Ostrý blízkovýchodní hummus

27. července 2015, 00:00 - Daniel Deyl
27. července 2015, 00:00

Válka proti teroru, arabské jaro a Islámský stát převrátily politické vztahy na Blízkém východě vzhůru nohama

Představte si, že pískáte fotbalový zápas: během prvních minut zjistíte, že každý z týmů se řídí jinými pravidly a že se hraje nejméně třemi míči najednou.

Pak vyjde najevo, že domácí tým o poločase sťal svého trenéra a rozdělil se na dvě části, z nichž jedna se rozhodla bojovat proti týmu, který na hřišti vůbec není, zatímco druhá se oblékla do dresů soupeře. Nejradši byste zahodili píšťalku a fotbalu se po zbytek života vyhýbali – to ale nejde, protože moc, opravdu moc potřebujete ten zápas se ctí dohrát.

Zhruba tak se to má s mezinárodní politikou Blízkého východu. Spojenci a protivníci se mění s každým novým konfliktem, jichž je požehnaně: ve chvíli, kdy tento text vznikal, se na území ohraničeném zhruba Libyí na západě a Íránem na východě bojovalo na nejméně čtyřech místech a na dalších třech docela nepřeslechnutelně řinčely zbraně. Když v tom někdo chce udělat pořádek, snadno se mu stane, že stojí na obou stranách jediného válečného střetu najednou. Například Američané nejprve v Sýrii podporovali povstalce, jejichž cílem bylo zbavit zemi prezidenta Bašára Asada a jeho režimu; část antiasadovců se však během času přetvořila v dnešní Islámský stát, což z Damašku a Washingtonu učinilo neochotné spojence v boji se společným nepřítelem.

Snadné a složitější štěpení

Takový chaos vděčí za svůj vznik několika příčinám, jež lze zhruba rozdělit na náboženské, etnické, obchodní a bezpečnostní. První dvě kategorie jsou relativně stálé, což umožňuje existenci jakýchsi soustředných kruhů vzájemné nenávisti: sunnité se nemohou vystát s šíity a Arabové s Peršany; ti všichni pohrdají Kurdy a palestinskými Araby; a úplně všichni svorně dohromady nesnášejí Židy a Izrael. Až sem jsou karty rozdány relativně čitelně; dál to bude horší.

Za studené války bylo uspořádání věcí zdánlivě jednoduché: Sovětský svaz podporoval sekulární etatistické režimy v Egyptě, Libyi, Iráku a Sýrii (ačkoli žádný z nich neměl pod přímou kontrolou, jako tomu bylo zvykem ve východní Evropě), zatímco Američané si drželi natěsno spojence v Izraeli, Saúdské Arábii, přilehlých emirátech a do roku 1979 i v Íránu. Demise sovětského vlivu znamenala první destabilizaci blízkovýchodních poměrů; další byly citelnější.

Přišlo jedenácté září. Následné americké tažení proti zdrojům teroristického nebezpečí, skutečným či domnělým, nejprve odstranilo Saddáma Husajna z Iráku (a hnutí Tálibán z Afghánistánu, což je geograficky mimo dosah tohoto textu) a zároveň posílilo protiamerickou náladu napříč celou oblastí.

Tím však americká agenda v teritoriu nekončila.

Když se Barack Obama v roce 2009 stěhoval do Bílého domu, měl v blízkovýchodním ohni kromě terorismu další čtyři důležitá želízka. Zaprvé americkou roli v řešení vleklého sporu mezi Izraelem a palestinskými Araby; zadruhé zabezpečení bezproblémového obchodu s životně důležitou ropou; zatřetí zvládnutí íránské ambice vybudovat jaderný program schopný zbrojní výroby; a konečně jistou koketerii s podporou lidové nespokojenosti s vládami tamních zemí, od znepřátelených po spojenecké.

Nový pragmatismus

Výsledky jsou dnes docela jiné, než se před šesti lety dalo očekávat. Izraelský konflikt nechal Obama prostě plavat. Boom americké břidlicové ropy podstatně oslabil závislost USA na blízkovýchodní těžbě. Jakás takás kompromisní dohoda s Íránem přes všechny nedostatky spatřila světlo světa. A podpora protivládních protestů skutečně měla v několika zemích za následek režimní změny – ovšem zároveň dala vzniknout Islámskému státu, organizaci pokud možno ještě zhoubnější než al-Káida.

Když k tomu přičteme procesy, které s Američany nesouvisejí, jako je stále zřetelnější příklon turecké vlády k regionální mocenské politice s prvky islamismu, vychází z toho komplikovaný propletenec vztahů. Těžiště tamního dění se přesunulo do rivality mezi sílícím Íránem a Saúdskou Arábií. Vlády nejméně pěti států nemají plně pod kontrolou svá území (Libye, Sýrie, Irák, Jemen, Libanon), jiné je ovládají jen s obtížemi (Egypt, Bahrajn), zatímco nové kvazistátní útvary vznikají (Irácký Kurdistán, Islámský stát).

Heslem dne je pragmatismus. Například Turci, kteří strávili desítky let odmítáním jakékoli zmínky o kurdské státnosti, dnes ve snaze mírnit rostoucí íránský vliv v Iráku na své jižní hranici tolerují Irácký Kurdistán (za několik let se nejspíš bude psát prostě „Kurdistán“).

O pár set kilometrů západněji zase nachází Izrael faktického (byť veřejně nedeklarovaného) spojence v Saúdské Arábii. Následující grafika tyto nové vztahy zachycuje.

Nový řád Blízkého východu Oblast od Libye po Írán je v současné době dějištěm pěti významných konfliktů; v některých z nich se právě bojuje (Jemen, Sýrie, Irák), v jiných probíhá střet menší intenzity (Libye), případně je zrovna vzácné období relativního klidu (Egypt, Izrael). Šipky označují podporu zahraničních spojenců té či oné straně konfliktu. Zdroje: The Economist, Slate Magazine, al-monitor.com, pbs.org

O co jde v konfliktech

1 LIBYE Občanská válka s islamisty na jedné a zbytky Kaddáfího režimu na druhé straně. Povstalci (složení původně z obou uvedených skupin) za podpory NATO v roce 2011 zabili Muammara Kaddáfího a svrhli jeho režim. Roztříštěná opoziční scéna však nebyla schopna vytvořit odpovídající mocenskou strukturu. Islamisté volně spřažení s Islámským státem ovládají hlavní město Tripolis, druhou polovinu fakticky opanuje někdejší Kaddáfího generál Chalífa Haftar.

2 EGYPT V sázce je orientace země, vztah k Izraeli, pomoc od USA. Vlna arabského jara svrhla v roce 2011 po téměř 30 letech prezidenta Husního Mubáraka. V následujících volbách se dostali k moci islamisté z Muslimského bratrstva, kteří obsadili 28 z 35 kabinetních křesel. Nový prezident Muhammad Mursí nehodlal respektovat mírovou smlouvu s Izraelem, ale vydržel necelé dva roky: v létě 2013 jej sesadil armádní puč. Mursího nástupce, generál Abd al-Fattáh as-Sísí, se snaží vládnout v mubárakovském duchu; vztahy s USA ovšem nijak nevylepšuje fakt, že Američané proti Mubárakovu pádu nehnuli prstem. Naopak po chvíli váhání obnovili finanční pomoc (ačkoli jim vlastní zákony zakazují podporovat vládu, která se dostala k moci vojenským pučem).

3 SÝRIE Patrně nejkomplikovanější konflikt v oblasti vygradoval v roce 2012. Západ v čele s USA tehdy začal vyzbrojovat opozici, jež se v duchu arabského jara snažila – do té doby neúspěšně – o pád režimu prezidenta Bašára Asada, a bezděky tak položil základ vyzbrojení a organizaci Islámského státu. Ten nyní ovládá necelou polovinu země (centrum jeho moci leží ve městě Rakka), zatímco Asadovi lidé drží Damašek a další klíčové body. Umírněnější opozice, kterou dnes Američané a spol. podporují, tahá za kratší konec.

4 IRÁK Po dvanácti letech od počátku americké invaze je Irák blíže rozpadu než kdykoli předtím. Šíitskými muslimy obývaný jih země de facto ovládají Íránci a bagdádská vláda se za pomoci Teheránu i Washingtonu snaží čelit nájezdům Islámského státu, který v podstatě smazal irácko-syrskou hranici. Sever země obývaný Kurdy se mezitím vší mocí snaží osamostatnit svůj obchod s ropou.

5 JEMEN Jde o vliv Íránu na Arabském poloostrově; Teherán jej logicky chce posílit, koalice arabských zemí to nechce připustit; Jemen sám je každému ukradený. Nejchudší zemi Blízkého východu, jíž dochází voda i ropa, velel až do roku 2011 její první prezident Alí Abdalláh Sálih, spojenec Saúdské Arábie a vládce mubárakovského střihu, jen méně schopný, ovšem o to brutálnější. Jeho nástupce Abd Rabú Mansúra Hádího vyneslo k moci arabské jaro, ovšem Sálih loni využil podpory, již poskytl šíitské části populace Írán, když začal financovat tamní povstalce ze skupiny Hútí. Íránská podpora letos stmelila arabský odpor vůči Teheránu a arabské země v čele se Saúdskou Arábií začaly povstalce bombardovat. Íránské vedení se zřejmě rozhodlo držet se v Jemenu zpátky.

6 IZRAEL/PALESTINA/LIBANON Izraeli jde dlouhodobě o přežití, jeho současné vládě o demonstraci síly, především ve vztahu k palestinským Arabům a Íránu. Protože řadu bojovníků šíitské ozbrojené organizace Hizballáh, jež je prodlouženou rukou Íránu, zaměstnává boj proti Islámskému státu v Sýrii, je na izraelsko-libanonské hranici relativní klid. Nikdo však nepochybuje o tom, že jen dočasně.

CO MAJÍ V SÁZCE VELCÍ HRÁEI

SAÚDSKÁ ARÁBIE • Esenciálně konzervativní režim, jako čert kříže (muslimští čtenáři tolerantně prominou) se obává každé změny. V zájmu vládnoucí rodiny Saúdů je oslabit revoluce arabského jara (aby nedošlo také na ně samotné) a oslabit Írán (do sousedního Bahrajnu, kde jsou povstalci zároveň proíránští šíité, poslali Saúdové rovnou desetitisíce vojáků). Coby největší ropný producenti planety jsou ochotni obětovat snížení cen a pokles zisku za udržení podílu na trhu; jejich ekonomika nediverzifikuje a je na ropě zcela závislá.

ÍRÁN • Uvolnění sankcí přináší ekonomické oživení a s ním přicházejí i obnovené mocenské ambice v regionu; odtud plyne podpora všem šíitským vládám (Sýrie, Irák) i enklávám v zemích převážně sunnitských; vážnost deklarovaného záměru zrušit Izrael může být předmětem diskuse.

IZRAEL • Jde o přežití; jako nebezpečí číslo jedna vnímá Írán. Zároveň se nemůže dočkat, až bude Barack Obama pryč z Bílého domu, protože 1) vztah s USA je pro existenci země naprosto klíčový, 2) Obama je nejméně proizraelský ze všech dvanácti dosavadních prezidentů; Izraelci musejí stále více spoléhat na místní neochotné spojence – Egypt, Jordánsko, a dokonce Saúdskou Arábii, s nimiž je pojí společný nepřítel v podobě Íránu.

ISLÁMSKÝ STÁT • Chce vybudovat globální islámský chalífát; nejdynamičtěji rostoucí mocenský útvar v oblasti nemá žádné mocenské spojence, ale zato má rekruty z celého světa, dokáže ropu na dobytých územích nejen prodávat za syrova, nýbrž i zpracovávat. Válku vede klasicky o území, vliv a zdroje, ale ve skutečnosti jde o to, jestli v budoucnu dokáže skutečně vládnout z daní a nastolit snesitelné poměry, nebo jestli hlavním modem operandi zůstane rabování ovládaného obyvatelstva.

TURECKO • Prezidentu Erdoganovi jde především o udržení vlastní moci; jeho příklon k islamismu, dosud relativně mírnému, je spíš výslednicí sil mocenské reality než dokladem jeho náboženského fanatismu. Po neúspěchu stran vstupu do Evropské unie se zaměřil na budování regionálního vlivu; priority dnešní Ankary však jsou nevypočitatelné (Erdogan je například ochoten spojit se s kýmkoli proti Asadovi, kterého z duše nesnáší, ačkoli by mu mohl být ukradený).

SPOJENÉ STÁTY • Politiku krátkozrakého „vývozu demokracie“ z doby prezidenta George W. Bushe nahradilo období pasivity a bezradnosti Baracka Obamy. • Jediný skutečný úspěch je dohoda s Íránem, která znamená především částečné uvolnění irácké křeče; cena za sblížení s Teheránem však může být vysoká • vztahy s Rijádem kvůli sbližování s Teheránem ochladly (dalším důvodem je nečekaně efektivní těžba břidlicové ropy v USA, která snižuje americkou závislost na především saúdské ropě) • stejně ochladly i vztahy s Izraelem; hlavními důvody jsou dohoda s Íránem a vzájemná osobní antipatie mezi Obamou a premiérem Benjaminem Netanjahuem • přičtěme k tomu odklon Turecka; celkem vzato je zjevný pokles amerického vlivu na Blízkém východě.

RUSKO • Vladimir Putin je mimo hru; nejvýznamnějším počinem Ruska v oblasti za posledních pět let je posílání letadel nacpaných dolarovými bankovkami do Sýrie Bašáru Asadovi.

O autorovi| DANIEL DEYL • deyl@mf.cz americká volba. Když chce někdo na Blízkém východě udělat pořádek, snadno se mu stane, že stojí na obou stranách jediného válečného konfliktu najednou.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče