Nepartaje

29. října 2013, 00:00 - blahoslav hruška
29. října 2013, 00:00

Strany jsou u nás náhražkou občanské společnosti. Právě proto voliči milují ty, které chtějí zůstat mimo

O Václavu Klausovi se traduje, že když před nějakými dvaceti lety pobíhal po chodbách sněmovny, vyhrožoval všem začínajícím environmentalistům a humanrightistům, že je zničí. Bylo to zcela v mezích jeho názoru na politické strany – kromě jediné a správné pravicové byl schopen tolerovat sociální demokracii jako tradiční levici. Pak tu byli komunisté, s nimiž se nikdo nebavil. A tím politické spektrum VK končilo. Všichni ti zelení mužíci a pravicoví odštěpenci byli Klausovi pro smích, protože v nich neviděl nic, co by se podobalo politické straně.

Jeho umanutost bylo možné v lecčems pochopit. Mít tu jako v sousedním Rakousku nebo Německu dvě tři dominantní strany, které se střídají u kormidla, a to ještě v rámci velké koalice, znamená klid na vládnutí.

V Česku, kde v novém Parlamentu usedne rekordních sedm stran, nic takového možné není. Ba co víc – faktickým vítězem předčasných voleb je hnutí, které už předem deklarovalo, že účast na vládě pro něj není, a chlubí se tím, že jeho členové přece „nejsou politici“. Hlavní je začít „makat“, a to primárně v řadách opozice. Pro razantní útok na sněmovnu navíc uskupení ANO stačil rok a půl existence. Něco podobného, také s důrazem na „nepolitickou politiku“, se v Evropě podařilo snad jen italskému Hnutí 5 hvězdiček baviče Beppeho Grilla, rakouský Team Stronach, který ANO v lecčems připomínal, ve volbách zcela pohořel. Pouť Grillových souputníků do parlamentu byla i tak téměř o dva roky delší než raketový výstup babišovců.

Připočteme-li k ANO Okamurův Úsvit přímé demokracie, další „nestranu“, která se vládě vyhýbá, partajním životem opovrhuje a nechce s ním mít programově nic společného, máme tu čtvrtinu voličů, kteří klasické strany toužící po moci odmítají. Uvěřili, že změna je možná, a chtějí zastupitelskou demokracii postavit na jiných principech než vzít zavděk předem sestavenou kandidátkou a za pomoci nějakého toho kroužku jednou za čtyři roky někomu dát mandát k vládnutí.

A právě proto šli k volbám a udělali přesně to, co dělají i podporovatelé klasických stran (rozuměj těch „zkorumpovaných“ a „prohnilých“): hodili hlas do urny a doufali, že teď už bude vystaráno.

Protiklad je v tom jen zdánlivý. Pokud jeden nechce skončit jako funkcionář dobrovolných hasičů nebo zahrádkářů, tedy organizací s velkou tradicí a masivní podporou, avšak nulovým politickým vlivem, nezbývá mu než se transformovat v politickou stranu, kterou třeba i z hloubi duše jako instituci nenávidí. Své by o tom mohla vyprávět Jana Bobošíková, věčná hledačka průniků v politice. Což není nic jiného než systematické pátrání, jak občanský aktivismus povýšit na řeč volebních lístků. Nakonec i babišovci vznikli původně jako občanské sdružení. Brzy ale pochopili, že tudy cesta k získání všeobecné podpory nevede.

Rychlý nástup „nepartají“, které před třemi lety předznamenaly dnes již zkrachovalé Věci veřejné, je možné vykládat i jako pozdní Klausovo prokletí. Tak dlouho pan profesor chodil a hlásal, že neví, co je to občanská společnost, až každému ambicióznímu došlo, že než být ušlapán do země, je třeba zkusit to vzhůru v hávu regulérní politické strany. S tím rozdílem, že véčkařům se mohla zpočátku ODS smát jako kdysi „Uhelným skladům“ (rozuměj Unii svobody). Teď je čtvrtina rozhněvaných víc, než kolik utrpěl papírový vítěz ČSSD.

Narychlo přetřít sdružení občanských aktivistů na regulérní partaj s „nepolitickým“ programem ještě samo o sobě nic neznamená. Silný mandát nemusí zabránit vnitřnímu rozkladu po vzoru véčkařů a servírovat vládě svůj program z opozičních lavic, jak to prosazoval lídr hnutí ANO Andrej Babiš, zase zavání nějakou novou oposmlouvou. Doufejme, že voliči obou stran, které programově nenávidí partaje a politiky, nakonec své zástupce přesvědčí, že to s tím hlasem mysleli upřímně. A že jestli chtějí nechat sestavit vládu jiné, to aby si v Parlamentu sedli rovnou na galerii pro hosty. Tam totiž občanští aktivisté, kteří to s politikou zase tak vážně nemyslejí, obvykle sedávají. l

Rychlý nástup „nepartají“, které před třemi lety předznamenaly dnes již zkrachovalé Věci veřejné, je možné vykládat jako pozdní prokletí Václava Klause.

O autorovi| blahoslav hruška • hruskab@mf.cz

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Potřebuje Fed skutečně snižovat svoji bilanci?
Porovnání cen másla v roce 1985 a 2017. Proč stojí máslo 50 Kč?
Adopce vs. pěstounská péče: svěří vám úřady dítě do péče?
Proč je v Česku drahé volání?
OSVČ a výdajový paušál v praktických příkladech
Auta
Španělský sourozenec Škody Kodiaq se bude jmenovat Donosti,…
Reálná spotřeba Bugatti Chiron? Není tak strašná, jak by se mohlo zdát
Rolls-Royce Phantom: Vlastní platforma, přes 130 kg zvukové izolace a komfort létajícího koberce
Kvíz na pátek: Poznáte auta podle fotografie?
Toužíte po luxusní prémiové ojetině? Kalkulace nákladů vás vrátí zpět na zem
Technologie
Microsoft ruší servisní kanály Current Branch a Current Branch for Business [Windows 10]
Konec řízené distribuce. Creators Update byl vypuštěn na všechna kompatibilních zařízení
Ryzen Threadripper byl „delidován“ na videu. Uvnitř se schovává překvapení
WhatsApp stále roste. Denně jej používá miliarda lidí, proteče jím 55 miliard zpráv
USB 3.2 se představuje. Zrychlí na 20 Gb/s i se starými kabely, mohlo by přijít už brzy
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít