Nevyhnutelný pád eurozóny si už snad začínají připouštět i ti, kteří snili o Spojených státech evropských

27. srpna 2012, 00:00 - Pavel Páral
27. srpna 2012, 00:00

Zlomená hůl

Přestože velká část jednání řeckého premiéra Antonise Samarase s evropskými špičkami proběhla až po uzávěrce tohoto vydání týdeníku Euro a slovy o zájmu Evropy, aby Řecko zůstalo v lůně eurozóny, se nepochybně nešetřilo, je skutečností, že veškerá jednání nyní vedou jediným směrem.

A tím je návrat balkánské země k drachmě a minimalizace nákladů, které tímto krokem vzniknou.

Je nesporné, že požadavky na zpomalení řeckých reforem, představující dodatečnou pomoc ve výši dalších zhruba dvaceti miliard eur, nenajdou v Německu jakoukoli politickou podporu. A to ani v případě, že zesílí tlak Francie i celé jižní Evropy. Jakkoli se dnes Německu daří a rekordní výsledky jeho exportu naznačují, že země dokáže vytěžit ze slabšího eura maximum, tuhle agónii nikdo v zemi prodlužovat nechce. Tamní média nad Řeckem již dávno zlomila hůl a předhánějí se ve vyčíslování nákladů, které by udržování eurozóny v současném rozsahu mělo mít.

Bolest v každém případě

Odpadnutí Řecka by mělo samozřejmě také nějaké nemalé náklady a zastánci současné politiky „držet euro za každou cenu“ tvrdí, že by byly nesrovnatelně větší než náklady vyvolané rozpadem měnové zóny, ke kterému by následně došlo. Je skutečně velmi pravděpodobné, že vzápětí po Řecku by odešlo i Portugalsko a Španělsko. Chování investorů na finančních trzích jasně svědčí o tom, že s jejich trvalým udržením v eurozóně nepočítá nikdo, byť jsou ústní proklamace bankéřů a finančníků často zcela opačné.

Při pádu Řecka by okamžitě zrychlil již tak dost intenzivní odliv depozit z jihu a začal by masivní útok na banky ve všech problematických zemích, i v těch, které mají za normálních okolností šanci euro udržet. Následně by přestal fungovat bankovní systém i platební systém eurozóny. Ohrožené země by musely omezit tok peněz do zahraničí. V samotném Řecku by došlo k zavedení vlastní měny, její kurz by se propadl minimálně na polovinu, ale spíše ještě mnohem víc. Výsledkem by byla vysoká inflace a znehodnocení zbývajících úspor a vlna bankrotů, spojená se skokovým růstem nezaměstnanosti. Bez prudkých sociálních bouří by se to neobešlo. Když tedy nyní opoziční poslanci řeckého parlamentu mluví o hrozících nepokojích na ulicích v případě, že nedojde ke zmírnění úsporných opatření, říkají jen A, ale zamlčují B. Tedy to, k čemu povede opuštění úsporného programu tak jako tak.

Amputace s krátkým efektem

Jistě, náraz zemí odcházejících z eurozóny lze zmírnit podporou, kterou by poskytly zbývající země EU i mezinárodní organizace. Dokázaly by přibrzdit devalvační vlnu a během krátké doby stabilizovat bankovní a platební systém v zemi.

A eurozóna, která by odhodila onu jižní kouli na své noze, by si vydechla. Ale jenom načas. Velká část evropských zemí, které dnes vypadají poměrně stabilně, potřebuje rozsáhlé strukturální reformy, které uvolní trh práce, sníží přemrštěné a ekonomicky neúnosné sociální standardy a obnoví tak konkurenceschopnost svých domácích firem na světových trzích. Jenže to naráží na politické stereotypy, které budou podobné reformy ještě dlouho brzdit, či přímo znemožňovat.

Příkladem je Francie, která nástupem prezidenta Hollanda nastoupila cestu svých středomořských sousedů. Eurozóna tak ani po amputaci, ke které nepochybně do pár měsíců dojde, nebude optimální měnovou zónou, kde by mohla bez problémů fungovat jedna společná měna.

Měnová politika Evropské centrální banky bude i nadále jednomu státu šitá na míru a druhý bude hrubě poškozovat a v jeho ekonomice se budou vytvářet různé bubliny a nerovnováha. Prostě divergence ekonomik bude pokračovat a eurozóna bude dál postupovat ke svému rozpadu.

Mnohem racionálnější a méně nákladné by bylo, kdyby z eurozóny nevystupovalo Řecko a Španělsko, ale Německo, Nizozemsko, Finsko a další severní, rozpočtově silné a ekonomicky výkonné státy, pro něž by bylo silně nevýhodné přijmout celoevropskou vysokou inflaci nezbytnou k umazání jižních dluhů, kterými dnes už trpí i Francie a další země počítané do jádra EU. Znamenalo by to sice, že pohledávky těchto zemí a jejich bank vůči ostatním zemím by se silně znehodnotily, protože nové severské měny by prudce posílily, ale pořád by to pro ně bylo výhodné, protože propad a celková devastace jižních ekonomik by byla zřetelně slabší a mohly by dál importovat severní produkci.

Žádná tragédie

Je nutné si konečně přiznat, že měnové unie se prostě rozpadají, pokud nejsou pohromadě drženy politickou a vojenskou silou. A ta síla musí být opravdu značná, jak dokazuje třeba příběh Jugoslávie. Česko zažilo v minulém století odchod z měnové unie hned dvakrát. Poprvé v roce 1919 se oddělila československá měna od rakouské a v roce 1993 česká od slovenské. Na počátku devadesátých let se rozpadl měnový systém Sovětského svazu.

Nejde tedy o nic, co by ekonomická historie neznala a co by znamenalo skok do tmy bouřících Niagarských vodopádů.

Pomalu to dochází i těm, kteří stále sní svůj sen o Spojených státech evropských. Nicméně do doby, než pochopí, že není jiné cesty, uplyne ještě hodně času a bude promrháno hodně miliard eur. Té společné měny, která vede Evropany evidentně k chudobě a vzájemnému nepřátelství. Tedy opačným směrem, než nám naši velcí vizionáři namlouvají už nějaké to desetiletí.

Eurozóna bude dál postupovat ke svému rozpadu

O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče