Obětování fotbalového boha

26. srpna 2013, 00:00 - Tomáš Nídr
26. srpna 2013, 00:00

Masové protesty v Brazílii ukázaly světu, že se musí zbavit všech klišé o největší latinskoamerické ekonomice

Za rok, až v Brazílii vypukne šampionát v kopané, nás sportovní novináři budou zahrnovat klišé tvrdícími, že pro tamní obyvatele je fotbal náboženstvím. Je-li tomu tak, tak při letošní generálce v Konfederačním poháru Pelého krajané natáhli fotbalového boha na skřipec.

Přitom na hřišti šlo vše nad očekávání dobře. Talentovaný útočník Neymar střílel gól za gólem a reprezentace ve finále porazila léta suverénní Španělsko 3 : 0. Jenže Brazilci spuštěním masových protestů proti korupcí předraženým stadionům právě v průběhu světem sledovaného turnaje ukázali, že to nejsou oni, kdo má místo hlavy merunu. Na samotnou hru nezanevřeli i proto, že se hvězdy jejich mužstva postavily za demonstrující národ. Co je tak naštvalo, že se v červnu v zemi odehrávaly největší manifestace od pádu vojenské diktatury v 80. letech?

Stadion jako symbol problémů Bezprostřední spouští bylo 20 centavos (asi 1,70 koruny). O tolik se zvedla v Sao Paulu cena jízdenek MHD, která je proslulá svou nedostatečnou kapacitou a malým pokrytím rozsáhlého města. Lidé vyrazili do ulic vyjádřit svůj odpor. A když už se rozkřičeli, začali vyvolávat i své další frustrace z veřejného života své domoviny.

Proč má veřejné zdravotnictví bídnou úroveň? Proč na státních školách vyučují špatní kantoři? Kam se ztrácejí peníze z poměrně vysokých daní? Proč se den co den v novinách objevují zprávy o korupci? Proč dvě pětiny všech zákonodárců vyšetřuje policie? A všechna tato témata mají jeden svorník – stadiony.

V roce 2014 Brazílie ve 12 městech uspořádá mistrovství světa v kopané, o dva roky později se v Rio de Janeiru koná letní olympiáda.

Prestižní sportovní akce, které pro Brazilce v prvních chvílích znamenaly potvrzení, že je v zahraničí berou vážně, se staly symbolem všeho, co v jejich vlasti nefunguje.

Pracuje se na nich pomalu a samozřejmě výrazně dráž, než byly původní sliby. Na stavbách, které si republika nemůže dovolit nestihnout, si pakují kapsy firmy spřízněné s politiky, zatímco investice do veřejných služeb stagnují. Před sportovními svátky se představitelé státu zaklínali tím, že na nich vydělají všichni, protože se kvůli očekávanému náporu fanoušků zlepší letiště, silnice a hromadná doprava.

Jenže jedno město za druhým hlásí, že kromě samotných stadionů ostatní a důležitější infrastrukturu rozšířit či opravit nestihnou. Nepřítelem číslo jedna se tak stala Mezinárodní fotbalová federace FIFA, které podle bizarního nápadu chtěla část rozhořčených Brazilců posílat zdražené jízdenky k proplacení.

Globálně nakažlivá střední vrstva Vlna protestů byla zcela nečekaná. I když na nečekanost už bychom si v době sociálních sítí, po kterých se výzvy k činu šíří dříve nevídanou rychlostí, měli pomalu zvykat. Arabské jaro spustily nepokoje po sebeupálení mladého zelináře v tuniském zapadákově v prosinci 2010, Indie vyrazila do ulic na přelomu roku kvůli případu brutálního znásilnění v Dillí a Tureckem v červnu otřásly masové demonstrace, na jejichž počátku bylo nahrazení istanbulského parku nákupním střediskem.

Vždy u svolání akcí stáli neznámí zástupci střední třídy, kteří už nechtějí hrát ve státě pouze ekonomickou úlohu jako spotřebitelé, ale chtějí hrát vlastní politickou úlohu coby občané. Ona změna v myšlení této vrstvy obyvatelstva rozvojového světa se rychle šíří díky televizi a internetu. V červnu se tak bacil globální „nákazy“ dostal až k Cukrové homoli.

Ano, tady musíme zapomenout na klišé naučené v hodinách zeměpisu o tom, že v Jižní Americe existuje pouze úzká a bohatá elita a zbytek obyvatelstva jsou nuzáci. Stále jsou tu sice nepoměrně větší sociální rozdíly, než na které jsme zvyklí v Evropě, ale i tady za posledních 20 let setrvalého rozvoje vyrostla silná střední vrstva, která zde dlouho byla jen teoretickým pojmem. Podle různých odhadů ji tvoří 20 až 50 milionů lidí.

A kde všichni bydlí? Ve favelách, které v 60. letech nadivoko vyrostly kolem všech velkých měst. Takže pozor na klišé a rozhodně toto slovo nepřekládat jako slumy, ale ani chudinské čtvrti. Už to dlouho není pravda.

Lidé, kteří rychle zbohatli tak, že na rozdíl od generace svých rodičů už nepřežívají ze dne na den, chtějí prostě od státu víc. Do ulice je nenahnala žádná ideologie ani jasný reformní program, ale spíše hněv, který se spojil s touhou tak jako jinde na planetě zahýbat dějinami.

Ti, kdo si s sebou do protestních pochodů přinesli prapory či plakáty svých stran, se stali terčem rozlícené kritiky. Žádné uskupení si tak nedokázalo nepokoje přisvojit. Jejich absolutní apolitičnost dokazuje i to, že hlavními hesly protestů se staly bezobsažné reklamní slogany automobilky Fiat („Pojď, vyjdi na ulici“) či výrobce whisky Johnnie Walker („Obr se probudil“).

Chválit mladé nestačí Demonstrace nebyly v prvních týdnech namířeny proti nikomu konkrétnímu. Dokonce ani prezidentka Dilma Rousseffová, v jejíchž rukách se dle ústavy soustředí výkonná moc, nebyla v prvních týdnech na transparentech kritizovaná či zesměšňovaná. Ale v průběhu únavných dní, kdy především ve dnech zápasů brazilského mužstva vyšly do ulic statisíce až miliony lidí, se situace změnila. Žena s bulharským původem a s image rázné tety, kterou národ nikdy nemiloval, ale uznával, během měsíce propadla v průzkumech veřejného mínění z 57 na 30 procent obliby. Dokonce ze strachu, aby ji na stadionu diváci nevybučeli, ani nešla na finálový zápas Konfederačního poháru.

Přitom – poučena neúspěchem tureckého premiéra Erdogana, který tvrdými slovy nepokoje ve své zemi jen rozfoukával – od počátku dělala vše pro to, aby si občany udobřila. Chválila mladé za to, že se nebojí postavit za svůj názor a tím posilují brazilskou demokracii. „Nenásilné demonstrace jsou legitimní, je přirozeností mladých demonstrovat,“ prohlásila například 17. června.

Prezidentka odmítala masivní nasazení pořádkových sil a hromadné zatýkání. To jí však nevyšlo. Policie, uvyklá z bojů proti gangům ve favelách nejdřív střílet a teprve pak se ptát, při jednom zásahu ve čtvrti Maré v Riu de Janeiru zabila devět osob. Policejní násilí se pak stalo jedním z hlavních témat manifestací.

Socialistická vláda Dělnické strany, která je na plné ulice zvyklá jen při karnevalu, zaspala dobu. Do pozice nejsilnější brazilské strany ji vyvedl bývalý odborový předák a dnes už také exprezident Luiz Inácio da Silva přezdívaný Lula, a tak se falešně domnívala, že má sociální hnutí pod kontrolou. Vždyť v roce 2010 stačilo mimořádně populárnímu vousáči, který už nemohl po dvou mandátech kandidovat na nejvyšší úřad, ukázat na neznámou Rousseffovou a veřejnost ji bez řečí zvolila podle jeho přání.

Jenže nyní Dělnická strana, hlava republiky ani sám Lula nevěděli, co dál. Ono je to také v časech Facebooku těžké. Průvod se svolá na sociální síti v podstatě samospádem, ale kde sehnat k dojednání kompromisů nějaké vůdce, které by respektovala většina davu? A co lid vlastně chce?

Radnice obratem zrušily zvýšení jízdného, Rousseffová přislíbila okamžité investice do dopravní infrastruktury Sao Paula ve výši 50 milionů dolarů. Také přišla s programem, který má lákat z krizí zasažené jižní Evropy nezaměstnané absolventy medicíny, aby provozovali praxi na severovýchodě země a v dalších chudších oblastech. Zisky z těžby ropy by měly nově směřovat přímo do rozvoje školství.

Prezidentka přislíbila i tvrdší boj proti korupci a plánuje další, zatím nepříliš jasně definované reformy, které chce národu předložit v referendu. Musí se prostě snažit, protože prezidentské volby jsou už příští rok. A za současné situace se nezdá, že by spoluobčané tuto bývalou bojovnici městské marxistické guerrily, která byla v dobách vojenské diktatury mučena, chtěli dál ve svém čele.

Drahá chudá země Současné dění v největší jihoamerické zemi bourá zažitá klišé. V posledních letech je Brazílie automaticky stavěna mezi reky rozvojového světa, kteří v sedmimílových botách dohánějí rozvinuté ekonomiky. V investory opěvované skupině označované zkratkou BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jihoafrická republika) je „B“ tím největším loudou. Po desetiletí prudkého vzestupu se ekonomika poslední tři roky zadrhla a roste už jen kolem jednoho procenta ročně.

Navzdory vědeckým i průmyslovým úspěchům je Brazílie i nadále především globální zahradou závislou na vývozu plodin a surovin, jejichž poptávku táhne Čína. Jenže ta v růstu také přeřazuje na nižší rychlost, což může být v celé Latinské Americe pořádně cítit. Ještě nedávno se z Brazílie ozývalo nadšení, jak se díky ropě v mořském šelfu stane na dovozu pohonných hmot nezávislou, jenže naleziště se ukázala být oproti očekávání málo štědrá.

Zemi vládnou od roku 2002 socialisté, kterých se trhy zprvu bály jako napodobitelů nedávného venezuelského vůdce Cháveze. Jenže žádné znárodňování se nekonalo, což investory po jistém útlumu do Brazílie brzy přivedlo zase zpátky. S Lulovým nástupem šly shodou okolností nahoru i ceny plodin a nerostů, takže si prezident mohl dovolit řadu opatření, která výrazně snížila chudobu.

Republika má třeba propracovaný systém bank mateřského mléka, který teď kopírují sousedé. Exekutiva napumpovala peníze mezi obyvatele, což zvýšilo spotřebitelskou poptávku, ale tento impulz už se pomalu vyčerpává. Lidé více šetří, i když erár rozdává plnými hrstmi stále dál.

Brazílie je přitom velice drahá. Turistovi lze z hlediska cen doporučit spíše New York než Rio de Janeiro. Například podle Big Mac Indexu, který srovnává ceny produktů řetězce McDonald’s s kupní sílou obyvatelstva, za macatý hamburger zaplatíte na Copacabaně o polovinu více než pod budovou Empire State Building. Za elektroniku ve městě, nad kterým Ježíš rozpřahuje ruce, zaplatíte oproti Velkému jablku trojnásobek. Hotelové ubytování je v Riu v průměru čtvrté nejdražší na světě. Měna real je dlouhodobě značně nadhodnocená (i když protesty její kurz oproti dolaru o deset procent setřásly), což snižuje vývozní šance pro brazilské zboží.

Miliardář v problémech Bez státu se neobejde žádná větší investice, což nahrává korupci ve všech podobách. Není jistě náhoda, že Eike Batista, se 30 miliardami dolarů nejbohatší Brazilec a sedmý nejbohatší Pozemšťan podle žebříčku časopisu Forbes z roku 2012, byl Lulův ukázkový příklad byznysmena nové doby – kterému ovšem úřady přihrávaly zajímavé zakázky či pobídky. Jenže za letošek se Batistovo impérium založené na těžbě zhroutilo, z původního majetku mu zůstala sotva šestina.

A Brazilci se teď obávají, aby příběh jeho pádu nezopakovala celá země. Nebylo by to poprvé, co by Brazílie zkolabovala na nadějné cestě k prosperitě. Přehnaný optimismus minulé dekády se začíná zatím zvolna přelévat do opačného extrému.

Po finále, kdy „kanárci“ přehráli Španělsko, se situace přece jen uklidnila především díky únavě masy, která po vypuštění ventilu zlosti a bez jednoznačných vůdců nevěděla, kam dál směřovat. Jenomže lidé se navykli na lepší život, mají vyšší očekávání od budoucnosti, a přitom je nejspíš čekají horší časy. Fotbalovou hantýrkou řečeno: ještě nezazněl závěrečný hvizd. l

O autorovi| Tomáš Nídr, Rio de Janeiro • Od našeho spolupracovníka

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče