Neodolatelná přitažlivost demence

25. května 2015, 00:00 - Hana Boříková
25. května 2015, 00:00

Mor 21. století zaujal investory. Boom privátních alzheimer center nás ale nespasí

Pětasedmdesátiletého Jaroslava ze Slivence našli policisté v Nuslích po pěti hodinách, co odešel z domova. Z procházky se vrátil jen pes. Nikdo dodnes neví, jak se za řeku dostal. Když si pro něj přijela jeho žena, vrhl se jí kolem krku. Janě vyhrkly slzy radosti, že ji Jaroslav po dlouhé době zase poznal. Nepoznal. Stejně nadšeně začal po minutě objímat příslušnici ozbrojených sil. Večer klidně podřimoval v křesle u televize do doby, než začal hledat polštářek. Měl ho na hlavě.

Ten den byl v životě Jany jen o něco málo náročnější než ty ostatní. Už tři roky pečuje jen s pomocí dcery o manžela, který trpí Alzheimerovou chorobou. Do ústavu jej dát nechce; stejně nemá kam. Příští rok by ale snad mělo vyrůst v centru Slivence – malé pražské městské části – patrně největší privátní centrum pro nemocné chorobou 21. století, která nese název po Aloisi Alzheimerovi. Německý doktor ji v roce 1907 poprvé diagnostikoval své pacientce Augustě Deterové, která se chovala podivně, občas dala hodinky do cukřenky, bloudila po rodném domě. Pitva ukázala, že se jí zásadně změnil mozek.

Poslanec, lobbista i farmaceut Domovy pro lidi trpící demencí, jejíž nejčastější příčinou je právě Alzheimerova choroba (v 56 procentech), se stávají investičním hitem. Někteří přirovnávají alzheimer centra k novodobým solárním elektrárnám. Po těch, kteří své podnikání maskují za hotelové služby, a přitom provozují novodobé chudobince, jak dokládá v poslední době tažení ombudsmanky Anny Šabatové, se chystají do segmentu vstoupit i podnikatelé dodržující zákony. Na trhu se objevuje velké množství nových projektů a současná privátní zařízení výrazně expandují. Mají nebo budou mít, na rozdíl od šedé zóny, povinnou státní registraci, což jim umožní uzavírat smlouvy se zdravotními pojišťovnami a čerpat sociální dávky.

Do Česka vstupuje prvním projektem na pražské Klamovce a v Chrudimi rakouská síť SeneCura, která se prezentuje velkolepými plány zřídit během 15 let deset tisíc lůžek.

Podnikání s chorobou, která v Evropě kosí dvě procenta obyvatel ročně, přilákal rovněž více či méně známá jména tuzemského byznysu. Nový domov pro klienty s demencí otevírá aktuálně v Kunraticích bývalý poslanec ODS Boris Šťastný. Stovky milionů investoval na Sázavě do přestavby plicního sanatoria na luxusní zámek Šarlota bývalý majitel Zentivy Jiří Michal. Alzheimerovskou stopu lze dohledat i u nejznámějšího pražského lobbisty Romana Janouška. A do druhé největší sítě privátních domovů Anavita vstoupil Jaroslav Otenšlégr, který v minulosti spolupracoval s PPF Investments a po investiční skupině Natland držel zhruba dva roky ostře sledované akcie v Pražských službách.

Alzheimer na návsi Stylový komplex se sedlovými střechami pro 226 klientů, relaxační biotop a útulná kavárna na návsi okrajové městské části. Tak popisuje svůj dosud největší projekt společnost Anavita. Vyroste v centru Slivence v místech zchátralého statku, který kdysi získal Jaroslav Otenšlégr v rámci majetkového vyrovnání firmy PPF Investments se známým pozemkovým magnátem Milošem Červenkou. Zjednodušeně řečeno, investor dodává firmě Anavita peníze (a pozemky) a zakladatel společnosti Jiří Dušek se soustředí na to, co se za posledních pět let naučil. Na provozování domovů pro lidi, kteří trpí demencí.

Bývalý stavař Dušek se přestěhoval z Prahy do moravského Šanova za ženou a přemýšlel, co tam bude dělat. Vysnil si domov pro babičky, které budou vysedávat na lavičce a štrikovat. Vyběhal si 25milionový úvěr u banky, dostavěl… a zjistil, že soběstační stařečkové o navoněné vejminky nestojí. Brzy přišel na to, že se bude muset místo usměvavých čiperných seniorů starat o ty bezmocné. Přesněji o ty, kterým přestává sloužit mozek, protože ti potřebují nepřetržitou péči a jejich zoufalé rodiny jsou ochotné platit. To ale znamenalo od základu změnit koncept „podnikání“. „Možná se to bude zdát někomu nemravné, ale i sociální služby jsou byznys. Byl jsem zadlužený a musel se přizpůsobit trhu,“ vzpomíná Dušek. O klienta, který je tělesně postižený, zvládnou blízcí pečovat doma, pokud chtějí. U člověka s demencí se to už v určitou chvíli zvládnout nedá – během dvou měsíců mohou být dementní dva.

V sociální práci se Dušek našel. „Jednal jsem intuitivně. Ti lidé potřebují především lidský přístup. Jsou stejní jako vy. Jen potřebují pomoci s mytím, jídlem a aktivovat. Na to nemusím mít rakouské instruktážní filmy, ale srdce,“ říká. Druhým dechem však přiznává, že ta práce je velmi těžká – fyzicky i psychicky. Musíte se totiž smířit s tím, že i když budete dělat maximum, klient se neuzdraví.

Alzheimera nejde vyléčit, jen zpomalit.

A zvyknout si na smrt. Od propuknutí prvních příznaků do konce uplyne osm až deset let. „Já jsem tu od toho, abych jim pomohl důstojně dožít. Proto je až do konce oslovujeme pane doktore, pane inženýre. Nepřistupuji na oslovení babi, dědo. Ti lidé končí jako mimina, ale neměli bychom se k nim tak chovat,“ vysvětluje Dušek.

Dušek získal v roce 2013 titul manažera roku v sociálních a službách a dnes provozuje čtyři domovy. Dalších šest (v Olomouci, v Havířově, v pražském Slivenci a v Bohnicích, v Plzni a v Hradci Králové) má v různé fázi přípravy. „Když jsem přišel na radnici ve Slivenci, nebyli nadšení. Poté, co jsem jim ukázal domov ve Vysočanech a v Terezíně, změnili názor. Řada lidí trpí předsudky. Měli bychom se ale naučit s chorobou žít. Šance, že jí budeme

jednou také trpět, je poměrně vysoká,“ podotýká Dušek. Přesněji ten, kdo se dožije 65 let, má vyhlídku jedna ku 13, že si ho alzheimer najde. Po osmdesátce vzroste pravděpodobnost na jedna ku pěti.

Dušek počítá, že do konce letošního roku bude disponovat 1366 lůžky. A do dvou let chce mít domov v každém krajském městě.

O to, že bude mít nouzi o klienty, se nijak zvlášť nebojí. Právem. Počet lidí s demencí lze u nás odhadnout na 143 tisíc. Koncem letošního roku už by to mělo být 154 tisíc, což je jen o něco málo méně než počet obyvatel Plzně. Hranice dvou set tisíc dosáhneme v roce 2023 a tří set tisíc v roce 2036, odhaduje Zpráva o stavu demence 2014.

Nebudu bojovat s rychlokvaškami Průběh Alzheimerovy choroby je individuální.

Pan Jaroslav nejdřív zapomínal, že už měl oběd. Potom nedokázal spočítat peníze a „přečíst hodiny“. Pak přestal poznávat i své nejbližší. Před měsícem se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. Začal být agresivní a blouznit. Skončil na psychiatrii v Bohnicích. V tu dobu si začala jeho žena uvědomovat, že možná nebude schopná se o něj postarat až do konce jen vlastními silami.

Sociální pracovnice jí poradila domov se zvláštním režimem města Prahy v Heřmanově Městci. Tam by Jaroslava napsali do pořadníku. Začala proto sondovat soukromá zařízení. Měsíčně by to stálo kromě manželova důchodu mezi 15 a 20 tisíci korunami. Kdyby pobírala příspěvek na péči v plné výši (podle rozsahu potřebné péče 800 až 12 tisíc korun), stejně by doplácela tři až osm tisíc. A na to z důchodu nemá. Jana neví, co bude v budoucnu dělat, ale alespoň si začala vyřizovat dávku na péči, ze které by zaplatila nějakou pomoc v podobě terénní služby. Je na tom podobně jako zhruba dalších 250 tisíc Čechů, kteří se starají o sto tisíc nemocných demencí doma.

Péče o nemocné u nás podle expertů za západní Evropou výrazně zaostává. V Německu jsou služby poskytovány 26 procentům trpících demencí, ve Francii pak každému druhému. U nás pouze deseti procentům. Přibližně čtvrtina nemocných využívá ambulantní zdravotní péči, necelých šest procent (tzn. jen každý šestnáctý) potom lůžkovou péči. Pokud by měl být objem péče stejný jako v západní Evropě, musel by se počet zařízení zdvojnásobit.

A zdá se, že privát se chystá nahradit stát, který zaspal. Z boomu soukromých domovů pro nemocné demencí jsou však odborníci rozpačití. „Mnozí podnikatelé, ale často i podnikavci, zjistili, že v péči o lidi s demencí jsou opravdu značné mezery, takže se staví a staví. Jak je v Česku zvykem. Mnohdy naprosto absurdně. Ani snad nedovedu vyjmenovat, s jakými záměry jsem se již setkala. A to se přiznám, že se mnohým ‚žádostem o konzultaci‘ přímo vyhýbám,“ říká Iva Holmerová, ředitelka Gerontologického centra. Zaznamenala prý snahy o rekonstrukce hradů a zámků a jiných památkových subjektů či přímo ruin, o rekonstrukce kasáren a hotelů. U novostaveb pak různá velkokapacitní zařízení, často mimo obce. „Ale jsou také projekty, které jsou rozumné a dobře fungují, abych byla zcela spravedlivá. Je jich ale spíše méně,“ dodává Holmerová.

Na Vysočině se projektů domovů pro lidi trpící demencí lekli i politici. „Je to problém, kterému musíme umět čelit. Jinak se můžeme dočkat toho, že za chvíli bude v celém státě více alzheimer center než nemocnic,“ má jasno hejtman Jiří Běhounek. Finanční plány dvou projektů pro žádosti o bankovní úvěr, do kterých mohl týdeník Euro nahlédnout, počítaly se ziskem 12 procent ročně. Těžko říci, zda je možné jej reálně dosáhnout. „Každý developer, který se bojí, že neprodá byty, každý restituent, který neví, v čem by podnikal, má představu, že stáří je strašně lukrativní. O samotné péči ale nevědí absolutně nic. On čas ukáže, že to není tak výdělečný byznys,“ říká Jaroslava Jůzová, která založila a řídí největší síť domovů Alzheimercentrum. Jůzová přehodnotila plány na další zařízení uvnitř Prahy, kde se prý nehodlá přetahovat s „rychlokvaškami“. Už toho bylo dost Energická vysoká blondýna otevřela své první centrum už v roce 1995 a v oboru je tato bývalá zdravotní sestra brána za kapacitu.

Na rozhovor v průhonickém Alzheimercentru, které si pronajala od Andreje Babiše (ten koupil budovu zkrachovalé luxusní rezidence Classic pro movité seniory v dražbě), přišla s jasným plánem, co chce sdělit. K privátním domovům pro lidi trpící demencí se stát chová macešsky a něco se s tím už bude muset udělat. I kdyby to mělo skončit u soudu. Do značné míry má pravdu: náklady na jednoho klienta v privátním i státním zařízení se pohybují kolem 28 až 35 tisíc korun měsíčně, jenomže „erární“ zařízení jsou na rozdíl od těch soukromých vydatně dotována. Navíc státní ústavy nemusejí umořovat náklady na budovy a zařízení. Zároveň ovšem stát neumožňuje soukromým domovům, aby jednoduše podnikaly: zákonem jsou ceny zastropovány na 210 korunách za ubytování klienta a 170 korun za jídlo denně. Zdroje příjmů center jsou tak v podstatě čtyři: důchod klienta, státní příspěvek na péči, platby od zdravotních pojišťoven a příjmy od rodiny. Soukromníci tedy dodatečné platby fakturují příbuzným jako fakultativní služby a nadstandard – většinou ve výši zhruba pěti až osmi tisíc korun měsíčně. Výjimkou je rezidence Šarlota, do které investoval stovky milionů Jiří Michal. Tam se ceny za pobyt pohybují v desítkách tisíc.

Špičkové propojení Přestože si Jůzová podobně jako provozovatelé jiných zařízení na systém financování stěžuje, sama v posledních čtyřech měsících rozjíždí tři nová střediska: v Jihlavě, ve Zlíně a to vůbec největší v Českých Budějovicích.

Tam si firma pronajala budovy zkrachovalého domova pro seniory, který před dvěma lety vydražila za 230 milionů společnost True Invest. Jůzová tam v jedné z budov zřídila centrum pro 150 lidí trpících alzheimerem, ve zbylých dvou zachová dvě stovky bytů pro soběstačné seniory, ale i těm bude poskytovat sociální a zdravotní služby, když budou potřebovat. Zařízení chtěla původně provozovat sama společnost True Invest. Společníkem je v ní od loňského července kyperská společnost Breva, jejímž jednatelem je Zoran Kazimirovič, jméno v byznysových kruzích nikoli neznámé. Jde o přítele Romana Janouška, který figuruje ve firmách, v nichž má mít lobbista vliv.

Na rozjezdu budějovického centra spolupracoval podle svých slov s Jůzovou bývalý poslanec a člen dozorčí rady VZP Boris Šťastný, který dnes vlastní firmu Medical Investments poskytující poradenství ve zdravotnictví.

Šťastný a jeho otec mají dnes už svoje vlastní zařízení pro nemocné demencí. V kunratickém projektu Zátiší původně cíleném na soběstačnější seniory si pronajal od developera Martina Kulíka jednu budovu, kde zřídil devadesát lůžek. „Chceme nabídnout špičkové zdravotnické a sociální služby. V tom budeme jiní. Málokdo totiž umí skloubit tyto dvě oblasti. Unikátně tyto obory propojíme,“ říká Boris Šťastný. Je přesvědčen, že to, co v zařízeních pro trpící demencí chybí, je špičková zdravotní péče. A dokládá to statistikami: „Podívejte se, 25 až 30 procent pacientů v domovech zvláštního určení nebo domovech s pečovatelskou službou nebylo v posledním roce vyšetřeno praktickým lékařem a deset procent z nich neviděl žádný lékař v posledním roce.“ Šťastného recept na úspěch je nasnadě. Jeho otec provozuje kliniku Respimed v Kartouzské v Praze 5. A jeho doktoři budou nemocné v Kunraticích opečovávat na místě.

Podle odhadu České alzheimerovské společnosti stát vydává na léčbu nemocných demencí 39 miliard korun ročně. Paní Jana z miliard zatím neviděla nic a epidemie investorů je jí celkem lhostejná. Dokud nebude mít stát strategii péče o dlouhodobě nemocné a efektivně nepropojí sociální a zdravotní péči, jí a desetitisícům dalších se příliš neuleví. l

Ten, kdo se dožije 65 let, má vyhlídku 1 : 13, že si ho alzheimer najde. Po osmdesátce vzroste pravděpodobnost na 1 : 5.

O autorovi| Hana Boříková • borikova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče