Nejlepší přítel odstupujících prezidentů

29. října 2013, 00:00 - Tomáš Nídr
29. října 2013, 00:00

Miliardář Mo Ibrahim, průkopník mobilních technologií v Africe, vyplácí milionové penze vůdcům, kteří se řádně vzdají moci. Takových je ale málo

Když africkému prezidentovi končí mandát, nemusí se bát, že na vejminku nevyžije. Pokud dobře a demokraticky spravoval zemi a pokud po skončení funkčního období či prohraných volbách pokojně předá moc, může se těšit na důchod od pionýra mobilních technologií v Africe Mo Ibrahima.

A to ve výši půl milionu dolarů (téměř 9,5

milionu korun) ročně v prvním desetiletí po odchodu z úřadu a pak 200 tisíc dolarů až do smrti. Jenže už dva roky se vhodný kandidát neobjevil.

Naposledy před dvěma týdny Nadace Mo Ibrahima oznámila, že opět neudělí cenu, která je spojena s globálně nejštědřejší finanční odměnou. Pro srovnání, laureát Nobelovy ceny míru dostane jednorázově osm milionů švédských korun (asi 23,5 milionu korun).

Proč je Súdánec s britským pasem, který sám sebe označuje za Núbijce, ochoten tolik utrácet? Odpovědí je jeho kariéra.

Einstein jako vzor „Byl jsem technikou nadšený inženýr. Mým idolem byl Albert Einstein. Nikdy jsem nesnil o tom, že se stanu byznysmenem,“ uvedl Ibrahim v dubnu letošního roku pro německý časopis Der Spiegel. V egyptské Alexandrii vystudoval elektroinženýrství. Po krátkém působení v súdánském Telecomu se vydal za vylepšením svého vzdělání do Anglie, kde své původní jméno Mohamed zkrátil na jednoslabičné Mo.

Na univerzitě v Birminghamu psal Ibrahim narozený v roce 1946 svoji diplomovou práci na téma mobilní telefony, což bylo rozhodnutí, které dalo směr jeho osudu. Tématem se zaobíral i při další univerzitní kariéře v Británii. „Byl jsem vědec, který pracuje pro slávu a je schopný trávit dlouhé hodiny pokusy a výpočty,“ zavzpomínal na toto období v rozhovoru pro pařížský týdeník Jeune Afrique.

Jako přednímu odborníkovi mu v roce 1983 British Telecom nabídl, aby mu v pozici technického ředitele pomohl rozjet společnost Cellnet (dnešní O2). Jejich tehdejším cílem bylo masově zavést aparáty, které by lidé měli ve svých autech. „Tehdejší telefony byly těžké a neskladné, potřebovaly obrovskou anténu a zkonzumovaly příliš energie,“ popisoval Ibrahim mobilní pravěk v Jeune Afrique. Nicméně byl u toho, když se v Londýně v roce 1985 rozjela první síť s 5000 přístroji.

V roce 1989 řekl společnosti British Telecom sbohem. Nedokázal snášet frustraci ze zaměstnání ve velkém podniku, v němž každé rozhodnutí potřebuje několikerý souhlas, což jeho práci v rychle se rozvíjejícím oboru zbytečně komplikovalo. Stal se konzultantem. Jeho první zakázkou byl rozjezd mobilní sítě ve Švédsku. Založil vlastní společnost Mobile System International, ve které měl deset spolupracovníků. O osm let později, kdy firmu prodal, v ní pracovalo už 800 lidí.

Ale to hlavní mělo teprve přijít. Jako konzultant v polovině 90. let radil investorům, aby se zbytečně neprali o drahé licence na provozování sítě v Evropě, když v afrických státech je rozdávali zdarma. Jenže to bylo v době, kdy měl černý světadíl tristní pověst. Jediné, do čeho tehdy Evropané pod Saharou dávali své peníze, byla těžba.

„Jako Afričan jsem si byl dobře vědom obtíží, se kterými se lidé na kontinentě denně střetávají. Ale zároveň jsem cítil, že moji evropští partneři rizika velice přehánějí. Viděl jsem, že je tu ohromná mezera mezi realitou a jejím vnímáním,“ citoval Ibrahima pařížský týdeník Jeune Afrique.

Investorská afrikofobie Ibrahimovo rozhodnutí vstoupit na trh přišlo po rozhovoru s jedním evropským manažerem, kterého se snažil přesvědčit, aby rozjel mobilní síť v Ugandě. Podle Ibrahimových vzpomínek reagoval: „Mo, měl jsem vás za inteligentního člověka. Jak mi můžete vážně navrhovat, abych předstoupil před představenstvo a žádal o svolení založit podnik v zemi, která je řízená tím šílencem Idim Aminem?!“ Jenže tento nevypočitatelný diktátor byl odstaven od moci už téměř dvě desetiletí.

Odborník se zkušenostmi s velkým byznysem se této evropské ignorance a neochoty ekonomicky pronikat pod Saharou rozhodl využít. Založil Celtel se sídlem v Amsterodamu a získal licence na zavedení sítě v Ugandě a Zambii. Zatímco pro Evropany byl mobil jen vylepšením dosavadní sítě pevných linek, pro Afriku, kde telefon měli pouze papaláši na nejdůležitějších úřadech, to byl skok od tamtamů do epochy moderní komunikace.

„Pokud jste chtěl dříve mluvit se svou matkou ve vzdálené vesnici, musel jste se za ní vydat osobně, což v mnohých zemích znamenalo týdenní cestu. A teď si přestavte, že stačí vzít do ruky přístroj a mluvit s ní okamžitě. Kolik peněz a času tím ušetříte? Bylo mi jasné, že mobily budou obří úspěch,“ vzpomíná Ibrahim.

Přesto byl větší, než čekal. Afričané se do mobilů doslova zamilovali. Mezi roky 1998 až 2004 se počet jejich uživatelů zdesateronásobil na 76 milionů. Z nich třetina za spojení platila do kapsy Ibrahimovi a dalším akcionářům Celtelu, který své působení rozšířil na 14

afrických zemí. Tehdy se (přes počáteční zakladatelův nesouhlas) rozhodli firmu prodat kuvajtské společnosti MTC. Za úžasnou cenu 3,4 miliardy dolarů.

Nebyl to špatný obchod. Mobilní boom na nejchudším kontinentě pokračuje, Dnes je v mnohém africký telefonní trh progresivnější než jinde – například v používání mobilů pro převod peněz a další bankovní operace. Dvě strany korupce Na příběhu Mo Ibrahima není nejzajímavější to, že v Africe dosáhl obrovského zisku, ale jak jej dosáhl. Od počátku byl rozhodnutý, že bude podnikat férově a nesníží se k uplácení, jak je bohužel dodnes při jednání s africkými představiteli veřejné správy smutnou normou. Ibrahima však irituje, že za viníky jsou bráni pouze politici z jeho kontinentu. „Na jednoho zkorumpovaného lídra připadá mnohem více korumpujících obchodníků. Úplatkářství by neprobíhalo bez tichého souhlasu Západu,“ uvedl pro britský deník The Guardian.

Není to však pouze teoretické moralizování, kterým se ohání kdekdo. Ibrahim ve firmě zavedl jednoduché opatření, které korupční chování vlastních manažerů snižovalo na minimum. „Nikdo v podniku nemohl utratit více než 30 tisíc dolarů bez podpisu ostatních členů vedení… Jakmile se rozneslo, jak děláme obchod, otázky po všimném přestaly,“ řekl novinářům muž, který je považován za nejvlivnějšího Afričana ve Velké Británii.

V roce 2012 jej časopis Forbes ve svém žebříčku globálních boháčů zařadil s 1,1 miliardy dolarů na 1075. místo. Ibrahim si vyčlenil sto milionů dolarů na investice výhradně do projektů na svém domovském kontinentě, ale byznys už není jeho hlavní starost. Rozhodl se založit nadaci, jejíž činnost má změnit negativní vnímání Afriky ve světě.

Ambiciózní cíl? Nejspíše ano, ale člověk, který už tady jednou dokázal, co jiní považovali za nemožné, si nemůže dávat skromné cíle. Jde na to přes transparentnost. „Bez ní nejsou investice, a právě investice jsou jedinou cestou, jak vytvořit pracovní příležitosti a prosperitu. Rozvojová pomoc a charita jsou dobré a někdy nutné, ale nevytvářejí bohatství,“ uvedl dvojnásobný otec, který se svým majetkem nijak okázale nechlubí.

Příliš málo vítězů Místo aby utrácel za tryskáče, jachty a další hračky, chce svůj majetek rozdávat vysloužilým africkým vůdcům za to, že stát spravovali dobře a dokázali odejít včas. „Poté, co jsem cenu dostal, mi ugandský prezident Museveni řekl, že je to jen vyčuraná taktika, jak zkorumpovat politiky, aby odešli z úřadu, jak se jich zbavit,“ vzpomínal na podzim 2009 v rozhovoru pro týdeník Respekt jeden z laureátů, botswanský exprezident Festus Mogae. Nutno dodat, že Museveni tuto prémii jistě nikdy nezíská, protože je u moci už od roku 1986 a své protivníky neváhá strkat za mříže. Nicméně slovo úplatek mnozí zmiňují spolu s tím, že Mo Ibrahim cenou narušuje svůj celoživotní antikorupční étos, když dává politikům královské „penze“ jen za to, že vykonávali svou práci tak, jak se patří. Kritika padá i z druhé strany: Copak je pět milionů dolarů inspirativní částka pro nejvyššího představitele státu, který může na „provizích“ za těžební licence klidně získat i desetinásobek?

Ibrahim si toho je vědom, ale cenu bere jako transparentnější obdobu toho, co na Západě dostávají vysloužilí vrcholní politici za svá přednášková turné a memoáry nebo když přejdou do dozorčích rad velkých společností. Rozčiluje ho, když se novináři laureátů jízlivě vyptávají, za co odměnu utratí: „Tony Blair dostává půl milionu dolarů za jednu přednášku, a nikdo se ho neptá, jak s nimi naloží.“

Prvním vyznamenaným se v roce 2007 stal mosambický exprezident Joaquim Chissano, o rok později se stejné cti dostalo výše citovanému Festusi Mogaemu. Od té doby už se objevil jen jeden laureát: Pedro Pires z Kapverd. Roky 2009, 2010, 2012 i letošek zůstaly bez vítěze. Potvrzují se tak obavy, že na kontinentě s 53 státy nebude pro každoroční cenu s tak přísnými podmínkami dostatek vhodných adeptů.

Letos teoreticky připadal v úvahu keňský prezident Mwai Kibaki, který spořádaně předal funkci. Ale proč dělat vzor z někoho, kdo při minulých volbách podněcoval násilí vůči příznivcům oponenta? O rok dříve po prohraném hlasování skončila senegalská hlava republiky Abdoulaye Wade, ale ani on nemohl být dekorován, protože předtím si účelovými změnami ústavy prodlužoval setrvání u moci. Afrika na indexu Mo Ibrahim chce světadílu dát nové pozitivní domácí vzory, protože těmi posledními jsou hrdinové z boje za nezávislost, které si naprostá většina jeho současných obyvatel nemůže pamatovat. Se smíchem reportérovi Guardianu řekl: „Afričané by si měli povšimnout, že máme mnoho schopných lídrů, když dokonce jednoho můžeme půjčit Spojeným státům.“ Ale pak už ve vážnějším tónu dodává k faktu, že cena zůstává tak často bez nositele, následující: „I to je samo o sobě důležité poselství.“

Přesto nutno dodat, že Afrika se od dob megalomanských diktátorů typu Idiho Amina výrazně změnila. Stále existují republiky, kde se nejvyšší úřad pokrevně dědí (Togo, Gabon), stále jsou tu státy s mesiášskými vůdci (Gambie), takové, jejichž nejvyšší představitelé si užívají luxusu na účet zbídačené populace (Zimbabwe, Kamerun), či takové, v nichž centrální vláda nad svým teritoriem nemá žádnou moc (Somálsko, Demokratická republika Kongo). Na druhou stranu je tu mnoho tvrdých, ale osvícených diktatur, které dělají rozumnou rozvojovou politiku (Etiopie, Rwanda), nebo země, ve kterých se daří demokraticky obměňovat vládní třídu (Ghana, Namibie, Benin).

Srovnávat všechny rozdílné státy podle toho, jak rozumně se v nich spravují věci veřejné, se pokouší Ibrahimův index vládnutí v Africe. Posuzují se v něm podle 58 ukazatelů následující kategorie: sociální rozvoj, ekonomická situace, bezpečnost a vymahatelnost práva, dodržování lidských a občanských práv. Na prvních pěti místech letos skončily Mauritius, Botswana, Kapverdy, Seychely a Jihoafrická republika. Na opačném pólu jsou Čad, Středoafrická republika, Eritrea, Demokratická republika Kongo a beznadějně poslední je Somálsko.

I tento index má své kritiky, kteří mu vyčítají, že sčítá hrušky s jablky. Například ekonomicky rozvinutější arabské země na severu kontinentu zaostávají za jihem Afriky, který nabírá body za lepší kvalitu demokracie či lepší postavení žen. Mo Ibrahim, jehož nadace také financuje talentovaným africkým vysokoškolákům studia v zahraničí, ho ale brání právě pro jeho komplexnost, kdy jsou zohledňovány všechny aspekty života.

Muž, na něhož při vyhledávání informací na internetu nenajdete negativní zmínku a kterého lidé, co se s ním setkali osobně, popisují jako sympaťáka, nad kritiky svého žebříčku i ceny mává rukou: „Nejsou to veřejné peníze. Neutrácí se na účet něčeho jiného. Jsou to moje peníze. Pardon, ale jsem prostě šílený chlápek.“

Mo Ibrahim chce Africe dát nové pozitivní domácí vzory, protože těmi posledními jsou hrdinové z boje za nezávislost, které si dnes naprostá většina Afričanů nemůže pamatovat. 500 tisíc dolarů čili bezmála 9,5 milionu korun dostane laureát Ceny Mo Ibrahima za výsledky dosažené při vládnutí v Africe v prvním desetiletí po odchodu z úřadu, na dalších 200 tisíc dolarů ročně se pak může těšit až do smrti. Od roku 2007 cenu obdrželi pouze tři lidé, poslední dva roky nebyla udělena.

Nadace Mo Ibrahima oznámila, že opět neudělí cenu, která je spojena s globálně nejštědřejší finanční odměnou.

O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče