Obelix v daňovém tornádu

14. ledna 2013, 00:00 - VILIAM BUCHERT
14. ledna 2013, 00:00

Prezident François Hollande dusí stát vysokými daněmi a dalšími kroky, které vyhánějí ze země bohaté lidi a zneklidňují investory

Francouzi milují své hrdiny. Patří mezi ně po desetiletí i komiksové postavičky Asterixe a Obelixe. Současně Francouzi pohrdají lidmi, které už za hrdiny nepovažují. Někdy to pak přeroste v absurdní šaškárnu.

Jednu předvedl v posledních týdnech známý herec Gérard Depardieu (v několika posledních filmových zpracováních hrál právě Obelixe), který přijal na počátku roku od prezidenta Vladimira Putina ruské občanství. Autoritářskou východní velmoc u toho označil za „velkou demokracii“. Depardieu tím reagoval na jinou absurditu – na 75procentní daňovou sazbu pro nejbohatší Francouze, kterou schválila loni v září socialistická vláda prezidenta Françoise Hollanda. Konkrétně se měla týkat asi dvou tisíc lidi, kteří vydělávají více než milion eur ročně.

Reakce na hercův výstup (přestože ho například podpořila ještě slavnější herečka Catherine Deneuveová) byla více než expresivní: „Ahoj soudruhu!“ Takový byl titulek listu La Presse de la Manche. Francouzský deník Sud-Ouest zase napsal: „Je smutné vidět, jak interpret Cyrana a Monte Christa zabředává do trapné historky kolem velkých peněz a poté je zavázán nějakému autokratovi a je přítelem diktátorů.“ Jedny noviny pak přejmenovaly Depardieua na Depardieusoviče. Premiér Jean-Marc Ayrault označil jeho chování za „ubohé“.

Vyhrocené reakce sleduje svět s opovržlivým pobavením a připisuje je především francouzské povaze a obrovské lásce k milovaným hrdinům a ještě většímu pohrdání „zrádci“, kteří nebojují za každých okolností za vlast. Když se však podíváme na podstatu sporu, byla by ze strany ciziny namístě spíše velká ostražitost. Známý herec – a nejenom on – poukázal totiž na tendence současného prezidenta, které budou Francii hospodářsky poškozovat. A to v době, kdy pátá největší ekonomika světa ztrácí postupně konkurenceschopnost, má slabý ekonomický růst, rostoucí dluhy, vysokou nezaměstnanost i stále dražší pracovní sílu. Navíc se většinou píše jen o Depardieuovi, ale ze země se stěhují nejenom bohatí lidé, ale i část mladých nadějí.

Na shledanou Francie Trendem posledních let je odchod části vzdělanějších, perspektivnějších a bohatších Francouzů do ciziny. Například britský premiér David Cameron je přímo vyzval, ať přijíždějí do jeho země, a londýnský starosta Boris Johnson k tomu řekl: „Vítejte v Londýně, milí přátelé.“ Kdyby se jednalo pouze o příslušníky nastupující mladé generace (ti odcházejí především do Bruselu a Londýna), kteří jsou dnes pracovně daleko mobilnější než jejich otcové a matky, bylo by vše v pořádku. Jenže z Francie se stěhují i bohatí finančníci, majitele prosperujících společností i průmyslníci všech věkových kategorií. A po hercích se hovoří dokonce také o možném úprku fotbalistů.

Své sídlo do Londýna přeložili šéfové investičních společností Jean-Baptiste Wautier z fondu BC Partners, Bruno Ladriere z Axa Private Equity nebo Bertrand Meunier z CVC Capital Partners. Wautier pro Financial Times k tomu řekl, že ve Francii vládne „atmosféra nepřátelská podnikání“. Do britského hlavního města zamířil i známý majitel sítě obchodů s brýlemi Alain Afflelou. Ten zatím ještě hodlá platit daně doma. Uvidí se, jak dlouho… Vůbec nejbohatší Francouz, Bernard Arnault, šéf koncernu LVMH obchodujícího s luxusním zbožím, k němuž patří také značka Luis Vuitton, požádal vedle francouzského i o belgické občanství. Georges Dallemagne, prezident Belgické naturalizační komise, potvrdil přijetí žádosti, která by měla být vyřízena v nejbližších týdnech.

Obavy z „exodu nejlepších hráčů“ v souvislosti s vysokými daněmi vyslovil také Frédéric Thiriez, šéf francouzské nejvyšší fotbalové ligy. V této souvislosti se hovořilo zejména o švédském reprezentantovi Zlatanu Ibrahimovićovi, jednom z nejpopulárnějších fotbalistů světa, který hraje za Paris Saint-Germain, kam přestoupil v červenci 2012, a za jednu sezonu si zde vydělá 13 milionů eur.

Už před lety, také kvůli vysokému daňovému zatížení, odešla z rodné Francie modelka Laetitia Castaová (proslavila se zejména focením spodního prádla pro společnost Victoria Secret), restauratér Alain Ducasse (ten jako první v historii byl současně majitelem tří restaurací s michelinskou hvězdou ve třech různých městech) nebo rockový zpěvák Johnny Hallyday.

Novým domovem bohatých Francouzů se i kvůli používání francouzštiny staly většinou Lucembursko, Belgie, Švýcarsko. Z dalších zemí jsou oblíbené Nizozemsko a Velká Británie. Do posledně jmenované země odjíždějí finančníci a obchodníci, do Švýcarska movitější penzisté.

Jenže milionářskou daň, o které se v poslední době tolik hovoří a píše, zavedl již v 80. letech socialistický prezident François Mitterrand.

Skutečný útěk bohatých Francouzů ze země začal ale až po roce 1997, kdy horní sazbu daňových odvodů ještě upravila pravicová vláda premiéra Alaina Juppého. To je i argument, který používá současná levicová francouzská vláda – totiž že dělá něco, co tady již bylo, je a co dělali i její političtí oponenti.

Daně pro bohaté jsou samozřejmě v mnoha vyspělých státech: ve Velké Británii v současglobal nosti na 50 procentech, v Německu se odvádí kolem 45 procent a ve Spojených státech je to jen 35 procent. Číslo pětasedmdesát je proto skutečně něco, čím se země galského kohouta vymyká. Můžeme se na to podívat ale i z jiných úhlů a pak nám vyjdou „francouzské počty“ jinak.

V USA takzvanou daň pro bohaté platí lidé s příjmem přesahujícím 250 000 dolarů ročně. Což je pětkrát méně než příjem, o kterém hovoří francouzská hlava státu Hollande. Podle studie OECD se to projevuje jednoznačně: Deset procent Američanů s nejvyššími příjmy platí z celkového výnosu daně z příjmu 45,1 procenta, v Německu podobní lidé přispějí jen 31 procenty a ve Francii 28 procenty.

Evropa a Amerika také vykazují jiné trendy. Ve Spojených státech například před rokem 1981 nikdy neklesla nejvyšší daňová sazba pod 70 procent, dnes je na polovině.

Prezident Barack Obama přitom požaduje od Kongresu její zvýšení na 39 procent, aby tím alespoň trochu zalátal dluhy.

Od doby vysokých daní pro nejbohatší přitom odteklo z Francie okolo 250 miliard eur, které by každoročně vynesly státní pokladně odhadem kolem 15 miliard na daních. Navíc zvýšení milionářské daně by se na rozdíl od USA týkalo jen pár tisíc Francouzů z 65 milionů obyvatel, a proto by přineslo pouze 0,28 procenta ročního příjmu ze zdaněných platů. Do rozpočtu by daň přinesla jen kolem 250 milionů eur ročně. Závazek Hollanda, kterým jak jinak ve společnosti pořád toužící po rovnostářství bodoval výrazně v loňských jarních prezidentských volbách, se ukazuje jako noční můra tamního politického marketingu a public relations. Přesto boj pořád probíhá dál. Proč?

Jak Hollande narazil Francouzská ústavní rada (obdoba českého Ústavního soudu) se v sobotu 29. prosince minulého roku postavila proti rozhodnutí vlády, která zavedla daň z příjmů pro nejbohatší občany, jež měla platit na přechodnou dobu od letošního ledna. Podle rady podobná daň porušuje princip rovnosti, protože se nevztahuje na domácnosti, jak je ve Francii u daní z příjmu obvyklé, ale na jednotlivce.

Pochybný je podle soudu i způsob jejího výpočtu. Premiér Ayrault pak oznámil, že vláda návrh daně přesto předloží v pozměněné podobě znovu. Neřekl ale, kdy tak učiní. Ministr práce Michel Sapin byl sdílnější a přispěchal s prohlášením, že v novele budou úpravy.

Mají to být výjimky pro manžele, kteří mají dohromady příjem přes milion eur, a o něco nižší daně zůstanou i pro podnikatele, kteří přiznají příjem milion eur ročně „občas“.

K tomu poslednímu by se dalo dodat u nás tolik oblíbené – tak určitě…

Vyšší daně pro nejbohatší ale nejsou poslední špatnou zprávou pro Francouze.

Cesty do pekel Ministr pro státní rozpočet Jérôme Cahuzac plánuje schválení zákona, který by stejnou sazbu daně, jaká platí pro Francouze, kteří zůstali doma, uvalil také na ty, již přesídlili do zahraničí. Do francouzských rozpočtů a plánů mají zasáhnout také zvýšené daně na výnosy z kapitálu, a to z třiceti až na šedesát procent. Zvednou se dědické poplatky i výstupní daně pro podnikatele, kteří prodávají své firmy. A bylo vytvořeno daňové pásmo ve výši 45 procent pro roční příjmy přesahující 150 000 eur, což působí zděšení v řadách střední třídy.

To všechno se děje v době, kdy Francie vykazuje jen minimální hospodářský růst, kdy se topí v dluzích, kdy panuje od roku 1999 nejvyšší nezaměstnanost (kolem 10 procent). Vůbec neroste spotřeba domácností, neustále ale rostou mzdové náklady (jsou už vyšší než v Německu), nezvyšuje se však produktivita práce. Vyhlídky přitom nejsou nijak růžové – HDP má růst letos jen o 0,3 procenta. To vše postupně odrazuje stále více zahraničních investorů, přitom Francie byla u nich v nedávné minulosti velmi oblíbená. Důsledky nenechají na sebe dlouho čekat – podle prognózy se v průběhu příštích deseti let ocitne pátá nejsilnější ekonomika světa až na místě desátém, a to ještě nemusí být konec nesnázím.

Rozdělená země Velkým problémem země je i to, že je jedno, zda vládne pravice (předtím Nicolas Sarkozy) nebo levice (dnes Hollande). Ekonomická politika je v podstatě vždy socialistická a pro obyvatele se liší jen v detailech. Vincent Grandil, partner z firmy Altexis, která se specializuje na daňové právo, k tomu pro média řekl: „Francouzi mají hodně specifický vztah k penězům. Pokud je zde někdo, kdo uspěje velkou vlastní pílí, vytvoří pracovní místa a nakonec skončí jako milionář, pohlíží se na něj s podezřením. To je velký kulturní rozdíl mezi Francií a Spojenými státy.“

Komiksové a filmové postavičky Asterixe a Obelixe ze začátku článku nakonec vždy všechny přechytračí. Snaží se o to i ukrutný silák Obelix ztvárněný Gérardem Depardieuem. Zda se mu ale podaří s ruským pasem uniknout navždy i před vysokými daněmi ve své vlasti, je pořád velkou otázkou. Francouzská vláda se bude podle všeho snažit na něj „dosáhnout“, i když bude za hranicemi. Může to být riskantní a kontraproduktivní, ale Hollande to přesto zřejmě zkusí. A nejenom to.

Co může z takového daňového kolotoče vzniknout a jak se bude projevovat? Týdeník The Economist v prognostickém vydání Svět 2013 tvrdil, že vztah k budoucnosti Evropské unie rozdělí vládu, kterou stvořil Françoise Hollande, rozdělí pak jeho stranu a nakonec celou jeho zemi. Podle všeho však francouzský prezident rozdělil svoji „sladkou“ Francii ještě dříve, než se dalo po jeho loňském květnovém zvolení očekávat.

Nejbohatší Francouzi: Bernard Arnault (63): odhad majetku mezi 30 až 40 miliardami USD. Většinový vlastník a šéf společnosti LVMH Moët Hennessy Louis Vuitton, která vlastní desítky luxusních značek včetně Louis Vuitton, Givenchy, Tag Heuer, Donna Karan, Dior, Moët & Chandon či Bulgari. Liliane Bettencourtová (90): majetek 24 až 27 miliard USD. Hlavní akcionářka L‘Oréalu, jedné z největších světových kosmetických společností. François Pinault (76) a rodina: majetek kolem 13 miliard USD. Většinový majitel luxusní retailové společnosti PPR, která vlastní Gucci Group (Yves Saint Laurent, Bottega Veneta atd.), ovládá i aukční dům Christie’s, světového lídra na trhu s uměním. Serge Dassault (87) a rodina: majetek 10 až 12 miliard USD. Šéf skupiny firem, do níž patří výrobce letadel Dassault Aviation. Vydavatel deníku Le Figaro. Alain a Gerard Wertheimerovi (63 a 62): majetek 7,5 miliardy USD. Majitelé luxusní značky Chanel.

Nejvlivnější Francouzi na světě: François Hollande (58), prezident, označen za 14. nejvlivnějšího člověka světa Bernard Arnault (63), šéf LVMH Moët Hennessy Louis Vuitton, považovaný momentálně za 56. nejvlivnějšího člověka planety.

Nejvlivnější Francouzka na světě: Christine Lagardeová (57), generální ředitelka Mezinárodního měnového fondu, označena za 8. nejvlivnější ženu světa. pramen: Forbes Známý herec poukázal na tendence současného prezidenta, které budou Francii hospodářsky poškozovat. V době, kdy země ztrácí konkurenceschopnost

O autorovi| VILIAM BUCHERT, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče