Neřekli jsme, že amnestie je v pořádku

11. března 2013, 00:00 - Tomáš Pergler
11. března 2013, 00:00

Klausova abolice od nás nedostala schvalovací razítko, zdůrazňuje předseda Ústavního soudu. Na řadě je žaloba na prezidenta

Prezidentská volba, církevní restituce, amnestie, a teď ještě žaloba na hlavu státu. Ústavní soud se v poslední době stal poslední instancí pro ta nejtřaskavější politická témata. Je přitom zahlcený stížnostmi občanů, které mu z valné většiny nepříslušejí, navíc funguje v oslabené sestavě. Pokud si Miloš Zeman a Senát nepospíší do léta s novými kandidáty, nebude plénum usnášeníschopné.

Předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský ale spoléhá na společnou řeč s novým prezidentem a doufá, že soud posílí hlavně odborníci z akademické obce.

* Ústavní soud plní stránky novin jako málokdy předtím, snad s výjimkou rozhodnutí o zrušení předčasných voleb. Vzhledem k podání žaloby na prezidenta se to v dohledné době asi sotva změní. Jaký máte pocit z toho, že jste se jako předseda Ústavního soudu dočkal takového podnětu? Vnímáte nějaký politický tlak?

Soudci Ústavního soudu, a platí to ostatně o povolání soudce obecně, musejí být vybaveni nejvyšší možnou mírou imunity vůči tlakům zvenčí, sdělovacím prostředkům a veřejnému mínění. Už dávno pominula doba, kdy ty tlaky byly adresné, konkrétní, byly třeba ze strany politických struktur. Dnes toto všechno supluje mediální svět. Žádný soudný politik by si dnes samozřejmě netroufl ovlivňovat jakékoli soudní řízení.

* Soud podle očekávání o žalobě nerozhodl před odchodem Václava Klause z funkce. Mezitím začala platit nová úprava, která se týká i velezrady. Jaký to bude mít vliv na případné jednání soudu?

Zákon o Ústavním soudu stanoví, že řízení o ústavní žalobě na hlavu státu se podpůrně řídí principy trestního procesu. Zaprvé to sice znamená, že i při změně právního řádu je vždy povinnost posuzovat trestnost žalovaného skutku podle předpisů platných v době jeho údajného spáchání. Není tedy pochyb o tom, že novelizované znění ústavy o možnostech žaloby na hlavu státu je nepoužitelné, avšak s výjimkou, kterou představuje druhá zásada trestního procesu: dojde-li ke změně hmotněprávní úpravy (hmotné právo směřuje k naplnění práva, vedle toho stojí procesní právo stanovující postup; pozn. red.), musí každý soud použít tu úpravu, která je příznivější pro obviněného. To je v daném případě nepochybně úprava velezrady platná do 8. března. Vedle toho je ale třeba aplikovat i procesní právo, kde naopak platí, že soud jedná podle procesních předpisů platných v době jednání. Nicméně je otázka, zda i samotná aplikace procesního předpisu nepodléhá stejnému režimu, pokud ze srovnání původní a nové procedury vyplývá u jedné z nich příznivější postavení obviněného. Rozum dá, že došlo-li ke změně procesního předpisu, to znamená přípustnosti pokračování řízení i po zániku funkce, jsou silné argumenty pro to, aby se použila nová procesní úprava. To je ale právě otázka, kterou bude muset Ústavní soud posoudit.

* Dá se vůbec odhadnout, kdy může být o žalobě na prezidenta rozhodnuto?

To je přesně ta otázka, na kterou žádný soudce nechce odpovědět, protože neví, co se v průběhu řízení objeví, jaké budou návrhy účastníků, znalecká posuzování a podobně. Ústavní žaloba musí být nejprve doručena prezidentovi, který má přiměřenou lhůtu na vyjádření, včetně případných procedurálních námitek. I v této věci, stejně jako v každé jiné, soudce zpravodaj a posléze celé plénum nejprve posuzují přípustnost podání této žaloby a tak dále. Projde-li tímto testem, pak se přistupuje k takzvanému materiálnímu přezkoumání obsahu návrhu. Náš zákon říká, že Ústavní soud je povinen takovouto ústavní žalobu projednat přednostně. My jsme vlastně povinni všechny plenární věci, které jsou v běhu, okamžitě zmrazit a nezabývat se ničím jiným.

* Minulý týden Ústavní soud rozhodl ve dvou sledovaných kauzách. Návrhem senátorů na zrušení druhého článku prezidentské amnestie se soud odmítl zabývat…

Stáli jsme před konfliktem dvou ústavních principů. První je odvozen z prvního článku ústavy, podle něhož je Česká republika demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám občanů. Položili jsme si otázku, zda je vůbec možné, aby v demokratickém právním státě mohla veřejná moc vydat rozhodnutí, které nemůže nikdy nikdo přezkoumat. Kdybychom odpověděli ano, lze říci, že je to ještě demokratický právní stát? Proti tomu ale stojí druhá, velmi úctyhodná ústavní zásada, která říká, že občan může činit vše, co mu není zákonem zakázáno, a na druhou stranu státní orgány mohou činit pouze to, co je jim explicitně zákonem svěřeno. Jeden princip tedy říká, že bychom to měli přezkoumat, protože jsme demokratický právní stát, ale podle druhého nemůžeme, protože nám nikdo takovou kompetenci nesvěřil. Bylo nás přítomno všech 12 soudců, hlasování bylo 9 : 3 ve prospěch toho druhého principu. Chci ale zdůraznit, že Ústavní soud se vůbec nedostal k tomu, aby se jakýmkoli způsobem věcně zabýval obsahem napadeného druhého článku amnestie. To znamená, že jsme ji nelegalizovali, neřekli jsme, že byla v pořádku. Řekli jsme, že nemáme právo to posuzovat.

* Vy jste však uplatnil odlišné stanovisko než většina pléna a přiklonil jste se k prvnímu ze zmiňovaných principů. Soud měl podle vás přinejmenším návrh projednat a vydat nález. Zeptám se přímo: vy byste aboliční článek amnestie zrušil?

Na takovou hypotetickou otázku nelze odpovědět. Výsledek řízení by totiž byl ovlivněn průběhem dokazování, argumentací obou stran a konkrétním posuzováním všech trestních stíhání, na která byl nebo bude druhý článek amnestie aplikován, z hlediska případných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a které jí ukládají postihovat některé zločiny a zakazují postupy umožňující legalizaci výnosů z trestné činnosti.

* Odmítnutí návrhu na vydání předběžného opatření v takzvaných církevních restitucích prošlo naopak jednomyslně. Byl ten návrh nějak vadný?

Tomu návrhu jsme nemohli vyhovět. V řízení o kontrole norem nemá Ústavní soud v kompetenci vydávat předběžná opatření, a tudíž ani navrhovatel v tom řízení není kompetentní návrh podávat. To bylo přijato jednomyslně. Podle zákona o Ústavním soudu můžeme takzvaná předběžná opatření vydávat pouze u individuálních ústavních stížností. Je to nepochybně defekt našeho zákona, neúmyslná mezera.

* Jak pokračují jednání s prezidentem Milošem Zemanem o personálním doplnění Ústavního soudu?

Měli jsme pár schůzek a budeme v nich pokračovat. Je to velmi urgentní záležitost, ten stav je alarmující a neúnosný. Mám enormní zájem na tom, aby byla nejen zaplněna uvolněná místa soudců, ale aby byli později vybíráni další kandidáti plynule a případná prodleva byla v řádu dnů, nikoli měsíců nebo let.

* Se Zemanem se dobře znáte ze společného působení v jeho vládě. Nacházíte společné stanovisko ke jménům kandidátů snadno?

Teď se nehodí, abych prozrazoval jakékoli intimity. Mohu říci, že prezident Zeman respektuje, že jsou oblasti, ve kterých nemá dostatečný přehled a zkušenosti. V zásadě respektuje, i když asi nejenom, mé tipy, ale i ty ze strany akademické a praktické právní fronty.

* Budete navrhovat opakování mandátu některých stávajících soudců?

Já jsem obecně odpůrcem možnosti opakování mandátu soudce Ústavního soudu a měl bych spíše jiný námět, inspirovaný Německem. Pokoušeli jsme se ho prosadit, ale loni neprošel v Parlamentu. Je to princip, že mandát ústavního soudce končí až okamžikem, kdy je jmenován na jeho místo nový ústavní soudce. Mimochodem takové pravidlo platilo za první republiky u prezidentské funkce.

* Z které právnické profese by se měli příští ústavní soudci vybírat především?

Musím odpovědět trochu historicky. Pro Václava Havla i Václava Klause bylo sestavování Ústavního soudu velmi obtížným problémem. Zatímco ve vyspělých demokratických zemích pochází valná část soudců z akademického prostředí, čeští prezidenti tuto možnost neměli, protože univerzitní profesoři práva zpravidla byli až do roku 1989 v komunistické straně nebo byl problém velmi vysokého věku. Havel musel hledat mezi právníky, kteří graduovali před únorem 1948. Klaus už neměl ani tuto možnost. Logicky se tedy hledalo v řadách advokacie, tedy profese nejméně spojené s minulým režimem. Zeman je v už trochu výhodnější situaci. Přece jen uplynulo více než 23 let od revoluce. Nemám tím na mysli, aby nastupovali čtyřicátníci - co by dělali po skončení mandátu? Jde o to, že i ti, kteří před listopadem byli v komunistické straně, měli možnost svou vědeckou a publikační činností prokázat odborné, ale i mravní kvality. Ve zkratce řečeno, dokonce i vražda se u nás promlčuje za 20 let.

* Je známo, že vy nechcete zůstat v dalším funkčním období až do konce…

To nechci v žádném případě. Na naléhání Miloše Zemana jsem souhlasil s tím, že zůstanu, než se soud doplní a v novém složení judikatorně usadí. Moje nejzazší mez je rok 2017.

* V knize rozhovorů vydané v loňském roce jste hovořil o propasti mezi dvěma skupinami ústavních soudců, která vznikla při projednávání ústavnosti zdravotních poplatků. Skladba soudu se kvůli odchodům od té doby změnila, přesto: existuje tato dělicí čára i dnes?

Naštěstí to už nemá zdaleka tak vyhrocenou podobu jako v době, kdy jsme projednávali onen návrh. Dochází k názorovým posunům, k celkové změně situace. Nejen v naší zemi probíhá demontáž principů sociálního státu, privatizace jeho veřejných funkcí. To nejsou nezanedbatelné faktory, které nebude možné ignorovat. Ústavní soudci vůči tomu nemohou být slepí a hluší. Je evidentní, že otázka sociálních práv se v nastávající dekádě Ústavního soudu může stát dominantní judikaturní otázkou. Mimochodem v Německu se to už děje. A německý Spolkový ústavní soud je vlajkovou lodí evropského ústavního soudnictví.

* Není tohle spíš politické než právní nazírání na věc?

Uvědomte si, že mezi základní lidská práva nepatří jenom svoboda projevu nebo svoboda pohybu. Právo na osobní důstojnost je základní lidské právo, v Německu například naprosto primární, a od tohoto práva se odvíjejí všechna sociální, kulturní a hospodářská práva.

* Kromě personální nouze Ústavní soud trápí hlavně rostoucí množství podání. Jak to vlastně aktuálně vypadá?

To zahlcení je způsobeno především individuálními ústavními stížnostmi jednotlivých subjektů, a to v míře, která přestává být zvládnutelná v reálném čase. Jsem z toho opravdu nešťastný, protože celých těch deset let, co tu sedím, ten nárůst sleduji. Když jsem přišel, individuálních stížností jsme ročně dostávali kolem dvou tisíc. Za loňský rok to už bylo pět tisíc. Zajistit při tomto počtu jednotu judikatury a současně přijatelnou délku řízení je prakticky nemožné. Na druhé straně, ve světě není mnoho zemí, v nichž ústava svému ústavnímu soudu kromě té tradiční funkce, tedy přezkumu právních norem, svěřila i jakousi svrchovanou výlučnou kompetenci ochrany lidských práv a svobod. Tato kompetence ústavního soudu je příznačná pro země, ve kterých dlouho fungoval autoritativní, nebo dokonce totalitní systém. Tyto země nemohly vyměnit tisíce soudců, kteří soudili v předchozím období. Na Ústavní soud se tak může obrátit každý, kdo se domnívá, že veřejná moc České republiky zasáhla do jeho práv a svobod. Realita je ovšem taková, že veřejnost vnímá tento institut jako další stupeň jakési soudní kontroly nebo další odvolací orgán. Když někdo neuspěje v jakémkoli bagatelním sporu třeba u okresního soudu, už vykřikuje, že to požene k Ústavnímu soudu. Navíc jsme jediný soud v České republice, u něhož není řízení zpoplatněno. Celých 95 procent těch stížností, a v poslední době ještě více, přitom soud odmítá jako zjevně neopodstatněné. Zjednodušeně lze tedy říci, že Ústavní soud 95 procent své energie a potenciálu vynaloží na to, aby vysvětlil, proč nesoudí.

* Jak se na této přesycenosti podílejí politici?

Nynější hysterie kolem Ústavního soudu je způsobená tím, že k nám současně dorazilo více stížností. Kdybychom to ale vzali pouze statisticky, tak návrhů na přezkum nějakého zákona nebo normy ubývá. Před takovými sedmi lety jich bylo kolem stovky ročně, dnes to nedělá ani polovinu. Nutno podotknout, že to nejsou pouze návrhy od skupin poslanců nebo senátorů. Kupříkladu ministr vnitra může podat návrh na zrušení obecní vyhlášky. Někteří ministři, třeba František Bublan, jich dávali ohromné množství, současný ministr Jan Kubice nepodal snad ani jeden.

* Zpátky k individuálním podnětům. Existuje na to nějaké systematické řešení?

Dřív nebo později se odborná veřejnost a legislativa budou muset vrátit k otázce, jakým způsobem této inflaci zamezit. Dosavadní prostředky se ale ukázaly jako liché. Například zakotvení principu takzvané přijatelnosti ústavní stížnosti, který připouští k projednání jenom takovou ústavní stížnost, která zjevně přesahuje individuální zájem stěžovatele a má obecný význam, přesah pro širší okruh analogických případů. Jenže on každý má samozřejmě pocit, že jeho kauza má širší význam. Už při vzniku Ústavního soudu bylo také zakotveno, že se nikdo nemůže obrátit na Ústavní soud sám, ale musí tak učinit prostřednictvím advokáta. Pro advokáta je ale velmi jednoduché, aby v počítači změnil pár slov a za další poplatek od klienta věc poslal i na Ústavní soud. Jistou změnou by možná byl model, který je ve Spojených státech. Tam funkci ústavního soudu plní devítičlenný Nejvyšší soud a z došlých podnětů si vybírá, které podle jeho úvahy jsou skutečně hodny, aby se jimi zabýval. Trochu podobný model je u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, kde je řízení rozfázováno. U každé stížnosti se nejdřív posuzuje, zda je přijatelná. Žádnou pozitivní změnu to ale nepřineslo, v současné době mají na 170 tisíc nevyřízených stížností.

* A co způsob, kdy se podávání stížností omezí na určitou skupinu advokátů, jak to navrhuje například jeden z nich, Václav Vlk?

Ano, to dlouhodobě funguje například v Německu, kde jsou advokáti přiděleni k určitému soudnímu obvodu. V určité míře to funguje i ve Spojeném království. Přikročit k tomu u nás je ale velmi, velmi riskantní, z čistě politických důvodů. Za minulého režimu existoval systém, kdy v některých věcech, například vojenského soudnictví nebo trestných činů proti socialistickému zřízení, směli vystupovat pouze advokáti zapsaní v takzvaném zvláštním seznamu. Po listopadu 1989 se to samozřejmě ihned zrušilo, a to z hlediska práva na obhajobu.

* Když se v roce 1993 přijala česká ústava, vy jste o ní do novin napsal deset kritických poznámek. Jak se na ústavu díváte po dvaceti letech? Potřebuje nějakou zásadní změnu, nebo potřebujeme dokonce novou ústavu?

Nejsme v situaci, že by bylo nezbytné přijmout novou ústavu. Převládající hodnocení našeho systému nepochybně je, že stávající ústava jednoznačně zaručila prostor pro fungování demokratického právního státu. Tato záruka byla vytvořena z velké části díky judikatuře Ústavního soudu. Neznamená to, že ústava nemá nedostatky, které by si zasloužily delší akademickou diskusi. Slovo akademickou záměrně zdůrazňuji, politici mají posuzovat až následně nějaké varianty od odborníků. Nebude třeba psát novou ústavu, spíše jde o to, jak tu současnou zpřesnit. Mezi nedostatky ale nepočítám třeba chybějící lhůty pro ústavní orgány, respektive sankce za jejich nedodržování. Na to je právě mechanismus ústavního soudnictví, aby to sám interpretoval a řešil kompetenční spory. Všimněte si, že v naší ústavě není takových lhůt mnoho. Ty, co tam jsou, jsou namístě. Například 15denní lhůta pro hlavu státu na podpis nebo vetování zákonů.

* Čeští prezidenti ale z této lhůty dokázali vybruslit tím, že nevetovali, ale ani nepodepsali…

To byl z jejich strany nepochybně ústavní delikt. Časem se ale stal jakousi zvláštní ústavní zvyklostí, která dává prezidentovi takzvanou slabší formu vyjádření nesouhlasu s přijatou normou. Je to absurdní, protože veřejné vyhlášení zákonů je samozřejmou povinností všech hlav států včetně panovníků, a nikoho by nenapadlo to, co Havla a Klause.

* Jednou ze žhavých aktuálních otázek české justice je návrh nového zákona o státním zastupitelství. Vy jste ve zmiňovaném článku před dvaceti lety označil za chybu, že ústava výslovně řadí státní zastupitelství pod výkonnou moc. Máte na to stejný názor i nyní?

Zdá se, že každý průměrně inteligentní člověk pochopil, že v zemi, která má za sebou tak obtížné transformační období, je postavení státního zastupitelství kardinální otázkou pro nezávislé fungování justice a principy demokratického státu. Zařazení státního zastupitelství do kapitoly o výkonné moci nebylo z tohoto pohledu šťastné řešení. Vláda se domnívá, že jí státní zastupitelství podléhá. A to je zhoubné. Státní zastupitel musí mít značnou míru nezávislosti. Je to ale problém všude v Evropě, i tam, kde mají vysokou parlamentní kulturu. Nejlépe se s tím vyrovnali v monarchiích, kde je opravdu nezávislý institut takzvaného prokurátora královské koruny. U nás ale obnovení monarchie pochopitelně nepřipadá v úvahu. Rozhodně bych však považoval za velmi rozumné, kdyby ústava soustavu státního zastupitelství z výkonné moci vyčlenila. l

Zůstanu, než se soud doplní a judikatorně usadí. Moje nejzazší mez je rok 2017. Pavel Rychetský (69) * Narodil se v Praze v rodině advokáta, roku 1966 promoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. * Začínal jako soudní čekatel, posléze odborný asistent občanského práva hmotného, v letech 1966 až 1969 byl členem KSČ. Se začátkem normalizace musel odejít z fakulty, až do pádu komunismu dělal právníka v bytovém družstvu. * Patřil mezi první signatáře Charty 77, psal do samizdatu a zahraničních časopisů Listy a Svědectví. Během listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum, později byl jedním z vůdců neúspěšného Občanského hnutí, v letech 1996 až 2003 byl členem ČSSD. * Výčet funkcí, kterými Rychetský prošel po sametové revoluci, je mezi českými politiky i právníky poměrně ojedinělý. Byl generálním prokurátorem, vicepremiérem federální i české vlády, předsedou legislativní rady vlády, ministrem spravedlnosti, senátorem a advokátem. V srpnu 2003 jej prezident Václav Klaus jmenoval do funkce předsedy Ústavního soudu ČR. * Ústavní soud se pod jeho vedením dostal už vícekrát do křížku s politiky. Nejvíce kritiky si soudci vysloužili v září 2009, když smetli ústavní zákon o předčasných volbách, a také po dvou nálezech, podle nichž Lisabonská smlouva o reformě Evropské unie není v rozporu s českým právem. Letos v lednu Rychetský zkritizoval přípravu prezidentské amnestie a tvrzení premiéra Petra Nečase, že ji musel podepsat. * Je předsedou Jednoty českých právníků a členem vědecké rady na právnických fakultách v Praze, Brně a Olomouci.

O autorovi| Tomáš Pergler, pergler@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče