Není shule jako Schule

19. ledna 2015, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
19. ledna 2015, 00:00

Vysoká zaměstnanost u mladé generace začíná v kvalitní škole a velmi často končí nesmyslným zdaněním

Víte, jak se řekne svahilsky, v lingua franca celé východní Afriky, škola?

Nápověda: jde o převzaté slovo z evropského jazyka… Ne, escola to není, i když Portugalci začali svoje koloniální tažení ve východní Africe už v roce 1505 a v Mosambiku skončili o čtyři sta sedmdesát let později.

Druhá volba připadá na anglickou school, byť Britové zabrali území ve východní Africe mnohem později a odešli dříve než Portugalci, ale také tam nepobyli jenom chvíli. Škola se svahilsky řekne shule, z německého die Schule. Německá východní Afrika na území dnešní Tanzanie, Rwandy a Burundi vydržela sotva pětatřicet let do konce první světové války. Málokdo si na tuhle epizodu vůbec vzpomene, ale shule prozrazuje, že Německo za císaře Viléma zavedlo s velkým časovým náskokem něco na způsob základního, středního a učňovského školství i ve své východoafrické kolonii, ačkoli o německém kolonialismu jinak netřeba mít přehnané iluze (zeptejte se v Namibii).

V 19. století bylo německé školství od základky až po univerzitu obecně považováno za nejlepší na světě. Zatímco současné německé vysoké školy v mezinárodních žebříčcích v první padesátce nefigurují, příprava vysoce kvalifi kovaných zaměstnanců pro průmysl, obchod a řemesla díky propojení praktických dovedností s teoretickou průpravou dodnes platí za nejlepší na světě. Kdekdo by tenhle model učňovského školství od Němců a Rakušanů rád převzal, neboť jako jedni z mála nemají problém zaměstnat mladé lidi.

MIZEJÍCÍ KOMPARATIVNÍ VÝHODA České učňovské a střední odborné školství bývávalo s německým a rakouským zcela srovnatelné. Když čtete historické prameny, které popisují zábor českého těžkého průmyslu a strojírenství třeba pro Hermann Göring Werke po březnu 1939, tak se dozvíte, že oproti tehdejším říšským etalonům byly české továrny technologicky zastaralé, žádná moderní technika, která by zaujala, nebyla k dispozici. Ale nenajdete jedinou stížnost na kvalifi kaci českých dělníků a techniků až do úrovně výrobního inženýra. To bylo.

V českém školství se – stejně jako v jiných postkomunistických zemích – ohromně zvýšila nabídka studijních příležitostí v netechnických oborech, což refl ektuje poptávku ze strany samotných zájemců o studium, ale ne už tak budoucích zaměstnavatelů. Absolventi oborů, které zajišťovaly ohromný nárůst transakcí i počtu ekonomických subjektů v tržní ekonomice (ekonomie, obchod, management, práva atd.), byli svého času žádaní a dostávali i nadprůměrné finanční ohodnocení. Teď se karta obrací, „manažersko-servisní pozice“ jsou naplněny, zato po lidech ve všech fázích výroby, od vývoje přes vlastní produkci až po údržbu a technický servis (a to v celé profesní vertikále od kvalifi kovaných dělníků až po vysokoškolsky vzdělané techniky), je sháňka.

Dnes jsme v situaci, kdy průmysl přežil, jsme nejprůmyslovější země v Evropě, ale paradoxně čelíme velmi vážné bariéře na straně nabídky. Povážlivě se tenčí zdroj, jímž bylo kdysi Česko proslulé a který se dodnes zmiňuje jako hlavní česká komparativní výhoda – kvalifi kovaná a relativně levná pracovní síla pro zpracovatelský průmysl.

Nesoulad mezi produkcí škol a poptávkou zaměstnavatelů je problém, který trápí v podstatě všechny vyspělé země, byť s různou intenzitou. Japonské automobilky nemají dost absolventů inženýrů, a tak hledají stipendisty na školách ve Vietnamu… Jedna věc je ztratit technickou kompetenci, když země prochází deindustrializací, pokud má současně jasné komparativní výhody v tržních službách. Holanďané a Angličané mají dnes průmyslu v poměru k celkové tvorbě přidané hodnoty málo, ale byli dobří ve financích a obchodu už před půltisíciletím a zůstalo jim to.

MIZERNÁ PRÁCE DOMA NEBO VENKU To není ekonomická katastrofa, tou je teprve, když se velká část produkce celého vzdělávacího systému soustředí na obory veřejného sektoru, který je závislý na přerozdělování přes veřejné rozpočty, s nimiž nabobtnal do rozměrů, jež si předlužený stát nemůže nadále dovolit. Na jiném místě v týdeníku Euro rozebíráme, co se stalo v posledních letech s řeckou ekonomikou a zda měly „záchranné programy“ financované skoro čtvrtbilionem eur nějaký smysl. Jeden postřeh: řecký veřejný sektor propustil skoro tři sta tisíc lidí, ale zaměstnanost v průmyslu ani přes pokles mzdové hladiny nevzrostla, nýbrž mírně klesla. Několik dobrých turistických sezon se podepsalo na tvorbě pracovních míst v cestovním ruchu, ale ta jsou sezonní a většinou špatně placená. Takže mladí lidé s vysokoškolskou kvalifikací v oborech, které jsou vesměs závislé na veřejných financích, si mohou vybrat, zda budou dělat sezonní číšníky, anebo odjedou do zahraničí – a budou dělat číšníky celoročně tam.

K ohromné nezaměstnanosti mladých na jihu Evropy ještě přispívá špatně nastavený daňový systém a ochrana držitelů existujících pracovních pozic. Zdanění pracovní síly je podstatně vyšší než zdanění kapitálu (všechny ty investiční pobídky, daňové prázdniny a zrychlené odepisování investic do strojů a zařízení) a fakticky motivuje k nahrazování pracovní síly technologiemi. Kdo je tím logicky postižen nejvíce – ti, kteří ještě nemají požadovanou produktivitu, jelikož nejsou zaškoleni, a ti, kteří již nemají požadovanou produktivitu, jelikož jim činí problémy se přeškolit na nové technologie. Ale sociální daně (pojistné) jsou na jihu Evropy typicky vysoké, přitom nijak nereflektují alespoň tuhle věkem a kvalifikací podmíněnou citlivost. A už vůbec nikdo se doopravdy nesnažil pootočit tento nepoměr radikálním snížením zdanění práce. Připočtěte k tomu třeba legislativní ochranu pracovních pozic těch šťastlivců, co práci na smlouvu na neurčito mají, a není překvapení, že trh práce nefunguje.

Překvapení by bylo, kdyby fungoval a mladých nezaměstnaných bylo málo.

Čemu se divit, že to nezvládli na jihu – vysvětlit české levici, proč je pro jejich elektorát lepší udělat jednu sazbu DPH a z toho financovat redukci sazeb pojistného, tedy snížit zdanění práce, je nadlidský výkon, který už skoro všichni vzdali. Sice jsou schopni pochopit, že přidaná hodnota obsahuje nejen mzdy, ale i tu odměnu pro kapitál, ale pak se zatnou, že se tím zdraží základní životní potřeby, a racionální debatě je konec.

Takže vysoká zaměstnanost u mladé generace určitě začíná v shule, ale končí daněmi. A dobrá shule sice dovede leccos nastartovat, avšak nemůže všechno zachránit.

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče