Od Grexitu k Brixitu?

02. ledna 2013, 00:00 - Johanna Grohová
02. ledna 2013, 00:00

Krize eurozóny pohasíná, stejně tak chuť ji reformovat

Před rokem se eurozóna nezadržitelnou rychlostí řítila do propasti. I politici začali připouštět dosud nevyslovitelné: že se blok zemí platící evropskou společnou měnou může rozpadnout. Bylo zřejmé, že Řecko bez další pomoci rok nepřežije. Do čím dál větších potíží zabředávalo i Španělsko a Itálie, kterým se půjčky na trzích začaly rovněž neúnosně prodražovat.

Na prahu roku 2013 je eurozóna stále pohromadě a atmosféra o poznání optimističtější.

O odchodu Řecka se postupně mluvit přestalo a do Athén proudí další půjčky. O to větší otazník visí nad členstvím Velké Británie. Ta se ocitá ve složité situaci: odmítá se podílet na prohlubující se evropské integraci, ale zároveň je pro ni nezbytně nutné udržet si vliv na překotné dění uvnitř eurozóny.

Co se stalo a co bude s Unií v roce 2013?

Zlom nastal v okamžiku, kdy šéf Evropské centrální banky Mario Draghi loni v létě prohlásil, že udělá všechno proto, aby ochránil euro. V září toto prohlášení podpořil oznámením, že banka může nakupovat „neomezené“ množství dluhopisů. Investoři Draghimu uvěřili a trhy pookřály. Od té doby se náklady spojené s půjčováním vrátily na únosnou úroveň a situace přešla z kritické do krizové.

Přicházely i další dobré zprávy. Irsko, jedna ze zachraňovaných zemí, už není závislá na záchranných fondech a vrací se na finanční trhy. V září proudilo do Španělska více investic, než odplynulo pryč za posledních 15 měsíců. Itálie pak prodala dluhopisy s nejmenší možnou přirážkou od roku 2010.

To jsou ale jen dílčí pozitiva. Řecké finance jsou nadále v zoufalém stavu. I státním věřitelům v čele s Německem dochází, že půjčky splaceny nebudou. EU se chystá nalít peníze do kolabujících španělských bank. Stabilizovanou politickou situaci v Itálii s Mariem Montim v čele rozkolísala strana Silvia Berlusconiho, která odmítla dál podporovat úřednický kabinet.

Ani celková ekonomická prognóza nepůsobí povzbudivě. Eurozóna by se měla v průběhu letošního roku odrazit ode dna, ale růst bude jen slabý. Nezaměstnanost vytrvale stoupá. Evropské hospodářské potíže dopadají i na motor kontinentu Německo. Tamní centrální banka výrazně snížila předpověď hospodářského růstu na příští rok z 1,6 na 0,4 procenta.

Jak propojit EU, aby se nerozpadla? Rok 2013 má být rokem budování „skutečné ekonomické a politické unie“, jak zaznělo z úst předsedy Evropské komise Josého Barrosa. Aby eurozónu zachránili, politici došli k názoru, že jen touto cestou zajistí její budoucí fungování. Evropská unie se nám tak mění před očima expresní rychlostí. Z eurozóny se stává propojenější a navzájem závislejší útvar s posílenými pravomocemi společných institucí.

Velkou otázkou bude, jak vůči unifikovanější eurozóně zakotvit deset států, v kterých se eurem neplatí. Nejde o dva proti sobě stojící tábory. Většina států mimo eurozónu totiž dala najevo, že buď do ní chtějí vstoupit, anebo se alespoň účastnit například fiskální či bankovní unie. Nejvýraznější výjimkou je Británie, která do eurozóny vstoupit nechce a ani se nechce podílet na plánované fiskální či bankovní unii. Česká republika pak říká prozatímní ne.

Jde o převratné změny, o kterých se ještě před pár lety zřejmě ani největším eurooptimistům nezdálo. V červnu unijní lídři přislíbili do konce roku dohodu o ambiciózním plánu ekonomické a politické integrace eurozóny. Předseda Evropské komise José Barroso začal mluvit o federaci národních států a prohlásil, že k další integraci bude třeba dvou zásahů do základních smluv EU.

Nyní ale s oslabením krize opadá i chuť prosazovat převratné změny. Patrné to bylo na výsledcích prosincového summitu evropských lídrů.

EU se sice dohodla na základních parametrech pro vznik bankovní unie. Ta má zajistit společný dohled nad největšími evropskými bankami a umožnit jejich záchranu ze záchranného fondu, aniž by se papírově zvyšovalo zadlužení států. Ale dál už se evropští lídři na pozadí francouzsko-německých neshod neodvážili jít. Komentátoři v reakci na summit psali, že unijní lídry zřejmě dohnalo předvánoční vyčerpání a dřívější nadšení pro reformu jaksi vyprchalo.

Summit měl podle původních plánů připravit konkrétní cestovní mapu, podle které se má federalizace na fiskální a politické úrovni budovat. Věc byla odložena až na červen 2013, dokdy má prezident Evropské rady Herman Van Rompuy konkrétní plán předložit. Dva nejkontroverznější návrhy z dílny Van Rompuye – samostatný rozpočet pro eurozónu a závazné smlouvy států o reformách – ze závěrů summitu zcela vypadly. Merkelová sahá po hattricku Veškeré další úsilí a změny včetně ekonomických snah vytvořit fiskální a spolu s ní unii bankovní budou záviset na tom, jací politici stanou v čele Evropské unie. Rok 2013 přinese parlamentní volby v klíčových zemích: v Německu a Itálii.

O italských byla již řeč. Kvůli předčasnému pádu Montiho vlády budou zřejmě o šest týdnů dříve, než se původně plánovalo, tedy asi koncem února. Evropské politiky děsí hlavně snaha expremiéra Silvia Berlusconiho o návrat do čela země. Něco takového by s největší pravděpodobností opět otřáslo důvěrou v zemi. Politická stabilita v čele s odhodlaným reformátorem typu Montiho je v očích analytiků nezbytná pro proplouvání ekonomickou krizí a především pro reálné fungování nutných reforem.

Německé volby jsou vnímány jako naprosto klíčové. Řada evropských politických hráčů by si přála, aby se konaly dříve než v září. Do té doby se na německé zdrženlivé politice zřejmě nic výrazného nezmění. Vítězkou s největší pravděpodobností bude stávající kancléřka Angela Merkelová. Věří jí jak její spolustraníci, tak veřejnost. Na kongresu své Křesťanskodemokratické unie (CDU) suverénně obhájila předsednictví, a to s 98 procenty hlasů. V jejím případě jaksi neplatí, že pokud jsem u vlády, voliči mě nutně v příštích volbách sesadí. Po sedmi letech v čele Německa se drží na prvních místech žebříčku popularity. Do začínající kampaně vstupuje jako favoritka.

Doma Merkelová tedy evidentně sbírá body za rozumnou a uvážlivou politiku při řešení eurokrize. Za německými hranicemi už tak populární není. Je kritizována za „salámovou politiku“, jak napsal týdeník The Economist, kdy odkrajuje co možná nejtenčí plátek ze záchranné šišky salámu, aby dohodnuté kroky byly co nejstravitelnější pro německou veřejnost. Její opatrnost pak znervózňuje především ty země, které by si přály změny a záruky co nejdříve, aby je trhy nezačaly zase táhnout ke dnu.

Kudy půjde Británie Jak už bylo řečeno, velkou otázkou bude, kterým směrem se vydá čím dál euroskeptičtější Británie. Premiér David Cameron je pod velkým tlakem vlastní strany, které dýchá na záda Strana za nezávislost Spojeného království (UKIP), otevřeně horující pro odchod z EU.

Británie hledá nové zakotvení svého komplikovaného vztahu k EU. Bude se snažit nově definovat pozici mimo více integrovanou eurozónu, ale zároveň si zajistit plnohodnotný podíl na rozhodování v oblastech, jako je jednotný trh, obchodní a zahraniční politika.

Vztahy mezi Londýnem a Bruselem jsou ale čím dál rozklíženější a pro mnohé eurokraty je vidina britského odchodu vlastně i lákavá. Nedávné vydání britského týdeníku The Economist v této souvislosti napsalo, že se z Británie nejspíš stane outsider s omezeným přístupem na evropský volný trh, téměř žádným vlivem a jen několika málo spojenci.

Rok 2013 už zřejmě nebude dramatem, kdy akutní krize skutečně ohrožovala základy existence celé Evropské unie. Přesto vyhlídky růžové nejsou. Nezaměstnanost dosahuje vysokých úrovní. Politika škrtů je mezi obyvateli čím dál méně přijímána jako ta správná cesta k ekonomické obnově. Politikům se proto nechce riskovat popularitu nepříjemnými reforami na národní či evropské úrovni.

V prosincovém článku obhajujícím politiku šetření a škrtů eurokomisař pro ekonomiku Olli Rehn nicméně apeloval, že pokud má být ekonomická a měnová unie úspěšná, musejí jednotlivé státy pokračovat v reformách. Jednoduše řečeno, pokud se samy státy nepostaví na nohy pomocí reforem zahrnujících i trh práce či penzijní systémy, ani nová evropská pravidla prosperitu evropských států nezajistí.

Vztahy mezi Londýnem a Bruselem jsou čím dál rozklíženější a pro mnohé eurokraty je vidina britského odchodu vlastně i lákavá

O autorovi| Johanna Grohová, spolupracovnice redakce, Brusel

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče