O porcování euromedvěda

01. října 2012, 00:00 - Johanna Grohová
01. října 2012, 00:00

euroglosa

Jednání o finančním balíku, ze kterého bude Evropská unie žít dalších sedm let, se pomalu blíží ke svému finále. Jde o to, kolik by měly členské státy vložit do společného rozpočtu a kam budou peníze následně přerozděleny. Budeme svědky souboje ideologií a národních zájmů o to, proč utrácet méně či více na konkrétní oblast či aktivitu.

Při velkém zjednodušení nám vycházejí dvě pozice, které bude třeba sladit. Pro někoho je Evropská unie neúnosně drahý a neefektivní podnik, který zatěžuje lidi zbytečnými regulemi a vynakládá miliardy například na tak malou skupinu populace, jako jsou farmáři. Státy jsou mnohdy v prekérní situaci kvůli přílišnému zadlužení, a tak po nich Brusel sotva může chtít, aby přihodily ještě něco navíc.

V očích jiných je jedno procento HDP, se kterými by EU měla podle Evropské komise hospodařit v letech 2014 až 2020, částka téměř zanedbatelná a minimálně nutná, aby evropský projekt s mnoha novými ambicemi mohl fungovat.

Z posledního vývoje lze vyčíst, že navržený bilion eur bude o něco snížen, struktura nového rozpočtu se ale zásadně nezmění. Francie sotva přistoupí na zásadní seškrtání přímých dotací pro farmáře. Stejně tak britská vláda nespáchá sebevraždu tím, že se vzdá slevy ze svého příspěvku do unijního rozpočtu, kterou má od dob premiérky Thatcherové.

Chudší členské země zase nebudou chtít přistoupit na radikální osekání různých eurofondů.

Státy se musejí mezi sebou a spolu s europarlamentem dohodnout do konce roku, aby nenastalo rozpočtové provizorium. I proto se koncem listopadu bude konat další summit, jehož výsledkem by měl být kompromis. Otázkou je, kdo tentokrát bude takzvaný dealbreaker, tedy ten, který kompromis zařídí. Před sedmi lety to byla německá kancléřka Angela Merkelová, která přihodila nespokojeným Polákům 100 milionů eur. Tentokrát bude sotva chtít pokračovat v pohádce o oslíčkovi.

Při pohledu na to, jak například jednotlivé instituce utrácejí obrovské peníze za nové budovy, se nelze kritikům divit. V Bruselu se například staví nové skleněné sídlo pro prezidenta EU. Ve Frankfurtu zase vyrostla nová 45podlažní budova Evropské centrální banky. Její náklady se vyšplhaly na jednu miliardu eur a vedení banky muselo připustit, že původní rozpočet bude překročen o 200 milionů eur.

Jisté ale je, že Evropská unie nemůže existovat ze vzduchu. Lze proto souhlasit s nizozemským ministrem zahraničí Benem Knapenem: „Není nutné utrácet více, ale jistě je nutné utrácet lépe.“ l *

O autorovi| Johanna Grohová, spolupracovnice redakce, Brusel

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče