Neřešitelný ropný hlavolam Rijádu a Teheránu

24. ledna, 06:00 - Daniel Deyl
24. ledna, 06:00

Co mají společného vládci Saúdské Arábie a Íránu? Oběma je blíž košile vzájemného konfliktu než kabát prosperity.

Jestli pro někoho na zemi není začátek roku 2016 právě šťastnou dobou, je to král Salmán a jeho lidé v čele vlády Saúdské Arábie. Elita země, jež si více než půl století užívala prakticky neohrožené panování ropnému trhu, nejlukrativnějšímu byznysu na světě, řeší neobvyklý problém – začíná být švorc. Nikoli náhodou je to právě ve chvíli, kdy je země v ohrožení vojenském i ekonomickém a kdy Rijád potřebuje peníze více než kdykoli předtím.

Saúdský režim se potýká s několika nepěknými potížemi najednou. Předně se pokles cen ropy, který ukusuje miliardu za miliardou dolarů ze státních příjmů, zatím zastavil zhruba na třetině hodnoty, kterou by Rijád potřeboval k hospodaření s vyrovnaným rozpočtem; namísto 95 dolarů se britská ropa Brent prodávala minulý týden za 37 dolarů za barel.

Ropná kletba

To by samo o sobě bylo nemilé, ale nedost na tom. Zemi ekonomicky vyčerpává účast na válce v Jemenu; v letošním rozpočtu figurují o dvě třetiny vyšší armádní výdaje, než bývalo v posledních letech zvykem. Už v tom loňském zela obrovská díra 98 miliard dolarů; Rijád ji zaplácl z bohatých dolarových rezerv – ovšem za cenu toho, že ze 728 miliard se najednou stalo pouhých 640. To je pořád víc, než kolik má k dispozici běžná třicetimilionová země, ale zjevně se tato zásoba dá velmi rychle vyčerpat.

Ani to však není všechno. Aby rozpočtový deficit nebyl ještě hrozivější, museli saúdští vládcové poprvé po desetiletích skrouhnout velmi štědré subvence všeho možného, od cen benzinu přes zdravotnické služby až po bezplatné školství. To otevírá dveře vnitřnímu disentu, pro Rijád dosud věci neznámé. Jako každý režim stižený ropnou kletbou si i Saúdi zvykli naházet na každý potenciální problém hromadu peněz. Když však peníze dojdou, je zle, a jak vzápětí uvidíme, takový moment je velice blízko.

K triumfálnímu návratu na ropný trh se totiž připravuje ambiciózní regionální rival Saúdské Arábie, Írán. Po uvolnění amerických i evropských sankcí – má to nastat někdy během první poloviny letošního roku – se Teherán těší na skokové navýšení ropné produkce zhruba o milion barelů ropy denně, tedy o víceméně třetinu současné produkce. A to není všechno, Íránci doufají, že jak budou západní firmy tamní těžbu modernizovat, bude stoupat i produkce.

To samo o sobě by Saúdy nemuselo trápit. Nejenže mají v rukou nejmasovější těžbu na světě ve výši až 12 milionů barelů denně, byli dosud zvyklí, že mohou jít s cenou tak nízko, jak se jim zlíbí, aby nechali své konkurenty „pěkně se zapotit“, jak říkával John D. Rockefeller blahé paměti. Kombinace stamiliardových dolarových rezerv s levnou těžbou (zhruba 25 dolarů za barel) jim k tomu dávala dostatečný polštář. V osmdesátých letech takto nechali cenu spadnout až na deset dolarů za barel, aby vyšli z krize relativně posíleni.

Jenže nevstoupíš dvakrát do stejného ropného vrtu. Současná situace se od předešlých podstatně liší, neboť se změnila role Íránu. Teherán dnes potřebuje k vyrovnání státního rozpočtu jen 70 dolarů za barel ropy, tedy cenu zhruba o třetinu nižší než Rijád. I to je téměř dvojnásobek současné ceny, která je ale pro dnešní Teherán rovněž přijatelná. Zaprvé každý dolar doma navíc oproti statu quo se počítá. Zadruhé čím nižší je cena, tím víc trpí i Saúdi – a jejich bolest je citelnější než bolest íránská.

Rijád tak okouší svou vlastní torturu. Vidina přílivu levné íránské ropy Saúdy již loni přiměla nesnižovat produkci v rámci kartelu OPEC i přes padající ceny. Minulý týden Rijád dále snížil cenu své ropy ve srovnání s ropou Brent, aby Teheránu sebral potenciální lukrativní klienty, mezi nimiž jsou i mnohé evropské země (například Španělsko a Francie).

Jediná cesta pro eliminaci íránské konkurence tak pro Saúdy vede přes vlastní peněženku. Jak už však bylo řečeno, i Rijád má hluboko do kapsy. Čím níže klesají ropné ceny, tím obtížnější je pro Saúdy uplácet domácí disent. Něco se muselo stát. A také se stalo. Druhého prosince nechal saúdský ministr vnitra – a následník trůnu – princ Najíf popravit populárního duchovního, šejka Nimra al-Nimra.

Strhl se mezinárodní poprask. Nimr nebyl jen tak nějaký duchovní; byl neformálním vůdcem šíitské menšiny na východě země. Sunnity ovládaný Rijád jej proto automaticky považoval za spojence Íránu (jistě právem), či přímo za jeho agenta (ačkoli Nimrovo přímé spojení s Teheránem dosud nebylo prokázáno). Jeho kardinálním hříchem bylo, že pro Východní provincii, kde jsou koncentrováni saúdskoarabští šíité i drtivá většina drahocenné saúdské ropy, požadoval samostatnost.

Hromadná poprava

Nimrova smrt byla součástí hromadné popravy celkem 47 lidí, jež lidé prince Najífa obvinili z terorismu. Jak však píše arabský server al-Monitor, Rijád se pokusil zabít dvě mouchy jednou ranou: potřeboval nejen ukázat doma pevnou ruku, ale především vyprovokovat Íránce k nepředloženosti, která by nějakým způsobem zkomplikovala obávané uvolnění sankcí a dala Saúdům trochu času.

Není to špatný plán. Na světě jsou těžší úkoly než vyprovokovat Íránce k nepředloženosti – a ta také přišla. Dav rozzuřených Nimrových stoupenců napadl saúdskou ambasádu v Teheránu (onen výjev vypadal velice podobně jako v roce 1979, kdy byli oběťmi islámské revoluce diplomaté z USA).

Íránská vláda se od útočníků oficiálně distancovala, ovšem sama nechala přejmenovat jednu z prominentních teheránských ulic na třídu Nimra al-Nimra. Očití svědkové útoku tvrdí, že policisté, jindy horliví až běda, ambasádu nijak obětavě nebránili. Ačkoli jakýkoli výklad jednání Teheránu je v rovině hypotéz, všechno nasvědčuje tomu, že íránské vedení zdvihlo hozenou rukavici a pustilo se s Rijádem do konfrontace.

Takové jednání by mělo svoji logiku: v únoru má Írán na programu parlamentní volby a po nich obměnu duchovní rady, která může – teoreticky – zvolit nového nejvyššího vůdce země. Nic neposílí stoupence jakékoli tvrdé linie tolik jako vnější nepřítel. Deník The New York Times v tom smyslu citoval bývalého člena íránské rady národní bezpečnosti Azíze Šahmuhammadího: „Která politická skupina z konfliktu profituje? Jedině konzervativci.“

Konfrontace se rychle přenesla mimo Perský záliv. Šíitské země vrčí na Saúdy kvůli Nimrově popravě, sunnitské země vrčí na íránské ajatolláhy kvůli podpoře násilí na ulici, cena ropy mírně poskočila vzhůru (ačkoli zdaleka ne tak, aby to mělo na vývoj situace bezprostřední vliv). Ať už však souboj o nadvládu nad Perským zálivem a jeho ropou dopadne jakkoli, je zjevné, že v něm Saúdská Arábie již není jasným favoritem.


Čtěte také:

Řekové se jako první z EU dohodli s Íránci na nákupech ropy

Saúdská Arábie možná pošle státní ropný gigant Aramco na burzu

Saúdské trápení aneb nesnesitelná levnost ropy

Mohlo by vás zajímat

Chomejní na hlavním vlakovém nádraží v Teheránu.

Írán zavádí kreditní karty. Pomalu a jen pro „domácí užití“

 Ilustrační foto

Volný pád Deutsche Bank pokračuje

Těžba bitcoinu (Zdroj: Marko Ahtisaari CC BY-SA via Flickr)

Bitcoinová pyramida? Český Maximus Coin před úřady prchl na Maltu

 Petr Holec

Česká ústava potřebuje klauzuli proti demenci

Chemický průmysl (ilustrační foto)

Miliardová akvizice: chemický gigant Lanxess koupí americkou Chemturu

 Pivo - ilustrační foto

Východní expanze: Kozlovny míří do Ruska

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče