Nevidím naději pro změnu

22. prosince 2014, 00:00 - Václav Klaus
22. prosince 2014, 00:00

Žijeme v soudcokracii a mediokracii, sevřeni krunýřem Evropské unie

Období uplynulých 25 let, zejména jeho počátek, bylo úspěchem a to, co se u nás za tu dobu v pozitivním směru změnilo, je tak zřetelné a do očí bijící, že porovnávat dnešek s komunistickou minulostí nelze. Srovnávejme proto srovnatelné, např. expektace, které jsme před 25 lety měli, s naší dnešní realitou. Předem říkám, že v této komparaci plusové znaménko hledám těžko. Realita je horší než mé tehdejší expektace. Nikoli v materiálním slova smyslu. Trh svou sílu předvedl. Nečekal jsem však takovou míru nového omezování naší svobody, takový příklon k levicovým a kolektivistickým ideologiím, takovou mediální manipulaci, takovou ztrátu naší suverenity a v jistém smyslu i takový pocit bezmoci.

Po čtyřiceti letech vlády jedné strany, což svobodu a demokracii vylučovalo, jsme rychle a úspěšně zavedli politický pluralismus parlamentního typu. Po většinu uplynulého období – přes všechny existující problémy a nezdary – fungoval, minimálně do smutného konce Topolánkovy vlády. Tento standardní politický systém měl vždy své nepřátele a byl po celé toto čtvrtstoletí ohrožován zejména mediokracií (u nás posilovanou historicky vzniklou enormní silou doktríny nepolitické politiky a tzv. občanské společnosti), ale v roce 2013, po předčasných parlamentních volbách, které přinesly vítězství nestandardních stran a spolu s ním nástup již dávno latentně přítomné soudcokracie a spektakulární vzestup moci bezpečnostního aparátu, došlo ke kvalitativní změně. To vytvořilo úplně nový společenský pořádek, který jsme – alespoň mnozí z nás – nechtěli. Jeho pravděpodobné, ne-li nevyhnutelné důsledky asi nedomýšlejí ani ti, kteří jeho vznik přímo chtěli nebo jen umožnili.

Postupně chřadl i – po roce 1989 rychle a úspěšně transformovaný – ekonomický systém. Původně prosazený liberalizační a deregulační model byl fakticky opuštěn a vrátili jsme se k vysoké míře regulace trhu a státních intervencí (zejména daňových a dotačních). Trh tím byl oslaben a zneefektivněn.

Bylo to způsobeno vlivy jak domácími, tak zahraničními. Oslabením české pravice a vítězstvím manažerských politických projektů, kterým nejde ani o svobodu, ani o fungování celku země, ve které žijeme, ale o vytváření maximálního prostoru pro uspokojování svých vlastních, vysoce privátních zájmů, jsme se dostali do něčeho úplně jiného, než byla námi původně zamýšlená skutečná tržní ekonomika. Velkou roli v tom sehrává import jak konkrétních regulačních kroků, tak hlavně celkové antitržní ideologie spojený s naším členstvím v EU.

Zablokovaný výkon Výsledkem je blokace našeho ekonomického výkonu a z ní plynoucí zaostávání nejen vůči rychle rostoucím mimoevropským BRICS zemím, ale i vůči našim bezprostředním sousedům a dalším srovnatelným zemím. Za poslední pětiletku (2009 až 2013) náš reálný HDP ročně v průměru klesal o 0,4 procenta.

Stejná data za Rakousko, Německo, Slovensko a Polsko jsou naopak plus 0,4, 0,7, 1,0 a 2,7 procenta.

Špatně měřitelným, ale neméně zásadním fenoménem naší současnosti je již potřetí za posledních 100 let výrazná ztráta suverenity naší země. Ta je akceptována a obhajována jednou skupinou lidí na základě argumentu o údajné neschopnosti naší země vládnout si sama sobě (což dělají většinou ti, kteří nevyhrávají volby, proto volby nechtějí a navíc si myslí, že se lépe domluví či snadněji prosadí u cizích vládců než u svých vlastních voličů). Stejně chybně je ztráta suverenity vysvětlována druhou skupinou lidí pomocí argumentu, že zvýšená internacionalizace lidských aktivit (chybně nazývaná globalizací) si žádá opuštění konceptu národního státu nebo kolem jednoho národa vytvořeného státu ve prospěch jakési „vyšší“ formy lidské organizace, v minulosti nazývané říše, impéria či superstáty, dnes eufemisticky skrývané pod slovy jako společenství či unie. Obě formy této obhajoby jsou politicky korektním nesmyslem.

Podobně problematicky vidím celek dnešní Evropy, resp. jejího současného institucionálního uspořádání. Politicky se Evropa změnila v postdemokratický prostor, v němž po staletí evolučně utvářené instituce demokratického státu už dávno ztratily svou původní ničím nenahraditelnou roli. Lisabonská smlouva radikálním způsobem do celoevropského rozhodování převedla další velký objem agendy původně suverénních zemí a změnila hlasovací poměry ve prospěch velkých zemí, zejména Německa. Občan byl od rozhodování naprosto neúnosně vzdálen.

Právě o to však zastáncům evropeismu šlo, to nebyl nezamýšlený důsledek některých jiných, snad dobře míněných kroků.

V krunýři Nejsem prognostikem, neboť prognostik je člověk opovrhující prostými extrapolacemi existujících trendů a předvídající – na základě svých vizí – jejich zvraty. To já neumím. Proto při odhadu toho, co nás čeká, zůstanu u doložitelných extrapolací.

V domácí politice nevidím důvod pro nastartování jakékoli změny existujících trendů. Nevidím šanci pro znovuzrození standardních politických stran. Nevidím názorově silné charismatické osobnosti, které by k tomu mohly přispět. Nevidím způsob, jak zastavit mediokracii a soudcokracii.

Velmi silně vnímám krunýř, který nás obklopuje, naše sevření Evropskou unií, která by změny tohoto typu stejně nepřipustila (viz ataky na Viktora Orbána), o působení velvyslanectví USA ve stejném směru ani nemluvě. Z tohoto hlediska považuji za téměř irelevantní, jestli naše dnešní vláda vydrží či nevydrží celé čtyřleté období. Důležitější bude, zda se např. ubráníme snahám přeměnit státní zastupitelství ve čtvrtou moc ve státě. Zda bude pokračovat teatrální boj s korupcí, který je primárně zástupným tématem.

Zda povede narůstající závist vůči úspěchu kohokoli, kdo nepatří k vyvoleným, k dalším formám trestání bohatství, vlastnictví, ale i vlastních názorů. Zda si udržíme poslední zbytky suverenity.

Ani v ekonomické oblasti nevidím žádné politické síly, které by si kladly za cíl zvrat tendencí směřujících ke stále vyšší regulaci trhu, k nepřetržitému posilování všudypřítomné byrokratizace, která v současnosti v mnohém připomíná dobu, kterou jsme před 25 lety opustili, k zesilování bezmocnosti státu a dalších orgánů veřejné správy udělat – z obavy před obviněním z korupce – jakékoli rozhodnutí.

Nevidím důrazný tlak našeho byznysu – ani prostřednictvím jeho vlastních organizací, ani formou podpory think tanků, které se v tomto směru angažují. Kterou politickou stranu by měl podnikatelský sektor podporovat, nevím.

Rozhádaná alternativa Nevidím také žádné výrazné a důrazné politické síly, které by mohly a chtěly zvrátit dosavadní evropské trendy. Eurokritické politické síly (a některé z nich získávají ve svých zemích nezanedbatelnou pozici) jsou nesmírně nejednotné a často vycházejí z rozdílných, ne-li zcela protikladných pozic. Jejich sjednocení, nebo alespoň spolupráce se zatím ukazují být nerealizovatelné. Eurokritici v Německu, Británii, Francii, Holandsku i jinde spolu nekamarádí, vždy jim na těch druhých něco zásadního vadí. To by nijak nevadilo v Evropě založené na kooperaci suverénních států, problémem je to v Evropě, která je unií či superstátem. Tam by proti sjednocenému evropskému establishmentu měl být sjednocen i opoziční blok. Bohužel není.

Neumím předvídat vývoj evropského dluhu a evropského relativního ekonomického zaostávání a jejich dopady. Nemyslím, že povedou k bezprostřednímu krachu (nějaké peníze se pro přerozdělování mezi státy vždy ještě někde najdou), nevěřím, že se lidé v Evropě začnou bouřit kvůli zaostávání za jihovýchodní Asií. Vidím spíše to, že bude zesilována ostrakizace kritiků, kteří budou – jako tomu bylo za komunismu – více a více interpretováni jako nic nechápající podivíni a trochu blázni, které je třeba izolovat.

Na obzoru se rýsuje ještě jeden – daleko horší – scénář, jehož zárodky ukazuje dnešní Ukrajina. Éra vyvažování hrozbou nukleární katastrofy v období studené války byla na počátku 90. let vystřídána americkým unilateralismem (či unipolaritou), který sám sebe interpretoval jako žádoucí cestu a ničím neohrozitelný stav pro další dlouhá desetiletí, ne-li pro celé 21. století.

Očekával se náraz na rychle rostoucí Čínu a další asijské země, ale předpokládalo se, že to nastane až s jistým odstupem času. Došlo k něčemu jinému. Dříve, než se čekalo, nastala konsolidace a spolu s ní i návrat sebevědomí Ruska a jistá autonomie jeho chování. Nic více a nic méně. Západ to účelově interpretoval jako návrat Ruska k imperiální komunistické politice a zneužil toho k nové geopolitické konfrontaci, jejíž obětí – a bitevním polem – se stala Ukrajina. Možné následky a důsledky tohoto vývoje považuji za nedozírné. Nezastávám sice názor slovenského premiéra, že je 70procentní pravděpodobnost, že dojde k velké válce, ale vážné zhoršení mezinárodní situace již nastalo a vše nasvědčuje tomu, že bude pokračovat. Ani zde nevidím šanci na výraznou změnu – každý nesouhlasný hlas je umlčován a líčen jako zaprodanectví Rusku. To už jsme – sice v opačném směru – jednou zažili a mysleli jsme, že už nic takového není znovu možné. Bohužel je.

Éra vyvažování hrozbou nukleární katastrofy v období studené války byla na počátku 90. let vystřídána americkým unilateralismem, který sám sebe interpretoval jako žádoucí cestu a ničím neohrozitelný stav pro další dlouhá desetiletí, ne-li pro celé 21. století.

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče