Něco zamrzlo

09. září 2013, 00:00 - Miroslav Zámečník
09. září 2013, 00:00

Nezávislá Indie se na desítky let v podstatě uzavřela do sebe a vsadila karty na model ekonomického rozvoje, který se opíral o dominantní roli státu

Indové museli zdědit jistou dávku anglického smyslu pro humor, když mizerné ekonomické výsledky své obrovské země od vyhlášení nezávislosti v roce 1947 až do devadesátých let minulého století shrnuli do jednoho termínu „Hindu Rate of Growth“.

Nezávislá Indie se na desítky let v podstatě uzavřela do sebe a vsadila na model ekonomického rozvoje, který se opíral o dominantní roli státu. Domácí soukromý sektor nebyl rozhodně rozmazlován, vše podléhalo plánování, regulacím a licenčním řízením. Zaplatila za to vysokou cenu v ušlém růstu, ačkoli režim byl oproti Maově Číně v podstatě benigní. Když odcházeli Britové, činil podíl Indie na světovém obchodu sice nevelká, ale přece jen dvě procenta. Za čtyřicet let dokázal klesnout na desetinu. Indie se dlouho nijak neinspirovala východoasijským exportně orientovaným hospodářským zázrakem, který „nakopl“ po prohrané válce Japonsko, poté Koreu, Tchaj-wan, Thajsko nebo Malajsii. Nakonec se k němu po smrti Maa (1976) připojila i Čína. Nejdříve zrušením zemědělských komun a posléze zřizováním „zvláštních ekonomických zón“ (viz příběh Šen-čenu) a dalšími reformami, které z ní udělaly to, co dnes je. Druhá největší ekonomika na světě, s velikánským odstupem před Indií. Hezky je to vidět na přiložených grafech, kde Čína je ještě na začátku svých reforem v roce 1980 chudší než Indie i v paritě kupní síly na obyvatele, ale pozice se srovnaly někdy kolem roku 1990 a od té doby se Čína nezadržitelně Indii vzdalovala, což pokračuje dosud.

Odstup by byl ještě mnohem větší, nebýt krize platební bilance v roce 1991, která přinutila Indii prostřednictvím tehdejšího ministra financí (dnešního premiéra) Manmóhana Singha potupně žebrat u mezinárodních institucí a zavést řadu liberalizačních reforem, do značné míry vynucených právě akutní potřebou pomoci.

Ač neúplné, přinesly indické (polo)reformy až překvapivě vysokou dividendu v následujícím období. V delší časové řadě sice nebyl indický výkon nijak zázračný (něco přes 4,5 procenta

ročně v letech 1990 až 2008), ale postupně akceleroval až na téměř „čínská“ tempa kolem devíti procent ročně. Ta dala nejen Indům, ale i zahraničním pozorovatelům křídla.

Současné prudké zpomalení na nějakých pět až šest procent ročně a krize rupie, která silně oslabila spolu s kurzy indických společností obchodovaných na burze, vrací vzpomínky na „hindské tempo růstu“. Hlavně však soustřeďuje mysl na to, co je v největší demokracii na světě na její hospodářské politice dodnes špatně a co podvazuje její růstový potenciál.

Infrastruktura – telekomunikacemi a přístavy počínaje, silnicemi a zásobováním vodou a elektřinou konče – je taková, že Indii připravuje o jedno až dvě procenta ekonomického růstu ročně. Mezitím Číňané stavějí obří kontejnerové terminály v Kolombu a Hambantotě na Srí Lance, v Čitágáónu v Bangladéši. Indičtí vojenští stratégové hovoří o „čínské struně perel“ obkličujících Indii, ale legendární byrokratické procedury a pomalost justice při řešení obchodních a občansko-právních sporů jsou ve skutečnosti hlavním viníkem pomalého odstraňování úzkých hrdel, bránících růstu. Jiné země jsou neskonale rychlejší.

Země excelentních softwarových inženýrů a masivních center sdílených služeb globálního významu, s mocným přínosem pro ekonomiku pokročilejších aglomerací v Indii, má dodnes penetraci internetu, která není podle Mezinárodní telekomunikační unie ve srovnání s cenzurovanou Čínou ani třetinová (42,3 procenta oproti 12,6 procenta, 2012) a je horší než třeba v africké Keni s 32,1 procenta.

Kde jinde by mohla být chyba, když ne v indickém způsobu spravování této velké země? Na rozdíl od roku 1991 však centrální vláda nemá dluhy v zahraniční měně a není vystavena akutnímu tlaku zvenčí, jenž si vymínil poslední ekonomickou reformu před dvaadvaceti lety. Prokrastinace ovšem není namístě – odnesou ji projekty a firmy, které se financovaly v cizině a pokles rupie je ohrožuje. Daní bude nakonec i samotný růst, na němž závisí, kolik set milionů Indů se dostane v příští generaci z chudoby. Další vlnu liberalizace a k tomu koňskou dávku transparentního vládnutí, kterou země potřebuje jako sůl, si tedy musejí odpracovat sami.

„Restart“ je dnes vnitřní indickou záležitostí a před parlamentními volbami v příštím roce mají v Dillí co řešit. l

indický zázrak?

Ač se to nezdá, Čína byla ještě v roce 1990 v paritě kupní síly chudší než Indie. O deset let později však již byl rozdíl v HDP na obyvatele podle parity kupní síly obrovský. I v běžných dolarech je „bod zvratu“, kdy Čína překonala Indii v HDP na obyvatele, přiřaditelný k začátku 90. let. Dokonce i „zprůměrované“ číslo HDP na obyvatele dokáže vysvětlit, proč je v Číně třeba motorizace a urbanizace mnohem dál než v Indii.

hrubé národní úspory (jako % HDP)

18,0 24,0 23,3 33,7 30,0 49,0 39,2 36,8 52,2 50,0 Vysoká míra národních úspor v Číně vysvětluje, proč země mohla dlouho držet vysoký růst a zároveň dosahovat přebytku běžného účtu platební bilance. Míra úspor v Indii je již desítky let mnohem nižší než v Číně.

investice (jako % HDP)

19,2 26,1 24,2 36,9 35,2 52,4 36,1 34,1 48,2 47,0 Indie prudce zvýšila investiční míru, za cenu zadlužování v cizině, neboť národní úspory přestaly stačit. Zatímco Indie je dodnes viditelně podinvestovaná, kam se podíváte, v Číne je přebytek kapacit v řadě oborů rizikem do budoucna kvůli pitenciálně špatným úvěrům z nevýnosných investic.

počet obyvatel (v mil.)

Indie díky podstatně rychlejšímu populačnímu přírůstku rychle dohání Čínu a za pár let bude nejlidnatější zemí na světě. Naopak politika jednoho dítěte bude představovat pro Čínu rostoucí zátěž vzhledem k mimořádně rychlému stárnutí populace. Zdroj: IMF World Economic Outlook

O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče