Nepochopený Beneš

22. února, 00:00 - Ondřej Houska
22. února, 00:00

Nová kniha francouzského historika Antoina Marčse zasazuje Edvarda Beneše do kontextu doby i jednání ostatních evropských politiků

Když se Hradem ozvalo „pane prezidente, oběd je připraven“, Masaryk přišel ke stolu okamžitě, vzpomínal Alois Kadlec, který měl na Pražském hradě na starost kuchyni. S Benešem to bylo složitější: nejdřív dokončil rozdělanou práci a i ke stolu si přinášel dokumenty. Jako kdyby čas věnovaný jídlu považoval za ztracený. Kávu už pil vestoje, a když byla příliš horká a nedala se vypít rychle, nalil si do ní trochu studené vody.

Navzdory pozdějším karikaturám publicistů ale Beneš nežil jen a pouze prací; měl zcela mimořádný kulturní a společenskovědní rozhled a byl vášnivým tenistou, lyžařem a v mládí fotbalistou (nastupoval na křídle slavistické juniorky). Jen prostě odmítal věnovat čas ze svého pohledu neproduktivním věcem. Rozdíly ve stolování prvních dvou československých prezidentů jsme začali záměrně: je módní dávat Masaryka a Beneše do protikladu. Jak ovšem ve své knize dokládá Antoine Marčs, profesor soudobých dějin na pařížské Sorbonně a významný bohemista, hledat zásadní rozdíly mezi oběma muži je umělé. Asi tak, jako když Zdeněk Nejedlý dával do protikladu „vlastence“ Smetanu a „kosmopolitu“ Dvořáka.

Dvojí Beneš

Marčsův životopis Edvarda Beneše není žádnou ódou. Zasazuje ovšem život a působení Beneše do soudobého evropského kontexlight tu. Jedině tak můžeme posuzovat Benešovu politiku a názory a jeho zásluhy a omyly. Jak profesor Marés předznamenává, Beneš je buď nekriticky veleben, nebo - dnes mnohem častěji - zatracován jako viník málem všech českých katastrof 20. století. Historik by měl pracovat jinak, není to soudce. Postavu, o které píše, musí pojímat z hlediska poměrů a zvyků doby, ve které působila, ne do ní promítat dnešní politické nebo morální soudy. Jen tak je možné vysvětlit a porozumět tomu, proč a jak se v českých zemích odehrály dramatické události první poloviny dvacátého století a jakou roli v nich měl Edvard Beneš.

Řada „vyprávění“ je spojena už s pádem Rakouska-Uherska a vznikem Československa v roce 1918. Československý odboj bývá heroizován - „rozbili jsme Rakousko“ - nebo naopak zatracován za přispění k pádu stabilní monarchie a rozdrobení střední Evropy, vydané tím napospas Hitlerovi a Stalinovi. Oboje je z historického pohledu nesmysl. Češi samozřejmě habsburskou monarchii nerozbili. Soustátí prostě nevydrželo nápor války, s ní spojených hospodářských obtíží a nakonec porážky. Jestliže před rokem 1914 téměř nikdo z české politické scény na samostatnost nepomýšlel, úzká rakousko-uherská válečná aliance s Německem najednou tomuto postoji, ztělesňovanému Masarykem, dala logiku a legitimitu. Němečtí politici (z Říše i z RakouskaUherska) po vítězné válce plánovali zásadní přestavbu střední Evropy, kde by se Češi stali pouhým bezprávným etnikem. Další existence v rámci Rakouska-Uherska tak zájmům Čechů (i jiných nevládnoucích národů) přestala odpovídat.

Rakousko-Uhersko tedy rozbila válka, nikoli Masaryk, Beneš nebo Štefánik. Jenže ať se historicky naskytne ta, či ona situace, vždy se jí musí někdo tak říkajíc chopit. To znamená: válka odsoudila Rakousko-Uhersko k zániku, ale československý stát z jeho trosek automaticky vzniknout nemusel, nebýt těch, kteří tento program na mezinárodní scéně dokázali prosadit. A to byla role vůdců odboje. Antoine Marés, stejně jako čeští historici, ví, že role Edvarda Beneše byla v odboji zcela zásadní. Že nebyl jen pouhým Masarykovým sekretářem bez reálných zásluh, jak ve chvílích frustrace psal filozof Jan Patočka. Vsuvka z naší přítomnosti: když Václav Klaus tvrdí, že disidenti nesvrhli komunismus, tak říká něco, co je evidentní. Ale stejně jako za první světové války i v době, kdy bylo jasné, že se komunismus hroutí, bylo potřeba lidí, kteří se nebáli postavit do čela změn. To byla role Václava Havla a dalších.

Pláč pro federaci

Vzhledem k uspořádání střední Evropy po roce 1918 ovšem kritici odsuzují vznik takzvaných národních států a litují toho, že na troskách monarchie nevznikla jakási federace. Měli by si uvědomit, že alternativy tehdy byly jen tři: vznik řady samostatných států, bolševizace střední Evropy nebo de facto německá střední Evropa vzniklá ze spojení všech Němců do jednoho státního celku.

Přesně tyto alternativy totiž někdo prosazoval, měly tedy své zastánce. O federalizaci střední Evropy, dnes tolik populární v publicistice, po skončení války a pádu mnohonárodnostních říší nestála žádná jen trochu relevantní politická síla. Uvědomíme-li si, jaké byly reálné vývojové možnosti, pak je zřejmé, že Beneš během války a po ní prosazoval to, co bychom mohli nazvat československým národním zájmem.

Z hlediska dnešních demokratických standardů Rady Evropy nebo Evropské unie mělo jistě meziválečné Československo značné chyby. Těmto standardům by ovšem nevyhověla jedna jediná země tehdejšího světa. Na tehdejší poměry Československo bylo jistě nedokonalou, ale liberální demokracií. Taková státní forma přitom byla v Evropě od poloviny dvacátých let stále víc raritní.

Mělo se Československo v roce 1938 bránit?

Polemiky na toto téma se opět odehrávají spíše na stránkách novin. Dominantním pohledem historiků je, že boj proti mnichovskému verdiktu by byl nesmyslný. Profesor Marés poukazuje na četná Benešova varování západním mocnostem brzy po Hitlerově nástupu k moci, že nacismus směřuje k válce a nespokojí se jen s omezenou územní revizí. Benešova teze z mnichovské krize, že Československo nemůže proti Německu bojovat samo, ale musí počkat, až kvůli jeho agresivním záměrům vypukne světová válka, což se stane velmi brzy, se ukázala jako správná. Kritici československého rozhodnutí ze září 1938 tak povětšinou buď nevědí o tehdejší době dost, nebo patří mezi několik málo vojenskýchhistoriků, pro které je jediným měřítkem konání nezklamat vůli vojáka bránit svou zemi. To ale pro prezidenta republiky, zodpovědného za životy milionů a budoucnost národa jako celku, mohlo stěží být tím hlavním vodítkem.

Podceněný Stalin

Zašel Beneš za druhé světové války a po ní příliš daleko ve sbližování se Sovětským svazem? Odpověď zní ano, ale opět s otazníkem, jaké byly jiné varianty. Pokud by československý exil za války neudržoval těsné vztahy se SSSR, do vlasti by se jeho představitelé pravděpodobně nevrátili. Stačí si připomenout osud (nejen) polské exilové vlády. Beneš, jak říkal západním diplomatům, si prostě uvědomoval realitu: bylo evidentní, že Československo z drtivé většiny osvobodí Sovětský svaz a bude to on, kdo bude ve střední Evropě dominantním hráčem. Jiná politika vůči Moskvě by tak pravděpodobně vedla k tomu, že by Československo nezažilo ani ony tři roky omezené, ale přesto demokracie let 1945 až 1948.

Beneš chybně uvěřil v to, že se Sověti po válce nebudou vměšovat do vnitřních československých věcí; koneckonců černé na bílém to stálo v dnes tolik kritizované československosovětské smlouvě z roku 1943 (mimochodem velmi podobnou se Sověty uzavřeli i Britové a Francouzi). Opět si uvědomme kontext: o tom, že se Západ po nejhorší válce dějin bude socializovat a Východ demokratizovat, nebyl přesvědčen zdaleka jen Beneš, ale třeba i takový Winston Churchill. Pro Západ to v jistém smyslu skutečně platilo, viz rozsáhlé znárodňovací programy v Británii nebo Francii a následné budování sociálního státu.

Nenaplnila se ovšem druhá část předpovědi, o demokratizaci Východu. Když to vše personifikujeme, tak Churchilla jeho omyl nestál nic. Benešovo Československo však přišlo o svobodu. Nikoli kvůli naivitě jeho vůdců v čele s prezidentem, ale především kvůli rozdílné geopolitické situaci. Jak píše Antoine Marés, těžko si představit, že by byl Stalin ochoten dlouhodobě tolerovat Československo - s jeho polohou ve středu Evropy a jakožto souseda SSSR - jako stát mimo bloky bez těsného sepětí se Sovětským svazem. Po vypuknutí studené války tak byl osud československé demokracie zpečetěn, bez ohledu na jednání jejích představitelů.

To ovšem neznamená, že v únorové krizi nechybovali. Na prvním místě to platí o politicích demokratických stran, kteří se z hlediska politických schopností a „všehoschopnosti“ nemohli s komunisty měřit. Beneš tak v únoru 1948 mnoho východisek neměl. Ovšem, jak naznačuje Marés, jestliže osud své země ovlivnit už nemohl, udělal chybu v tom, že okamžitě nerezignoval a místo toho s abdikací počkal až poté, co odmítl podepsat novou komunistickou ústavu. Tuto chybu ostatně Beneš připustil i sám.

Možná nejvíc se ze sporných období československých dějin v posledních letech diskutuje o odsunu německé menšiny. Marés -kritik takovéto metody řešení národnostních sporů - celý problém opět zasazuje do kontextu čili připomíná nacifikaci takzvaných sudetských Němců před Mnichovem a jejich podíl na rozbití Československa a okupaci (která byla mnohem tvrdší, než jak připouští část publicistiky). Je trochu paradoxní, že s odsunem je skrze dekrety spojeno právě jméno Beneše, politika se snad nejvstřícnějším vztahem k německé menšině v předválečném Československu. Nebyl to Beneš, kdo přišel s požadavkem na odsun, autorem této myšlenky byl, jak známo, domácí odboj. Prezident byl pro kombinaci částečného odsunu s možností odstoupení části území Německu, kdy by po válce v zemi stále zůstala zhruba milionová německá menšina.

Efektní paralely

Odsun (či vyhnání) je z dnešního pohledu pochopitelně zcela nepřijatelný. V tehdejší době to ale byl nástroj použitý zdaleka ne poprvé a zdaleka ne jen v Československu. A především se proti myšlence odsunu tehdy nestavěl prakticky nikdo. I třeba pozdější kritik Pavel Tigrid ho ve své dobové publicistice označoval za nevyhnutelný. To není omluva, ale vysvětlení. A poznámka k dnešku: někteří publicisté mudrují o tom, že právě kvůli odsunu Němců je dnes česká společnost tak vyhraněně odmítavá vůči uprchlíkům. Paralely napříč dějinami jsou sice možná efektní, ale to je tak všechno. Skutečným důvodem mnohem spíš bude úplná absence zkušenosti s fenoménem muslimských gastarbeitrů, na rozdíl od západních zemí,

Kniha Antoina Marése o Edvardu Benešovi je nesmírně cenná v tom, že život a činy tohoto muže popisuje v kontextu doby, geografické a geopolitické situace Československa a ve srovnání s tím, jak si vedli státníci jinde v Evropě. Pro české prostředí, které se vyznačuje fatální neznalostí všech těchto fenoménů, tak bude její překlad, který by měl vyjít letos na podzim, zásadně důležitý. Ukáže, jak si Češi do Beneše promítají své vlastní frustrace a dělají z něj obětního beránka zodpovědného za věci, které ovlivnit nemohl, či za ty, které jsou mnohem spíše důsledkem selhání celé společnosti. l

Rakousko-Uhersko tedy rozbila válka, nikoli Masaryk, Beneš nebo Štefánik. Jenže ať se historicky naskytne ta, či ona situace, vždy se jí musí někdo tak říkajíc chopit.

O autorovi| Ondřej Houska * Autor je zpravodajem Českého rozhlasu v Bruselu, vyučoval v Ústavu světových dějin FF UK

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče