Nejitalštější politik, který si poradil s komunisty, ale ne s mafiány

13. května 2013, 00:00 - Josef Kašpar
13. května 2013, 00:00

Giulio Andreotti (14. 1. 1919 – 6. 5. 2013) Politický symbol poválečné Itálie odešel v pondělí 6. května tohoto roku, krátce po poledni. V tom okamžiku zemřel ve věku 94 let bývalý sedminásobný předseda a 33násobný ministr italské vlády Giulio Andreotti.

Vedle těch, kteří uznávají jeho zásluhy, se s ním o den později přišli rozloučit i ti, kteří v něm vidí zosobnění kabinetní mafiánské politiky a nectností nejen průměrného Itala, ale především obyvatele Říma, v jehož historickém centru se roku 1919 narodil. Sám Andreotti o sobě kdysi ironicky prohlásil: „S výjimkou punských válek mi v Itálii přičítají vinu za všechno.“ 67 let v parlamentu V dnešní uspěchané době se zdá téměř neuvěřitelným, že Andreotti byl od roku 1946 nepřetržitě členem italského parlamentu.

Jako 28letého jej do ústavodárného shromáždění protlačil zakladatel poválečné demokracie a spoluzakladatel procesu sjednocování Evropy Alcide De Gasperi. Andreotti byl jeho nejbližším spolupracovníkem v okamžiku, kdy se rozhodovalo o osudu země – v roce 1948, když křesťanská demokracie ve volbách porazila levicový blok vedený komunistou Palmirem Togliattim, a o rok později, kdy se zakládalo NATO.

Když v roce 1953 De Gasperi odešel do ústraní a krátce poté zemřel, začal si Andreotti budovat svou vlastní politickou frakci. Jeho volební základna se nacházela především jižně od Říma, v chudém kraji Ciociaria, kterou dramaticky popsal ve slavné knize Horalka Alberto Moravia (a podle níž byl později natočen neméně známý film se Sofií Lorenovou). Andreottimu se podařilo do oblasti nasměrovat investice některých velkých holdingů (Henkel, Procter & Gamble, Exxon a dalších), do regionu přišly i severoitalské firmy a vděční obyvatelé to Andreottimu nikdy nezapomněli. Andreotti prokázal své schopnosti i jako předseda organizačního výboru olympijských her v Římě v roce 1960. Jeho vliv posílily rovněž stále dobré konexe ve vatikánské kurii.

Rozhodující roli v italské politice začal hrát až v 70. letech. Země tehdy prožívala jednu ze svých periodických krizí. Z Itálie se stal průmyslově vyspělý stát a odbory stále tvrději žádaly, aby se podmínky zaměstnanců přiblížily úrovni v jiných zemích EHS. Rychlá proměna země prohloubila sociální i politické kontrasty, které u části mladé generace vyvrcholily v levicový i pravicový terorismus.

Ekonomika navíc značně trpěla v důsledku ropné krize.

Na vrcholu V neklidné zemi se vlády střídaly prakticky každých osm měsíců, dvakrát byl do vedení povolán i Andreotti. Nespokojenost nahrávala komunistům. Ve volbách v roce 1976 dosáhli rekordních 34 procent hlasů. Bylo jasné, že vítězná křesťanská demokracie, která měla 38 procent, se musí s komunisty nějak dohodnout. Nakonec to byl symbol pravicové křesťanské demokracie Andreotti, kdo ustavil vládu složenou pouze z členů své strany, zatímco všichni ostatní, včetně komunistů, se vzdali hlasování.

Jeho vláda tak proplula nejkritičtějším obdobím země, charakterizovaným krizí a každodenními teroristickými útoky. Jen záruka „věrného“ Andreottiho pomohla přesvědčit Washington, Londýn či Bonn, že v Itálii se komunisté nechystají převzít moc. Andreottiho sebekontrola a klid nakonec přesvědčily i zahraničí. Jako jeden z mála politiků měl dobré vztahy jak s Izraelci, tak s Palestinci.

I v Moskvě jej považovali za důvěryhodného partnera.

To je, dalo by se říci, světlá stránka Andreottiho odkazu. Ta druhá je mnohem spornější.

Giulio Andreotti byl člověk pragmatický, hluboce věřící, ale nezajímala ho žádná ideologie.

Jeho početní protivníci tvrdili, že ze všeho nejvíce je cynikem. Občas k tomu přispíval i on sám svými bonmoty. „Když se otočím, tak to, co bylo dřív na pravici, je teď na levici, a naopak,“ prohlašoval například. A to se v ideologizované italské politice moc nelíbilo.

Pravdou je, že co se týká spojenců, býval nevybíravý. Měl kontakty se zkrachovalým bankéřem Michelem Sindonou, kterého někdo otrávil ve vězení a který byl podle mnohých ve spojení s mafií. Za záhadných okolností byl pak zavražděn i advokát Giorgio Ambrosoli, který bankéře vyšetřoval. Andreottiho nikdo otevřeně neobvinil, ale on sám k podezření přispěl svým prohlášením, že „Ambrosoli si o svůj osud tak trochu koledoval“.

Ještě větší potíže způsobil Andreottimu zplnomocněnec jeho partajní frakce na Sicílii, poslanec Salvatore Lima. Získal pro Andreottiho a jeho stranu velký počet hlasů, tedy poslanců, a tím i politický vliv. Ovšem i on skončil špatně, v roce 1991 byl zavražděn. Na palermské prokuratuře se přitom mnozí domnívali, že to bylo varování jeho šéfovi, který možná nedodržel jisté sliby, které mohl mafiánům dát.

Akce Čisté ruce V roce 1992 se v Itálii rozpoutala politická bouře nazvaná aféra Čisté ruce. Začala na milánské prokuratuře, která chtěla potrestat obrovskou korupci politických stran. Akce vedla ke krachu celé poválečné vládní garnitury země – zlikvidovala křesťanské demokraty, socialisty, liberály i všechny ostatní strany, s výjimkou komunistů, jichž se dotkla jen letmo, neofašistů a nově zrozené Ligy Severu.

Tato situace mimo jiné otevřela cestu k politické kariéře Silvia Berlusconiho, který věděl velmi dobře, že levice je sice v Itálii hlučná, ale v menšině.

Do drtícího soukolí justice se dostal i Giulio Andreotti, který byl mezitím jmenován doživotním senátorem. Neobvinili jej z krádeží, protože o jeho osobní poctivosti nemohl nikdo pochybovat – ostatně jeho životní styl byl vždy velmi střízlivý. Byl však obviněn ze spolupráce s mafií, což je mnohem horší.

Andreotti, přezdívaný Božský nebo Belzebub – podle toho kým – se bránil, jak mohl.

I jeho největší nepřátelé uznávají, že i v této situaci se choval jako státník. Zatímco obžalovaný socialistický premiér Bettino Craxi uprchl do Tuniska, kde o deset let později zemřel, Andreotti odjel do Palerma a sledoval každý den dlouhý proces, který mu mohl přinést těžký rozsudek. Procesy včetně odvolání trvaly několik let. Nakonec z nich vyšel celkem vítězně. Slovo celkem je namístě – nejtěžší obvinění týkající se velkých mafiánských zločinů 80. let padla, činů se nedopustil. Ale co se týká období do roku 1980, zůstal škraloup kontaktů s podsvětím – jenže toto již bylo promlčeno.

Pravda bude jako obvykle někde na půli cesty. Andreotti nejspíše tušil, že jeho spojenec Salvatore Lima získává hlasy u velmi podezřelých lidí, ale raději se díval stranou, protože, jak už před 2000 lety prohlásil římský císař Vespasián, „pecunia non olet“ (peníze nesmrdí).

Nicméně některé příhody, o nichž se hovořilo při procesu, připomínají spíše filmového Kmotra než realitu. Andreotti byl totiž potěšením a zlatým dolem italských karikaturistů – jeho shrbená záda a odstávající uši by poznal každý Ital. A představa, že právě on se nechá dovézt do palermské skrýše bosse Salvatora Riiny, kde se s ním mafiánsky políbí, byla naprosto nevěrohodná. To by to už spíš mohlo být naopak.

Bonmoty i anály Andreotti začal opět navštěvovat Senát, kde byl členem zahraničního výboru. Popularita se mu zčásti vrátila, i když se italská politika mezitím úplně změnila. Andreottiho kabinetní styl vlády se stal minulostí.

Kromě některých historických zásluh po něm v italské politice asi zůstanou už jen jeho pověstně ironické bonmoty. Když mu jednou vyčítali stav italských železnic, odpověděl: „V Itálii máme dva druhy bláznů – jedni se považují za Napoleona, druzí chtějí reformovat státní železnice.“ Když se ho ptali na problém daňových úniků v Itálii, prohlásil, že „pokora je nádherná ctnost – ovšem nikoli při vyplňování daňového přiznání“. A když se ho jeden student dotázal, co si myslí o politice, přiznal: „V politice je mnohem víc Drakulů než dárců krve.“ A novinář Indro Montanelli o něm jednou napsal, že „rozdíl mezi jím a prostým věřícím spočívá v tom, že věřící jde do kostela za Bohem, zatímco Andreotti za knězem“.

Andreotti shromáždil ve své pracovně přibližně 3500 fasciklů týkajících se pěti desítek let jeho politické aktivity. Archiv byl předán jednomu historickému ústavu a po své publikaci patrně osvětlí část tajemství poválečné Itálie. l

O autorovi| Josef Kašpar • spolupracovník redakce, Řím

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče