Nový studenoválečný řád?

22. prosince 2014, 00:00 -
22. prosince 2014, 00:00

Ukrajinská krize je důsledkem krátkozrakého úsilí o prosazení vlastní vůle bez ohledu na zájmy partnerů

Jak se rok 2014 blíží k závěru, je zřetelné, že evropské a mezinárodní politické struktury, které se uplatňují od roku 1989, ve zkoušce času neobstály. Od konce studené války svět tak napjatou a tíživou situaci nezažil; v situaci, kdy se hroutí dialog mezi předními velmocemi, jsme svědky krveprolití v Evropě a na Blízkém východě. Svět je, zdá se, na pokraji druhé studené války.

Někteří říkají, že už začala.

Stěžejní mezinárodní orgán světa – Rada bezpečnosti OSN – přitom sotva plní nějakou úlohu a nepodniká žádné konkrétní kroky k uhašení požárů a zastavení zabíjení. Proč?

Hlavní důvod podle mého názoru spočívá v tom, že se rozložila důvěra vytvořená usilovnou prací a společnou snahou o ukončení studené války. Bez takové důvěry jsou mírové mezinárodní vztahy v dnešním globalizovaném světě nemyslitelné.

K podkopání důvěry ale nedošlo včera; stalo se tak už dávno. Kořeny současného stavu sahají až k událostem 90. let.

Mělo se za to, že konec studené války ohlašuje začátek cesty k nové Evropě a bezpečnějšímu světovému řádu. Jenže namísto budování nových evropských bezpečnostních institucí a prosazování demilitarizace Evropy – jak bylo roku 1990 přislíbeno v Londýnské deklaraci NATO – Západ, zejména Spojené státy, vyhlásil vítězství. Západním lídrům stoupla do hlavy euforie a triumfalismus. Využili slabosti Ruska a absence protiváhy a odmítli naslouchat výstrahám před nárokem na monopol v globálním vůdcovství.

CESTA DO BEZVÝZNAMNOSTI Události posledních několika měsíců jsou důsledkem krátkozrakého úsilí o prosazení vlastní vůle bez ohledu na zájmy partnerů. Stručný přehled takových faits accomplis by zahrnoval rozšíření NATO, válku v Jugoslávii (zejména v Kosovu), plány na protiraketovou obranu, Irák, Libyi a Sýrii. Dřívější odřenina se tak změnila v hnisající ránu.

Nejvíc přitom trpí Evropa. Místo aby kontinent kráčel v čele změn v globalizujícím se světě, proměnil se v dějiště politických otřesů, soupeření o sféry vlivu a vojenských střetů. Neodvratným důsledkem je, že v době, kdy jiná centra moci a vlivu sílí, Evropa slábne. Bude­li to pokračovat, Evropa ztratí vliv na světové dění a postupně upadne do bezvýznamnosti. Východisko naznačuje zkušenost z 80. let. Tehdejší mezinárodní situace nebyla o nic méně nebezpečná než dnes. Přesto se nám podařilo ji zlepšit – nejen normalizovat vztahy, ale ukončit samotnou konfrontaci studené války. Toho bylo dosaženo v prvé řadě prostřednictvím dialogu. Klíčem k dialogu je ale politická vůle a stanovení správných priorit.

Nejdůležitější prioritou by dnes měl být samotný dialog: oživení schopnosti mluvit spolu, naslouchat a slyšet druhého. Objevují se slibné signály, třebaže prvotní snahy zatím přinesly jen skrovné a křehké výsledky: minskou dohodu o příměří a vojenském stažení z Ukrajiny, trojstrannou dohodu o plynu uzavřenou mezi Ruskem, Ukrajinou a Evropskou unií a zastavení eskalace vzájemných sankcí.

Musíme dál ustupovat od polemik a vzájemného obviňování k hledání styčných bodů a postupnému rušení sankcí, jež poškozují obě strany. Prvním krokem by mělo být zrušení takzvaných personálních sankcí, které se týkají politických osobností a členů parlamentu, aby se mohli opět zapojit do procesu hledání vzájemně přijatelných řešení. Jednou oblastí interakce by mohla být pomoc Ukrajině s překonáním důsledků bratrovražedné války a rekonstrukcí postižených regionů.

SPOLEČNÉ NE VOJENSKÉ ŘEŠENÍ Totéž platí pro globální výzvy a celoevropskou bezpečnost. Klíčové globální problémy dneška – terorismus a extremismus, chudoba a nerovnost, změna klimatu, migrace a epidemie – se den co den zhoršují. Ač se vzájemně značně liší, mají jedno společné: ani jeden nemá vojenské řešení. Politické mechanismy k jejich řešení přesto chybějí nebo nefungují, ačkoli by nás pokračující globální krize měla přesvědčit k bezodkladnému hledání nového modelu, který dokáže zajistit politickou, ekonomickou a environmentální udržitelnost.

Co se týče bezpečnosti Evropy, životaschopné je jedině celoevropské řešení. Pokusy vypořádat se s problémem rozšířením NATO nebo prostřednictvím obranné politiky EU jsou dokonce kontraproduktivní. Potřebujeme inkluzivnější instituce a mechanismy, které dají záruky a garance všem.

V této oblasti svému úkolu zatím nedostála Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), k níž se upínalo mnoho nadějí.

To neznamená, že by OBSE měla nahradit něco nového – obzvlášť když teď na Ukrajině přijala důležitou kontrolní funkci. Nicméně OBSE je, řekl bych, budova vyžadující zásadní opravu a částečnou dostavbu.

Přestože jsem založením optimista, musím přiznat, že v závěru roku 2014 je velice těžké nebýt pesimistický. Nesmíme však podlehnout panice a zoufalství ani se nechat vtáhnout do víru negativní apatie. Trpkou zkušenost uplynulých několika měsíců je třeba přetavit ve vůli pustit se znovu do dialogu a spolupráce.

K tomu vyzývám naše lídry a nás všechny v roce 2015: Přemýšlejme, předkládejme návrhy a jednejme společně.

O autorovi| Z angličtiny přeložil David Daduč

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče