Odemykání třinácté komnaty

03. června 2013, 00:00 - Dáša Hyklová
03. června 2013, 00:00

Švýcarské bankovní tajemství léta přitahovalo bohaté cizince. USA i země EU ale prosazují výměnu informací o klientech bank

Vztah mezi bankou a klientem je podobný jako vztah mezi doktorem a pacientem. Jedná se o vysoce profesionální přístup, jehož součástí je udržení bankovního tajemství. To hlavní, co obě strany spojuje, je absolutní důvěra. Tolik konzervativní švýcarský pohled na fungování tamních bank, které se podobným pravidlem úspěšně řídily dlouhá desetiletí. Nicméně doba se mění. Spojené státy a Evropská unie zintenzivňují hon na vlastní daňové neplatiče, kteří své příjmy skrývají v zahraničí. V různých koutech světa hledají berní úřady „odkloněné“ miliony i miliardy. Zdá se, že ani třináctá komnata švýcarských bank tomuto tlaku nakonec neodolá.

Konzervativní zastánci švýcarského bankovního tajemství opakují, že k jeho zrodu došlo kolem roku 1930. Údajně mělo jít o nástroj na ochranu majetku německých Židů, kterým hrozilo jeho zabavení nacisty. Skutečnost však byla zřejmě méně ušlechtilá. Švýcarský bankovní zákon byl sice přijat v roce 1934, ale jedním z hlavních podnětů se stal skandál francouzských politiků a podnikatelů, kteří v zemi helvetského kříže ukryli před domácím daňovým úřadem velké peníze. Právě nový právní akt měl do budoucna něčemu podobnému zabránit. Jeho smyslem měla být ochrana soukromí dalších podobných potenciálních klientů.

Nyní mají cizinci na švýcarských účtech uloženy přibližně dva biliony dolarů.

Faux pas Povedlo se a Švýcarsko z toho léta profitovalo. Zahraniční aktiva švýcarských bank patří dlouhodobě mezi největší na světě. Nebýt onoho striktního bankovního tajemství, možná by některé peníze skončily jinde. Není pochyb o tom, že „povinnost banky nesdělovat bez výslovného souhlasu klienta nic a nikomu o něm, o službách, které využívá, a samozřejmě ani o stavu jeho prostředků na účtech, které pro něj vede, a jejich pohybech“ využil v minulosti také nejeden evropský politik.

Jedním z posledních známých byl i francouzský ministr Jérôme Cahuzac, donedávna odpovědný za rozpočet země. Na funkci rezignoval 19. března, když vyšlo najevo, že zatajil nejméně 600 tisíc eur uložených na kontě ve Švýcarsku. Přitom se před čtyřmi lety snažil v jedné ženevské bance uložit 15 milionů eur. Banka však peníze odmítla.

Cahuzac pracoval kdysi jako plastický chirurg, později jej však zlákala politika, konkrétně Socialistická strana. Paradoxem je, že na vrcholu kariéry byl pověstný jako nekompromisní strážce státní pokladny a pronásledovatel všech Francouzů, kteří se chtěli placení daní vyhnout. Právě jeho politických ambicí se švýcarská banka před lety zalekla.

Obávala se komplikací – Švýcarsko již tehdy spolupracovalo s USA ve věci odkloněných miliard Američanů podezřelých z daňových úniků. Exministr Cahuzac je nyní vyšetřován ze zpronevěry a praní špinavých peněz.

Státy chtějí své Daňové úniky jsou již delší dobu často skloňovaným problémem hospodaření členských států Evropské unie. Přestože expertní tým EU zaměřený na daňové podvody existuje již od roku 2006 (a za tu dobu byla v této oblasti přijata různá opatření), vlády členských zemí stále přicházejí o vysoké částky. Podle odhadů ztrácí tímto způsobem například Česká republika samotná v průměru sto miliard korun ročně, EU jako celek zhruba bilion eur.

„Daňové úniky jsou nespravedlivé vůči občanům, kteří tvrdě pracují a přispívají svým podílem na daních k fungování společnosti.

Je to nespravedlivé vůči firmám, jež platí své daně, a nemohou tak soutěžit s těmi, které je neplatí,“ uvedl nedávno stálý předseda Evropské rady Herman Van Rompuy. Připojil se i předseda Evropské komise José Manuel Barroso, který vyzval členské státy, aby přijaly Akční plán Komise pro posílení boje proti daňovým podvodům a únikům z prosince loňského roku.

Jedná se o vytvoření černé listiny tzv. daňových rájů, ale také o rozšíření působnosti principu automatické výměny informací.

Ta má umožňovat identifikaci každého, kdo si ukládá peníze do banky v jiné zemi, než kde žije. Podobnému principu se mezi členy sedmadvacítky bránily především Rakousko a Lucembursko, jež si vyjednaly přechodné období do doby, než se k systému výměny informací připojí i země mimo EU, tedy Andorra, Lichtenštejnsko, Monako, San Marino a Švýcarsko.

Také britská vláda, v minulosti opakovaně osočovaná z nečinnosti v této věci, začala být v poslední době aktivnější. Premiér David Cameron nedávno napsal představitelům Kajmanských ostrovů, Britských Panenských ostrovů a dalších britských zámořských území otevřený dopis, v němž je požádal, aby „učinili vše pro zamezení daňových úniků a zveřejnění informací o majitelích účtů“. Británie připravuje dokonce summit průmyslově nejvyspělejších zemí G8, jehož tématem mají být právě daňové úniky.

Rakouský závazek Po posledním summitu EU z 22. května se zdá, že Evropa je k dohodě týkající se prolomení bariéry vybudované kolem bankovního tajemství blíž. Rakousko přislíbilo, že přistoupí na odtajnění informací o účtech, jež mají v jeho bankách cizí státní příslušníci.

„Je to špatný den pro ty, kteří podvádějí na daních. Věřím, že budeme schopni si vyměňovat data na konci letošního roku,“ uvedl před dvěma týdny v Bruselu rakouský kancléř Werner Faymann. I když má Vídeň k daňovým rájům daleko, podíl účtů cizinců v tamním bankovním sektoru je poměrně vysoký. Odhaduje se, že občané zemí EU mají v rakouských bankách uloženo přibližně 35 miliard eur.

Přesto nemá Brusel ještě vyhráno. Kancléř Faymann se zřejmě nevyhne kritice ze strany vlastní ministryně financí Marii Fekterové, která ještě v polovině dubna tvrdila, že „bude za udržení rakouského bankovního tajemství bojovat jako lvice“. Jedním z důvodů jsou i parlamentní volby, které se v Rakousku konají letos v září. Téma daní a účtů cizinců v zemi je velice vděčné. Strany velké koalice se navíc v názorech na bankovní tajemství rozcházejí. Lidovci, k nimž patří i ministryně financí, zastávali až donedávna k jeho prolomení jednoznačně odmítavý postoj. Sociální demokraté premiéra Wernera Faymanna až tak kategoričtí nebyli.

Fekterová poukazuje na to, že Švýcarsko připojení k dohodě oddaluje. Ze stejných důvodů s podpisem váhá i Lucembursko.

„Chtěli bychom, aby se nejdříve uskutečnila jednání se Švýcarskem,“ prohlásil posledně v Bruselu lucemburský premiér Jean-Claude Juncker. „Podle toho, jak rozhovory dopadnou, se, doufám, před koncem roku rozhodneme,“ dodal.

Malé, ale bohaté velkovévodství, kde žije méně než půl milionu lidí, může odtajněním informací o bankovních účtech majetných cizinců hodně ztratit. Zahraniční aktiva lucemburských bank patří totiž mezi největší na světě.

Všichni na drogové testy?

Problematika automatické výměny informací je však složitější. Mezi konzervativci má řadu odpůrců. „Hlavním důvodem, proč se tak děje – kromě narůstající moci levice – je, že celý svět má velké dluhy,“ uvedl pro týdeník Euro pod podmínkou anonymity americký investiční bankéř ze Silicon Valley.

„Státní aparáty navíc každým rokem bobtnají a už není kde brát na jejich chod. Díry ve státních rozpočtech jsou ohromné, bankovní sektory pouze opticky zdravé. Vlády to vědí, nechtějí přijít o své voliče, a tak tisknou peníze jako zběsilé, znehodnocují měny, zvyšují daně a nakonec hledají i peníze, které by mohly zkonfiskovat. K tomuto scénáři patří i povinné hlášení bank o klientech,“ dodává finančník, který se netají svými pravicovými názory.

„Navíc tento přístup fundamentálně eliminuje základy moderní civilizace uzákoněné v Magně chartě, americké ústavě a podobně. Každý člověk by podle tohoto principu měl předem dokazovat, že nic neudělal. Jako kdyby všichni občané museli pravidelně na krevní zkoušku, aby měli důkaz, že neberou žádné zakázané látky. Doktor, v tomto případě banka, by jim musel každý měsíc vydat pravidelnou zprávu, že žádný z jeho pacientů drogy nebere. A ty, kteří je užívají, by měl naopak udat,“ vysvětluje bankéř, který v minulosti působil ve švýcarské bance UBS.

Odborníci se shodují, že pokud někdo „odklonil“ peníze z veřejných zdrojů, zcizil je jinému podnikateli nebo neoprávněně snížil svůj daňový základ, měl by být potrestán. Nicméně by se nemělo pohlížet na každého podnikatele, který si otevře účet v zahraničí, jako na potenciálního zločince. Politici by měli rozlišovat mezi nelegálními daňovými úniky a legálním mezinárodním daňovým plánováním. Je totiž samozřejmé, že pokud se někdo rozhodne podnikat v cizině, chce také využívat tamní příznivější daňovou politiku. Nepohodlný pas Zatímco Brusel se na zásadní rozhovory s Bernem o možném ukončení bankovního tajemství teprve chystá, vyjednávání Washingtonu ohledně 12 švýcarských bank, kterých se tato problematika týká, je téměř u konce. Díky dohodě by mělo dojít nejen k transferu jmen amerických daňových hříšníků – a to rovnou příslušným úřadům v USA – ale zřejmě také k pokutě příslušných finančních institucí. A to zdaleka není konec. Švýcarsko intenzivně pracuje na dohodě týkající se dalších 300 bank v zemi, jež řeší podobný problém. Přitom již v roce 2009 banka UBS zaplatila za stejné prohřešky pokutu ve výši 780 milionů dolarů. Letos v lednu kvůli stejnému důvodu dokonce ukončila svoji činnost nejstarší banka v zemi Wegelin & Co., založená v roce 1741. Stalo se tak poté, co byla nucena přiznat, že v letech 2002 až 2010 pomáhala více než stovce bohatých Američanů ukrýt před berním úřadem přibližně 1,2 miliardy dolarů.

I když banka neporušila žádný švýcarský zákon, nakonec souhlasila se zaplacením pokuty ve výši 57,8 milionu dolarů. S přiznáním viny zároveň oznámila ukončení svých operací.

Hon na americké daňové podvodníky vyděsil švýcarské banky do takové míry, že dnes řada z nich klienty s pasem Spojených států jednoduše odmítá. Hlavním důvodem je americký zákon známý pod zkratkou FATCA (Foreign Account Tax Compliance Act). Banky, investiční společnosti, soukromé kapitálové fondy, hedgeové fondy, obchodníci s cennými papíry a některé pojišťovny musejí přistoupit na dohodu s daňovým úřadem USA. Zavazují se identifikovat účty vlastněné americkými občany a společnostmi a každoročně o nich reportovat v souladu s požadavky na ověřování identity klientů. Případné nepřistoupení k dohodě znamená uvalení 30procentní srážkové daně.

K dubnu letošního roku uzavřely dohodu FATCA Velká Británie, Dánsko, Mexiko, Irsko a Švýcarsko. Francie, Německo, Itálie a Španělsko spolupráci Američanům již přislíbily. Čínská centrální banka nicméně oznámila, že bankovní a daňové zákony země neumožňují tamním finančním institucím podobnou dohodu naplnit.

Švýcarští bankovní úředníci jsou pod tlakem okolností donuceni jít sami proti sobě.

Jejich argument, který používají u přepážky, když dnes odmítají Američany jako klienty, je ovšem poměrně jednoduchý. „Jste příliš komplikovaní, rizikoví a drazí,“ slyší najednou i ti občané USA, kteří ve Švýcarsku dlouhodobě žijí. Některým z nich již došla trpělivost a v případě, že mají i občanství jiného státu, vracejí svůj americký pas na velvyslanectví. Zatímco v roce 2011 se amerického občanství ve Švýcarsku vzdalo 180 Američanů, v průběhu prvních devíti měsíců loňského roku jich bylo už 411.

Graf

Evropské daně rostou Daňové příjmy 27 zemí EU a 17 států platících eurem (v mld. eur)

Zdroj: Eurostat

Liberální Švýcarsko Daňové inkaso členských zemí EFTA* (r. 2011, v % HDP)

*Evropské sdružení volného obchodu (EFTA) Zdroj: Eurostat

O autorovi| Dáša Hyklová • hyklova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče