Obamovo kladivo

02. června 2014, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
02. června 2014, 00:00

Rooseveltovu „velkému klacku“ všichni věřili, kdežto třeba takový Bašár Asad se Obamova „nejlepšího kladiva“ moc nebojí

Minulý týden v projevu k tisícovce kadetů v parádních uniformách na prestižní vojenské akademii ve West Pointu použil americký prezident Barack Obama větičku, která se chytne. Největší potlesk, zejména z řad přítomných rodičů, samozřejmě vyvolala zmínka o tom, že nynější ročník bude první od roku 2001, který nebude muset jít sloužit do Afghánistánu. Obama se angažmá v Afghánistánu snažil co nejvíc zkrátit a druhou válku v Iráku považuje vyloženě za omyl, který nehodlá opakovat třeba v Sýrii nebo na Ukrajině. „Hlavně nedělat pitomá rozhodnutí,“ dodává v soukromí. Ve West Pointu obhajoval svoji politiku počítající s angažováním spřátelených zemí (s technickou a ? nanční podporou USA) kulantnějším příměrem: „Jenom proto, že máme nejlepší kladivo, ještě neznamená, že každý problém je jako hřebík (na nějž je třeba udeřit).“

To je trochu rozdíl oproti jeho slavnému předchůdci Theodoru Rooseveltovi. Ten před sto čtrnácti lety vyhrabal údajně západoafrické přísloví o tom, že kdo chce dojít daleko, má mluvit klidně, ale nosit s sebou velký klacek. Ono přísloví prý neexistuje, takže autorem je nejspíš samotný „Teddy“ Roosevelt (neplést s Franklinem Delanem). Nicméně diplomatické jednání, které bylo podepřeno už tehdy nezpochybnitelnou americkou vojenskou silou a schopností ji použít, jako zahraničněpolitická doktrína fungovalo skvěle. Američané na rozdíl od Britů, Němců, Francouzů, Holanďanů, Italů a Rusů už v té době dávali přednost ekonomickému vlivu před přímým záborem a koloniální správou území.

Můžeme jít ještě mnohem dál, třeba do roku 1823 (Monroeova doktrína vykazující evropské koloniální mocnosti z vměšování se do Latinské Ameriky, která byla od té doby zájmovou zónou USA) nebo k flotile komodora Matthewa Perryho, která nemusela pálit z kanonů, aby spustila modernizaci Japonska. Stačilo, když v červenci 1853 zakotvila v Tokijském zálivu.

Dnes Obama říká, že na jedné straně nechce, aby USA začaly pěstovat izolacionismus, a že musejí zůstat světovým lídrem, ale na druhé straně by se neměly zamotávat do vojenských intervencí, které vzhledem k povaze kon? iktu nemohou vyhrát. Navíc odcizí i spojence, aniž by cokoli dlouhodobě vyřešily. Zní to rozumně. Má to jen jeden háček: Rooseveltovu „velkému klacku“ všichni věřili, kdežto třeba takový Bašár Asad se Obamova „nejlepšího kladiva“ moc nebojí.

USA jsou sice z hlediska nominální výše nejsilnější světovou ekonomikou, ale je jen málo věcí, které by naznačovaly, že bude možné protáhnout americkou ekonomickou dominanci dlouho do 21. století. Vojenská převaha potrvá podstatně déle, nicméně představa, že by Evropa pod ochranou Ameriky mohla nadále v poklidu vybírat „mírovou dividendu“, aniž by se musela obávat, že bude odříznuta od surovinových zdrojů nebo se dostane pod vliv jiné mocnosti, končí.

A to platí úplně stejně pro Japonsko, jako pro Jižní Koreu, Tchaj­wan a vlastně celou jihovýchodní Asii. Vietnamci mohou dělat cirkus, jaký chtějí, ale co si počnou se svými nároky na výsostný prostor v Jihočínském moři, když tam Čína za doprovodu svého námořnictva postaví vrtné plošiny? Co budou asi tak dělat ostatní země, které uplatňují nárok na oblast kolem Spratlyho a Paracelských ostrovů, když nebudou mít v zádech drtivou palebnou přesilu lodí následovníků komodora Perryho? Není to o lásce k USA, tu do toho nemotejme.

Je to pořád jenom o tom, co věděl Ho Či Min, když se mu v roce 1945 naskytla možnost vypudit za pomoci Čankajškovy čínské armády (tehdy okupující Hanoj a severní Vietnam) ze země nejen Japonce, ale rovnou i Francouze. „Vy blázni, copak si nepamatujete vlastní dějiny? To nevíte, že když sem naposledy Číňané přišli, zůstali tisíc let? Francouzi jsou cizinci.

Jsou slabí. Kolonialismus umírá. Bílí v Asii skončili. Jenže když tady teď Číňané zůstanou, už nikdy neodejdou. A pokud jde o mne, radši budu čichat k francouzskému lejnu dalších pět let než pojídat to čínské do konce svého života,“ nechal se slyšet Ho Či Min. Čínská vojska byla s díky vypoklonkována a Francouzi skončili za devět let. Moudrý muž byl ten Ho Či Min.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče