Nuda pod olympijskými kruhy

23. července 2012, 00:00 - Ondřej Hergesell
23. července 2012, 00:00

Britští zájemci o vstupenky museli podstoupit složitou proceduru internetových žádanek a losovaček

Denisa Nosková, rodačka z Liberce, žije v Londýně již šestnáct let. Záhy po maturitě se vydala do Anglie a přes těžké začátky, podřadnou práci a bydlení na ubytovnách se vypracovala mezi žádané profesionální fotografy. Ač společně se svým manželem dají dohromady několik tisíc liber měsíčně – a i na finančně náročné londýnské poměry si žijí příjemně – na nadcházející olympiádu bude koukat jen v televizi. Hlavní olympijský stadion i celý areál, kde se hry budou konat, přitom považuje za nádherné a skvěle připravené. Vstupenky na sportoviště jsou totiž i pro londýnskou střední třídu příliš drahé. „Ceny lístků na místa s rozumnou viditelností a na alespoň trochu atraktivní sporty se pohybují od čtyř stovek liber výš, ale třeba sprinterské soutěže v atletice stály až osm set liber. To si naše rodina v současné ekonomické situaci nemůže dovolit,“ konstatuje Nosková.

Prodej vstupenek označuje za fiasko organizátorů, kteří cenu pro Brity nadsadili nad úroveň, za kterou lze lístky pořídit v jiných zemích. Místní zájemci o vstupenky navíc museli podstoupit složitou proceduru internetových žádanek a losovaček, jejichž součástí byl striptýz osobních údajů včetně citlivých dat o platebních kartách či bankovních kontech. „Je nehorázné, že organizátoři prodávali vstupenky v cizině levněji než v hostitelské zemi. Spousta lístků tak zůstala volná a je otázkou, jestli je těsně před akcí zlevní nebo třeba rozdají mládeži,“ odhaduje Nosková.

Aby alespoň trochu „přičuchla“ k olympijské atmosféře, půjdou s manželem do ulic při závodu maratonu. Že by však v Londýně, týden před vypuknutím her, cítila nějaké zásadní nadšení lidí pro sportovní akci roku, tvrdit rozhodně nelze. „Je to takové tradičně anglické, konzervativní až suché,“ říká s úsměvem.

Postřehy rodilé Češky poměrně přesně vystihují náladu jak osmimilionové metropole, tak vlastně celé země. Ta část obyvatelstva, která sportuje, se na hry těší, ale nemůže si vstupenky dovolit; druhá skupina ‚remcalů‘ zase vidí čtyřnásobně překročený rozpočet pořadatelství, který se šplhá k hranici deseti miliard liber, tedy více než 300 miliard korun, a spoustu omezení pro obyvatele metropole i občany celé země. V době, kdy britská nezaměstnanost přesahuje osmiprocentní hranici, a atakuje tak téměř dvacet let staré rekordy, považuje řada Britů olympiádu za přehnaný luxus, který je nad současné ekonomické možnosti Londýna, respektive celého ostrovního státu.

„Restaurace zejí prázdnotou, člověk si nemůže dovolit zaskočit každý den na oběd. Místo toho si lidé dělají sendviče. I obchody jsou poloprázdné, nakupuje se jen to nejnutnější a přes ohromné slevy se kromě potravin prakticky nic pořádně neprodává,“ popisuje Daniela Tichá, žijící osm let v Norwichi. V městě vzdáleném od Londýna necelých sto mil (asi 150 kilometrů) pracuje jako lékárnice. Pokud označujeme „olympijskou náladu“ přímo v Londýně za ospalou, 130tisícové město na východním pobřeží Anglie je děním kolem pěti kruhů takřka netknuté. „Kdyby tu před časem neprošel průvod s olympijskou pochodní, tak bychom si blížících her pořádně ani nevšimli. Lidé jsou otrávení z neustálého zvyšování daní, investice do sportovišť často považují za mrhání penězi a vlastně ani nechtějí, aby se tu nějaká olympiáda konala. Bojí se ukázat trpkou ekonomickou realitu ostrovní země, už jen proto, aby si v očích zbytku světa udrželi glanc staré dobré Anglie,“ tlumočí Tichá předolympijskou „náladu“.

Každý Evropan, bez ohledu na národnost, je vždy rozladěn, když je pořadatelstvím olympiády pověřeno město, respektive země, ležící mimo starý kontinent. Jenže na příkladu Londýna se jasně ukazuje (stejně jako u Atén před osmi lety), že organizovat hry jako sportovně–společenskou akci představuje především abnormálně velkou ekonomickou zátěž. O dalších negativních průvodních jevech ani nemluvě. Třeba zmiňované nechuti místního obyvatelstva, kterým tak monstrózní akce znepříjemňuje život a zvyšuje daňové odvody. O to jednodušší to pak mají státy, kde se z pořádání olympiády udělá „věc“ státního zájmu. Stačí vzpomenout na rok 2008 a letní hry v Pekingu či plánovanou zimní olympiádu v ruské Soči. I pod vlivem těchto souvislostí tak nezbývá než doufat, že jsou definitivně u ledu plány některých českých politiků a byznysmenů na uspořádání „naší vlastní“ olympiády.

O autorovi| Ondřej Hergesell hergesell@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče