O soudných rodičích a šampionech

16. března 2015, 00:00 - Miroslav Zámečník
16. března 2015, 00:00

Ideální investicí je skloubit špičkový sport se špičkovým vzděláním. Ale málokdo na to má

Nikdy jsem nezaběhl na kilometru lepší čas než něco pod čtyři minuty a v žádné jiné sportovní disciplíně jsem nedosáhl ničeho, co by se dalo nazvat byť i jen amatérským úspěchem. Proto by bylo hloupé, kdybych očekával mimořádné sportovní vlohy od svých potomků. Toužil jsem, aby excelovali ve škole v úplně jiných předmětech, než jsou tělesná nebo hudební výchova, neboť ani v širším příbuzenstvu se nikdy nevyskytl nikdo, kdo by vynikal ve sportu nebo brilantně hrál na housle.

Alespoň základní vlohy by přitom měly být rozpoznatelné již v raném věku: když má dítě komunikační schopnosti a je vyložený extrovert, dobře kreslí, ale trochu šmajdá, víte, že z něj bude ledacos, ale těžko prvotřídní sprinter. To neznamená, že mu upřete pohybové aktivity, naopak, podporujete je, jak to jde.

Pouze s nimi nespojujete žádné přehnané naděje do budoucna. Když pak vaše dítě uběhne po třech měsících tréninku maraton, je to stejná rodičovská satisfakce jako červený diplom, tím spíše, že přišla nečekaně. Přesto, jak v tomto vydání týdeníku Euro říká český sportovní promotér Mirek Černošek: „Každý den ráno vstává zhruba milion dětí a jejich rodičů s představou, že vyhrají Wimbledon.

A podívejte se, kdo ho vyhrál za posledních deset let: pětkrát Federer, dvakrát Djokovič a Nadal a jednou Murray. A ti ostatní jen ostrouhají mrkvičku.“

Pohled na tatínka týrajícího na kurtu svého syna, který má kompenzovat jeho vlastní neúspěch, je stejně tristní jako pohled na maminku, která svoje neuspokojené ambice hodlá saturovat prostřednictvím dcery na přehlídkovém molu v soutěži královen krásy, které ani jedna moc nepobrala. Tohle byly vždycky zaručené recepty na hlubokou a velmi draze zaplacenou frustraci.

Návyky a očekávání Téma tohoto vydání týdeníku Euro je vlastně o dvou věcech. Zaprvé, jak moudré je vést děti ke sportování proto, že je to dobré pro zdraví a že si v raném věku vytvoří návyky, které jim budou sloužit celý život – vůlí a vytrvalostí počínaje a disciplínou konče. Zadruhé, jak je naopak nemoudré do sportování dětí bezhlavě sypat peníze v očekávání, že budoucí sportovní úspěch se přetaví také v úspěch finanční, který bohatě zhodnotí vložený kapitál a vynahradí to moře času stráveného dřinou a odříkáním.

Sport je pro mladou generaci skvělý motivátor a jeho pěstování má nespornou pedagogickou hodnotu, ale je opravdu hodně nešťastné, když se pro samé tréninky zanedbává vzdělání. Statistiky svědčí naprosto jednoznačně o tom, že z toho milionu budoucích vítězů Wimbledonu bude nakonec jenom pár jednotlivců, které dokonce i ten nejštědřeji zafinancovaný sport slušně uživí, takže volba „sport, nebo škola“ je z definice zoufale špatná. Jen hrstka současných a budoucích sportovních nadějí se kdy zařadí k příjmové špičce „superstars“. Navíc i ty sportovní superhvězdy se většinou neudrží na špici desetiletí. Byť se na jejich výkony bude vzpomínat i po několika generacích, nejsou držiteli žádných práv duševního vlastnictví.

Takže cash flow sice může být velmi mohutný, ale nepříjemně časově omezený.

Pohyb po exponenciále Neberte to úplně smrtelně vážně, ale rodič hnaný vírou, že právě stojí u zrodu mimořádného sportovního profesionála, ve skutečnosti dělá školácké investorské chyby – třeba tím, že má hrozně málo diverzifikované portfolio… Na rozdíl od takové Černoškovy prostějovské líhně tenisových talentů, jež prošly sítem, které filtruje skutečný potenciál od planých nadějí už při samotném vstupu a pak každý další rok. Pro profesionály, kteří mají vyhledávání a výchovu talentů jako práci na plný úvazek, musí být sázka na budoucího šampiona od určité fáze podmíněna rozhodováním, které se podobá opravdu seriózní investiční analýze. Protože dostat se z lokální úrovně na světovou špičku je z nákladového hlediska pohyb po exponenciále.

Jak vypadá úspěch a slušná ekonomická návratnost pro relativně mnoho lidí? Nejlepší z obou světů, kdy vrcholový sport nevylučuje přístup ke kvalitnímu vzdělání, ale naopak je k němu propustkou, je získání sportovního stipendia na jakékoli slušné americké univerzitě. Sport vám zaplatí školné a související životní náklady, takže máte reálnou šanci na slušný výdělek i v případě, že to s tím vrcholovým profesionálním sportem nakonec nevyjde. To je opravdu dobrá strategie, která vyžaduje jenom takovou maličkost – dítě holt musí být nejen sportovně nadané, ale taky chytré.

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče