Odpoutejme se od eura

03. srpna 2015, 00:00 - KEVIN HJORTSHOJ O’ROURKE
03. srpna 2015, 00:00

Lepší euro v současné podobě pohřbít hned, než vzniknou další škody

Evropská měnová unie (EMU) nikdy nebyla dobrý nápad. Vzpomínám si na své překvapení, když jsem si jako mladý odborný asistent uvědomil, že jsem proti Maastrichtské smlouvě. Tehdy jsem věřil – a stále věřím –, že evropská integrace je velmi dobrá věc. Učebnicová ekonomie, kterou jsem vyučoval, však ukazovala, jak škodlivá může být EMU při absenci evropské ? skální a politické unie.

Nic, co se od té doby stalo, mě nepřesvědčilo, že tato učebnicová ekonomie byla přehnaně pesimistická. Právě naopak: byla ještě příliš optimistická. Život je posetý banánovými slupkami, a když na jednu šlápnete, musíte se snažit přizpůsobit novým podmínkám. Ze samotné měnové unie se však vyklubala obrovská banánová slupka vyvolávající kapitálové toky, které zvedaly náklady na evropském okraji. A adaptace – tedy devalvace měny – nebyla možná.

UČEBNICOVÝ NESOULAD

Většina učebnic z té doby navíc opomíjela finanční sektor, čímž zároveň opomíjela skutečnost, že kapitálové toky na evropský okraj budou proudit přes banky, a že jakmile kapitál přestane proudit, zatíží bankovní krize veřejné finance v zemích na okraji EU. To dále podkopá účetní bilance bank a omezí tvorbu úvěrů – o této neblahé spirále suverénních bank jsme v posledních letech hodně slyšeli.

Žádná učebnice také nepředpovídala, že evropská spolupráce vnutí krizovým zemím procyklická úsporná opatření, čímž vzniknou deprese, které se v některých případech mohou měřit s krizemi z 30. let.

Už několik let je zřejmé, že aktuálně existující EMU je nákladným neúspěchem, a to ekonomicky i politicky. Důvěra v evropské instituce se propadla a na vzestupu jsou politické strany skeptické nejen vůči euru, ale vůči celému evropskému projektu. Přesto se většina ekonomů – dokonce i ti, kteří nikdy nebyli z EMU příliš nadšení – zdráhá vystoupit s argumentem, že přišel čas opustit neúspěšný experiment.

Barry Eichengreen ve svém slavném článku poukázal na fakt, že předpokládaný rozpad EMU by vedl k „matce všech finančních krizí“. Těžko s ním nesouhlasit. Proto ekonomové všeho druhu, ať už zavedení společné měny podporovali, či nikoli, v posledních pěti letech vyvíjejí a prosazují balík institucionálních reforem a změn politiky, které by zmírnily dysfunkčnost eurozóny.

Krátkodobě eurozóna potřebuje mnohem volnější měnovou a fiskální politiku. Kromě toho potřebuje vyšší inflační cíl (aby se snížila potřeba snižování nominálních mezd a cen), odpuštění dluhů tam, kde je to vhodné, řádnou bankovní unii s dostatečnou a centralizovanou ? skální hrází a „bezpečné“ aktivum pro celou eurozónu, které by mohly držet národní banky, čímž by se prolomila sestupná spirála suverénních bank.

Ekonomové bohužel neargumentují pro řádnou fiskální unii dostatečně silně. I ti, kdo ji pokládají za ekonomicky nezbytnou, se cenzurují, protože mají dojem, že je politicky neprůchodná. Problém tkví v tom, že toto mlčení ještě více zúžilo mantinely politických možností, takže se i skromnější návrhy ocitly za nimi.

Po pěti letech eurozóna stále postrádá řádnou bankovní unii, ba dokonce – jak ukázal příklad Řecka – i řádného věřitele poslední instance. Vyšší inflační cíl navíc zůstává nemyslitelný a německá vláda tvrdí, že vyhlašovat na úrovni států neschopnost splácet suverénní dluh je v eurozóně nezákonné. Procyklická fiskální opatření jsou stále příkazem dne.

Opožděné zavedení programu kvantitativního uvolňování Evropskou centrální bankou (ECB) bylo vítaným krokem vpřed, avšak nesmírně destruktivní rozhodnutí politiků uzavřít – zjevně z politických důvodů – bankovní soustavu jedné členské země je mnohem větším krokem vzad. A nikdo nemluví o skutečné fiskální a politické unii, ačkoli si nikdo neumí představit, že by Evropská měnová unie mohla za stávající situace přežít.

Politické škody zatím pokračují: ne všechny protestní strany jsou tak proevropské jako vládnoucí řecká Syriza. A domácí politiku pokřivuje neschopnost centristických politiků řešit znepokojení voličů z hospodářské politiky eurozóny a jejího demokratického deficitu. Panují totiž obavy, že by se takové kroky rovnaly nevyslovené podpoře skeptiků, což je tabu.

A tak se francouzský socialistický prezident François Hollande odvolává na Jeana­ ­Baptista Saye, když tvrdí, že nabídka vytváří vlastní poptávku, zatímco Marine Le Penová z krajně pravicové Národní fronty pochvalně cituje Paula Krugmana a Josepha Stiglitze.

Není divu, že se voliči z dělnických vrstev přiklánějí k její straně.

PEKLO HNED TEĎ

Vítězství Národní fronty v letech 2017 či 2022, které už není nemyslitelné, by zničilo evropský projekt. Občané menších členských států eurozóny si povšimnou, jakým brutálním způsobem byla ECB zpolitizována, aby Německo dosáhlo v Řecku svých cílů, a závěr, že eurozóna je pro malé země nebezpečným „svazkem“, se bude jevit jako nevyhnutelný. Zůstanou­li centristické strany v ústraní, místo aby protestovaly proti tomu, co se stalo, získají političtí extremisté další drahocenné území.

Pro ekonomy jako já, kteří couvli před prosazováním konce neúspěšného experimentu s eurem a upřednostňovali reformy, je zřejmě čas přiznat porážku a jít dál. Budou­li se proti EMU stavět jen antievropané, mohli bychom nakonec s eurovaničkou vylít i dítě EU.

Konec eura by dozajista vyprovokoval obrovskou krizi. Položte si však otázku: Opravdu si myslíte, že euro bude ode dneška za sto let existovat v současné podobě? Pokud ne, pak to znamená, že jednou skončí, a načasování tohoto konce nikdy nebude „správné“.

Je tedy lepší k němu přikročit hned, než vzniknou další škody.

O autorovi| KEVIN HJORTSHOJ O’ROURKE, profesor ekonomické historie a člen Koleje All Souls při Oxfordské univerzitě Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče