky všech zemí, za jejichž dluhy má Německo fakticky ručit. Je přitom zcela evidentní, že to federalisté myslí upřímně. Leč dobrými a upřímnými záměry je dlážděna cesta do pekel. Zatím vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by kdokoli z významných dlužníků byl ochoten vzdát se suverenity nad rozhodováním o životních podmínkách svého vlastního obyvatelstva. A neprojdou ani slabší a méně zřetelné pokusy omezit národní svrchovanost.

Příkladem může být současná pomoc španělským bankám. Standardní by bylo použití systému vyzkoušeného v USA během hypoteční krize v programu TARP, tedy navýšení kapitálu dekapitalizovaných bank a naředění dosavadních akcionářů. Odprodej státem vlastněných podílů pak zaplatil státní pomoc bankám i s úroky a daňový poplatník zůstal na svém. Ale Evropský stabilizační fond, který má španělským bankám pomoci, se nestane jejich spoluvlastníkem, a nebude tudíž ani participovat na výnosu z jejich ozdravení. On bankám v potížích postupně půjčí až sto miliard eur na třicet let s nízkým, netržním úrokem, a ještě k tomu se splatností odloženou o deset let. Ten program bude jistě fungovat. Jen daňoví poplatníci v Evropě tak darují akcionářům španělských bank několik desítek miliard eur z vlastních kapes. Je to opravdu ta správná evropská solidarita?

Sotva. Pořád platí, že dobré účty dělají dobré přátele, a tohle dobré účty nejsou. Někdo zde platí za cosi, co pro něj nemá hodnotu a co nepovažuje za spravedlivé. Těm historickým reminiscencím se dá těžko vyhnout. Tvrdé a nespravedlivé reparace po versailleském míru porodily německý nacismus, o němž už byla řeč výše. Je jiná doba a Němci jsou jiným národem než tehdy. Nelze tedy strašit stejnými důsledky. Je však jisté, že tuhle nespravedlnost nebudou chtít snést nejen Němci, ale ani další čistí plátci do dlouhodobě stejně neudržitelného systému společné měny. A pak se eurofederalisté, dnes strojící past na Němce, ocitnou sami ve vlastní pasti chaoticky se rozpadající eurozóny.

Když nyní Němci říkají ne, mělo by to být bráno vážně a všichni by měli rychle zapomenout na jakékoli pokusy Německo zatlačit do kouta

O autorovi| Pavel Páral paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče