Největší cestovka na světě

27. dubna 2015, 00:00 - Luboš Heger
27. dubna 2015, 00:00

Jen loni dopravili do Evropy přes půl milionu lidí, přičemž jich ve Středozemním moři na tři tisíce utopili. Pašeráci lidí

Kdyby to byla jedna firma, jednalo by se o nadnárodní společnost s ročním obratem okolo sedmi miliard dolarů. Jelikož každý „klient“ zaplatí za cestu v průměru pět až deset tisíc dolarů, lze si snadno spočítat, že zhruba polovinu z obratu tvoří čistý zisk. Ve skutečnosti jsou zisky ještě vyšší, neboť část imigrantů do cíle (některého z měst EU) nikdy nedorazí a „cestovné“ jim propadne.

O jednu firmu se ale nejedná, takže podstatnou část zisku inkasují provozovatelé posledního úseku cesty. Ta obyčejně trvá od několika měsíců (pro imigranty z Blízkého východu) až po dva roky (pro uprchlíky ze subsaharské Afriky). Poslední díl vede přes Středozemní moře a například z Libye jej lze absolvovat buď na solidním škuneru směrem k francouzským břehům, což ovšem vyjde na nějakých pět tisíc dolarů, anebo na vysloužilé rybářské lodi směrem k Sicílii. Převážná většina „pasažérů“ volí druhou možnost a zaplatí za ni v průměru tisíc dolarů.

Každý se špetkou podnikatelského ducha si musí ťukat na čelo. Na loď s maximální kapacitou 200 osob a v ceně okolo deseti tisíc dolarů se vměstná až 500 pasažérů. I kdyby šla ke dnu, návratnost „investice“ činí několik tisíc procent. Zdaleka nejvýnosnější bývalo předat klíče od lodi přímo cestujícím a říci jim, ať pozdravují italskou pobřežní stráž. Ta se odtahováním opuštěných libyjských bárek neobtěžuje, takže loď si šlo po čase zase odvléci.

Od letošního ledna ale sicilské vody nikdo nestráží. Operace Mare Nostrum (latinsky Naše moře – jak se za starověkého Říma říkalo Středozemnímu moři), během níž Italové loni vyzvedli 90 tisíc bezprizorných imigrantů přímo na moři, byla loni zastavena pro nákladný provoz – stála asi 300 tisíc eur denně. Řím tak chtěl upozornit Brusel, že na vlastní náklady vykonává pro celou Unii práci plavčíka ve prospěch statisíců běženců, z nichž nemalá část spatřila moře poprvé v životě až v Tripolisu.

Možná se Italů taky dotklo, jak o jejich námořní flotile libyjští pašeráci lidí referují. Začali jí mezi sebou přezdívat „bezplatný trajekt“. Berbeři kárají Brusel „Pašerák“ zjevně není nejpříhodnější výraz pro činnost, kterou vykonávají ti, kdo se přepravou uprchlíků zabývá ve velkém. „Jsou to obchodníci,“ tvrdí italský autor Giampaolo Muscemi, který s nimi strávil dva roky a napsal knihu Zpověď pašeráka lidí. „Nejsou to žádní mořští vlci. Vysedávají v kavárnách, čtou si noviny, znají evropské zákony, studují operace pobřežní stráže – dost možná si čtou i tohle,“ řekl Muscemi pro server BBC. Pašerák lidí starého střihu podle něj dbá na vlastní reputaci a nevystavuje své „klienty“ zbytečnému riziku.

Ostatně za gaunery byste často neoznačili ani ty, kteří uprchlíky k libyjskému pobřeží dovezou. „Jsou to profesionálové. Náš vůdce si zásadně vybíral vedlejší silnice a každých 300 kilometrů udělal pauzu u nějakého opuštěného stavení, kde jsme dostali vodu a sendvič. Všechno probíhalo velmi organizovaně,“ řekl listu Guardian učitel jménem Souad, který uprchl před občanskou válkou v Sýrii.

Za přechod libyjských hranic si pašeráci účtují nejčastěji 400 dolarů a za cestu k pobřeží dalších 400, ovšem jsou v tom zahrnuty i poplatky úplatným úředníkům, kteří také nejsou zrovna levní. Když už jsme u nákladů na cestu – opačná cesta z Evropy přes Tripolis a Egypt do Sýrie by našince sotva vyšla laciněji než na pět tisíc dolarů.

Nejvíce lodí směrem do Evropy vyplouvá z libyjských přístavů Garabulli a Zuára. Provozují je etničtí Berbeři, kteří s byznysem začínali ještě za plukovníka Kaddáfího. List Guardian minulý týden vyzpovídal jednoho z nich, který si nechá říkat Hádždží – což je též čestný titul pro muslima, jenž vykonal pouť do Mekky – a vypravuje asi polovinu lodí směřujících k Sicílii. Informace o tom, že vůdci EU vyhlásili pašerákům lidí válku, jej rozesmála: „Neudělají nic, jsou to lháři.“

Třiatřicetiletý absolvent práv Hádždží má Unii za zlé, že po svržení Kaddáfího nepodpořila berberské kmeny, které jsou i nadále utlačováni většinovými Araby. Lodě s uprchlíky prý do Itálie neposílá jen kvůli penězům, ale také z čirého potěšení, že může na Unii vyvíjet nátlak. Prostřednictvím Guardianu evropským politikům vzkázal, jak se má s „teroristy“ jako on zatočit – zaprvé připravit je o jejich flotilu rybářských bárek, zadruhé posílit libyjskou pobřežní stráž a zatřetí stabilizovat politickou situaci v zemi.

Hádždží si zjevně může dovolit trošku humoru. Do Evropy za poslední tři roky uprchlo na 150 tisíc Syřanů, což jsou pro pašeráky nejbonitnější klienti. Další tři miliony právě čekají v uprchlických táborech u syrských hranic a jsou připraveny vydat se na cestu – Afghánce, Íráčany, Eritrejce či Somálce do toho nepočítaje.

Burza práce Spíše než tranzitní zemí pro uprchlíky z Blízkého východu bývala dřív Libye cílovou zemí pro běžence z Afriky. Autor tohoto příspěvku před deseti lety touto dobou nadšeně pozoroval život v medíně Tripolisu, která hýřila barvami subsaharské Afriky. Muammar Kaddáfí se tehdy po desítkách let izolace usmiřoval s Evropou a jako dárek vozil do Paříže či Londýna i zostřenou ostrahu hranic. Uvízlí Nigerijci či Malijci si mezitím v Tripolisu vydělávali na živobytí tak, že každé ráno postávali u dálniční křižovatky a svírali v ruce nástroj, který symbolizoval jejich profesi – hoblík, zednickou lžíci, lopatu, kladivo, srp.

Majitelé stavebních firem u nich zastavovali a vybírali si nádeníky, jež ten den zrovna potřebovali. Západní diplomaté tomu z legrace přezdívali „burza práce“. Po deseti letech je skoro všechno jinak – Kaddáfího režim se zhroutil, na Blízkém východě od Afghánistánu přes Irák až po Sýrii probíhá stěhování národů a tradiční imigrační trasy na východě (přes Turecko na Balkán) i na západě (z Maroka do Španělska) se uzavírají. Z Libye se stala velká přestupní stanice. Jedna věc prý ale zůstala stejná – burza práce.

Ztroskotavší, vrácení či pouze nemajetní uprchlíci tu nadále vydělávají na lístek do Evropy. Ti, co mají větší štěstí, k tomu pobírají „podporu“, kterou jim skrze Western Union posílají příbuzní, kteří již přepluli. Libyjská ekonomika tak získává nový rozměr. Původní uprchlíci fungují jako prostředníci mezi nimi a majiteli lodí. Obchod utěšeně roste, takže kvalitních lodí je náhle nedostatek a službu začínají nabízet i amatéři, kteří podle Muscemiho nebo Hádždžího nedbají na reputaci a pohodlí „klientů“, takže bárky obsazují až k potopení.

Po ukončení italské operace Mare Nostrum je s uprchlíky třeba opět posílat i kapitána lodi, této role se však za přiměřenou odměnu (průměrně okolo deseti tisíc dolarů) rád zhostí kdejaký rybář, jemuž už bylo osmnáct let. Rada pasažérům na cestu – až uvidíte na horizontu zemi či jinou loď, zapalte prostěradlo.

Kdyby to nevyšlo a spadli jste do vody, obraťte se na záda a nechte se houpat vlnami jako mrtvola. Tak se udržíte naživu co nejdéle. O zbytek se už postarají Italové.

Toxické téma Až potud dává celý podnik ekonomický smysl. Poptávka po službě „největší cestovky na světě“ je obrovská a prakticky nevyčerpatelná. Nabídka je také slušná a eliminovat by ji šlo jen dlouhodobou spoluprací vlád, což se podařilo například v případě Španělska a Maroka. Postup, jaký momentálně navrhuje Brusel – totiž pronásledovat pašeráky na moři a konfiskovat jim účty v cizině – bude asi tak účinný, jako když zneškodníte gang s dealery drog. Vmžiku se vynoří jiný.

Co smysl absolutně postrádá, jsou naopak důvody, které „klienty“ k jejich strastiplnému putování vedou. Podobných hodnot jako dnes dosahovala imigrace (okolo půl milionu žádostí o azyl ročně) naposledy v první polovině 90. let, avšak tehdy byla Evropa na prahu dlouhé konjunktury a vládly v ní klasické křesťanskodemokratické či sociálnědemokratické strany, v jejichž agendě hrálo přistěhovalectví marginální roli. Dnes je imigrace v každé z členských zemí vysloveně toxickým tématem a po osmi letech hospodářské krize je otázkou měsíců, kdy se tu moci ujmou lidé nebo strany s jediným programovým bodem – stávající azylanty vystěhovat a nové naházet do moře.

Příkladem budiž jedna obzvláště xenofobní a islamofobní země, jež se s islámem setkala tváří v tvář naposledy před stovkami let, ale pro jistotu už dnes skoro nikoho z Blízkého východu nepřijímá. Jmenuje se Česká republika.

Rada pasažérům na cestu – až uvidíte na horizontu zemi či jinou loď, zapalte prostěradlo. Kdyby to nevyšlo a spadli jste do vody, obraťte se na záda a nechte se houpat vlnami jako mrtvola. Tak se udržíte naživu co nejdéle. O zbytek se už postarají Italové.

O autorovi| Luboš Heger, heger@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče