Nejsme žádné zombie

10. září 2012, 00:00 -
10. září 2012, 00:00

Původně žebravý řád dominikánů v Česku nežije pouze z darů jako třeba ve Francii. Přesto se stejně jako tam zdejší řeholníci řídí heslem, že když ze sebe chtějí dostat to nejlepší, je potřeba něco obětovat

Osmadvacetiletý Ludvík Grundman je oddaným fanouškem pražské Slavie a rád o výkonech svého oblíbeného týmu diskutuje se „spolufandy“ na Facebooku. Fotbal je pro něj skvělý relax a způsob, jak se udržovat ve zdravé poloze. Není totiž „jen“ mnichem, ale také knězem, a proto se svými farníky musí při zpovědích řešit vážné osobní či manželské krize. Mnoho času nyní sice tráví ve Francii, kde postgraduálně studuje filozofii a teologii, ale v době, kdy právě vrcholila utkání fotbalového Eura, pobýval ve svém domovském klášteře v Praze. „Velmi jsem to prožíval a na finále jsme se se spolubratry chystali na Staroměstské náměstí, nakonec jsme ale zůstali v klášteře u televize,“ usmívá se mladý dominikán. „Na rozdíl od některých přísných řádů také nejsme neprodyšně uzavřeni. Navíc už zakladatelé našeho řádu měli úmysl, abychom šli do měst a co nejvíce mezi lidi, a byli s nimi v kontaktu. Důležitou složkou naší činnosti je totiž kázání, a to by mělo mít kontakt s lidskou realitou,“ vysvětluje bratr Ludvík.

Do kláštera se absolvent gymnázia Mensa se zájmem o filozofii rozhodl vstoupit už v osmnácti letech. Dominikáni, kteří se hodně věnují studiu, mu svým založením byli blízcí, jak sám ale říká, v tu dobu rozhodlo setkání s nynějším pražským arcibiskupem Dominikem Dukou, který je členem stejného řádu.

Velmi sympatickou postavou byl pro mladého gymnazistu sv. Tomáš Akvinský, zřejmě nejznámější dominikán a zároveň jedna z výrazných postav středověké filozofie.

„Oslovoval mě osobně, protože jeho filozofie není jen do sebe uzavřený spekulativní systém, ale v jeho díle jsem objevil i pasáže, které mají konkrétní dopad pro můj duchovní život. Druhá věc, která mne velmi oslovila, bylo jeho politické myšlení. O politiku jsem se vždycky hodně zajímal, a to možná ještě dříve než o náboženství,“ tvrdí Grundman. Duchovní ale podle něj nemůže do politiky přímo vstupovat. „Právě Tomáš Akvinský byl ve své době průkopníkem, protože už tehdy světské moci přiznával autonomii. Říkal, že my duchovní jsme tady proto, abychom třeba vystupovali a pranýřovali některé zlořády, ale politickou odpovědnost mít nemáme a nesmíme, protože to není naším posláním. Na druhou stranu podle sv. Tomáše není možné být poctivým člověkem, a přitom se vůbec nezajímat o politiku,“ prohlašuje bratr Ludvík.

Kladivo na čarodějnice Dějiny řádu, který si Ludvík Grundman zvolil, sahají do 13. století. Španělský kněz Domingo de Guzmán (sv. Dominik) založil první „žebravý“ řád v roce 1215 a už rok nato se mu dostalo schválení od papeže. Řád dominikánů nebo také bratří kazatelů, jak se nazývá, tak reagoval na šíření kacířských hnutí, takzvaných katarských, v jižní Francii a jeho posláním bylo působit proti nim především dobře vyargumentovaným kázáním. Dominikánské konventy proto vznikaly výhradně ve městech.

Řád byl ve své době velmi atypickým. Nesměl mít žádný majetek a dominikáni nebyli pevně vázáni na žádný klášter, jak bylo do té doby zvykem. Svým způsobem života měli napodobovat katarské kazatele, kteří putovali a žili z almužen, čímž se měli „zbloudilým“ přiblížit. Velmi důležité bylo u dominikánů vzdělání, které potřebovali právě kvůli kázáním. Specifický systém několikastupňového vzdělání existuje v dominikánském řádu dodnes. „Každý dominikán se musí po celý život věnovat studiu nejméně tři hodiny týdně.

U mladších to znamená ještě nad rámec běžných studijních povinností třeba na vysoké škole,“ vysvětluje Grundman.

Vznikla i ženská větev řádu. V roce 1233 pak papež Řehoř IX. svěřil dominikánům inkvizici ve Francii a důvodem měla být právě vysoká intelektuální úroveň členů tohoto řádu. V 15. století dva z dominikánských inkvizitorů sepsali spis Kladivo na čarodějnice, který měl být jakýmsi návodem, jak vyhledávat a rozpoznávat čarodějnice. V 16. století v souvislosti s objevy nových zemí a kultur začali dominikáni pořádat také misie, a to zejména v Jižní Americe.

Jak se s neblahou částí dominikánské historie vyrovnávají dnešní dominikáni? Ludvík Grundman se tématem inkvizice hodně zabýval, protože, jak říká, osobně se ho to velmi dotýká a znepokojuje. „Je to pro mne velmi pohoršující. Uvědomuji si tu naprostou nepřijatelnost principů, které inkvizitoři zastávali, a také mne intelektuálně irituje, když vidím, že ti lidé, kteří inkvizici prováděli, nebyli žádní hlupáci ani sadističtí vrazi.

Pochopit to, jak k tomu mohlo dojít, je pro mne velmi důležité. Čím více se tomu ale věnuji, zabývám se tím a přemýšlím nad tím, tím méně mi to přijde jasné,“ říká Grundman. „Beru to především jako vykřičník pro nás všechny a pro sebe samotného: dávat si pozor na vlastní slepotu, myslet na to, co si o nás budou říkat bratři, kteří přijdou za sto, dvě stě či tři sta let, jak my jsme mohli dělat nebo dopustit to či ono,“ dodává.

Novodobé žebrání Dominikáni v Česku žijí a hospodaří jinak než v minulosti. „Náš řád je kněžský, převážnou část tvoří kněží, kteří fungují v pastoraci. Zdroj příjmu je mzda ze státního rozpočtu jakožto náhrada za zabavený majetek. Dále jsou to mzdy bratří pracujících ve školství a důchody.

Další příjmy jsou především z nájmů a darů,“ vysvětluje bratr Cyprián Suchánek, který je provinčním syndikem. Řád vlastní také několik nemovitostí, které se velmi liší svou výnosností, velikostí či náročností na údržbu. „Česká provincie sestává z šesti obsazených klášterů a dvou neobsazených, které pronajímáme. Dále máme ještě nějaké nemovitosti typu bytový dům či byt. Částka, se kterou hospodaříme celkem ve všech jednotkách, je zhruba osmnáct milionů korun ročně, z toho je asi pět procent darů od dobrodinců,“ dodává Suchánek. Zhruba patnáct procent v současnosti tvoří náklady na údržbu majetku.

Jak jde dohromady, že „žebravý“ řád dnes má vlastní nemovitý majetek? „Podoba chudoby se v průběhu staletí měnila. Na začátku bratři skutečně měli jen to, co si vyžebrali. S postupem času a proměnou společnosti se ale ukázalo, že je třeba, aby měli alespoň nějaký stálý majetek,“ uvádí Ludvík Grundman. Z darů se daří žít jeho spolubratrům například ve Francii, byť ve skutečnosti nejde o dary „vyžebrané“, nýbrž příspěvky od lidí, kterým se líbí, co bratři svatého Dominika dělají. Dominikáni pořádají přednášky, panelové diskuse a také vydávají vlastní publikace, které se dotýkají společensko-politických témat. „Za jakýsi moderní způsob žebrání považuji i granty, o které pro naši činnost žádáme,“ podotýká Grundman. Nutné studium mladších členů řádu, které často probíhá v zahraničí, je nyní financováno jak z vlastních výnosů, tak z dotací dárců, a to vesměs zahraničních. „Na celosvětové úrovni se financování řeší prostřednictvím Generální kurie v Římě, která získává od bohatších provincií, a tedy klášterů, prostředky, aby mohla pomoci chudším. Zároveň koordinuje vlastní činnost našeho řádu ve světě,“ vysvětluje Suchánek. Pokud skutečně dojde k přijetí zákona o narovnání vztahu mezi státem a církví, přibude dominikánům několik nemovitostí. „Takzvaným restitučním zákonem se změní především množství majetků, o které se budeme muset postarat a jejich pomocí zařídit financování naší činnosti. Postupně se tak staneme nezávislými na mzdách ze státního rozpočtu,“ dodává Suchánek.

Inspirace vzešlá z klášterů Askeze přítomná v každé řeholi je pro mnoho lidí nepochopitelná. Má smysl odříkat si některé věci? „Myslím, že i v obecné rovině, která nemá s křesťanstvím nic společného, je askeze čímsi přirozeným. Když ze sebe chcete dostat to nejlepší, musíte něco obětovat.

Třeba když fotbalisté budou den před zápasem popíjet a cpát se bůčkem, tak to pravděpodobně na hřišti moc dobře nedopadne,“ zmiňuje bratr Ludvík svůj oblíbený fotbal.

Askeze podle něj neznamená především sebeomezování, ale sebeovládání. „Nejde o to se umrtvovat tak, že prožiji život jako nějaká zombie, ale tak, abych mohl napřít všechny své síly na to, co je opravdu důležité,“ vysvětluje bratr Ludvík.

Jak se na askezi a vznik řeholních komunit dívá psycholog? „Vždy existovaly protichůdné kulty – asketické, které výrazně kontrolují sex, majetek a požitky, a kulty naopak hédonistické, které kdysi spolu s chrámovými nevěstkami fungovaly jako nevěstince. Mezi těmito dvěma sklony vždy existovalo módní kolísání,“ vysvětluje Jeroným Klimeš. Podle něj bylo převládající módou ve 3. století, tedy v době takzvaných pouštních otců, tj. prvních mnichů, právě asketické myšlení. „Helénistický a římský svět na přelomu letopočtu byl stejně eroticko-poživačný jako ten náš dnes, a proto trpěl stejnými nešvary jako my – rozvody, úplatky, předváděním se s cetkami, životem na úkor druhých a podobně. Sklony k asketismu byly tedy vyvažující tendencí, která měla výraznou romantickou komponentu,“ dodává Klimeš.

Psycholog je přesvědčen, že za celou dobu evoluce jsme naše opičí předky zase o tolik nepředběhli. Naše psychika prý zůstává stále velmi primitivní a trpí mnoha iluzemi. „Například není dobré být chudý, ale na zabezpečení života stačí opravdu málo. Jenže jsme nastaveni na shromažďování majetku a pozlátek, nevíme, kdy skončit, nemáme záklopku,“ tvrdí psycholog. Funkci takových „záklopek“ prý ale provizorně suplují různé ideologie a náboženství, které vedou lidi k vzdávání se mámivé touhy po přemíře majetku.

Podle Klimeše najdeme tisíce příkladů, kdy pro dosažení cíle musíme snášet mnoho nepříjemných stavů – od studia nezáživných předmětů ve škole, přes boj s obezitou až po odolávání touze po nevěře či rozvodu. „Této schopnosti optimálně fungovat v nepříjemných stavech říká psychologie frustrační tolerance.

Jenže aby to člověk dokázal, tak se v tom musí jednak cvičit a dále se psychicky připravovat na to, že v životě takové situace zákonitě přijdou,“ říká Jeroným Klimeš.

Už od středověku se tradovalo jedno úsloví: „Dodržuj řád a řád podrží tebe!“ Myšlenka přísného dodržování řádu působí velmi neatraktivně, nicméně psychologové i dnes upozorňují, že od řeholníků bychom se měli učit. „Moderní doba má sklon rozlišovat věci na správné a nesprávné podle toho, zda jsou příjemné, či nepříjemné. Toto kritérium je nedostatečné,“ podotýká Klimeš.

Mnichové a mnišky v Česku

Přestože radikální rozhodnutí pro „zasvěcený život“ leckdy vzbuzuje nepochopení, žijí v českých klášterech skoro tři tisíce mnichů a mnišek. To je sice mnohem méně, než tomu bylo těsně před likvidací všech klášterů na území Československa v roce 1950 (tehdy v nich na území Čech a Moravy žilo přes 10 tisíc lidí), přesto je to na poměry „jedné z nejateističtějších zemí světa“ úctyhodné číslo. Organizované podoby se mnišství dostalo v 6. století díky svatému Benediktovi z Nursie. Ten zřídil první klášter v italském Monte Cassinu a pro mnichy, kteří si později říkali benediktini, sepsal regule. Později se tyto kláštery rozšířily po celé Evropě. Osou veškerého života benediktinů, jak si následovníci svatého Benedikta začali říkat, bylo heslo „Modli se a pracuj!“. Díky těmto pravidlům fungovaly kláštery zcela nezávisle na svém okolí. K benediktinským klášterům postupně přibývaly další s odlišnou spiritualitou a důrazem na jiné stránky křesťanského života. Nové řády vznikají či mohou vznikat prakticky dodnes, vždy ale podléhají schválení papeže.

O autorovi| Pavla Kreuzigerová • kreuzigerova@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče