Nechť zhyne starý, podlý svět

21. prosince 2015, 00:00 - Václav Drchal
21. prosince 2015, 00:00

Právě před 95 lety začala na Kladně a na jižní Moravě kvůli sporu o Lidový dům revoluce

V Hodoníně vypukla 10. prosince 1920 skutečná malá revoluce. Místní levice – vedená poslancem Tomášem Koutným, redaktorem Slovácka Františkem Richtrem, Karlem Gajdošem a Jakubem Hřebačkou – si zvolila akční výbor a prosadila ve městě generální stávku tak, jak ji po obsazení Lidového domu policií nařizovala sociálnědemokratická levice, budoucí KSČ. O tři dny později ovládli bolševici město. Hned ráno obsadili poštu a vybrali puškařskou dílnu. Richter na táboře lidu řečnil o svržení vlády, revoluci a diktatuře proletariátu. „Rudé gardy“ mezitím obsazovaly veřejné budovy, „bytové komise“ zabíraly nadbytečné místnosti a dělnické rady (rusky sověty) vyvlastňovaly podniky.

Okresní hejtman Richard Svoboda zavolal na pomoc četníky a asi dvacet vojáků místní posádky. Jenže z Dělnického domu se vyhrnul dav poštvaný Hřebačkou a začal vojáky odzbrojovat. Ubránit se nedokázala ani kulometná četa a kapitán Douda, který při odzbrojování vystřelil, byl, jak psaly Lidové noviny, „zástupem ztýrán a odveden do Dělnického domu, aby zde byl souzen“. Stejně dopadl i hejtman Svoboda, kterého dav za pokřiku – „Pověste ho! Hoďte ho do Moravy“ – zbil a okradl. Odpoledne přijelo od Mikulova vojsko, povstalci se mu ale postavili a během přestřelky u nádraží byli zraněni dva vojáci. Město se podařilo osvobodit až pozdě večer po příjezdu posil.

Vliv hodonínského akčního výboru se šířil i mimo město a například v Rohatci dokázali místní levičáci obsadit poštu, železniční zastávku a četnickou stanici. Vyvlastňovalo se na Břeclavsku a hodně divoké to bylo i v Uherském Hradišti, kam 14. prosince přitáhl dav z okolních vesnic mávající nad hlavou rudými prapory. Požadoval propuštění lidí zatčených kvůli obsazení nádraží v Bzenci a hejtman jim raději vyhověl.

Premiér Jan Černý později prohlásil, že „pokud by se otálelo jen pár hodin, padla by celá jižní Morava do rukou bolševiků“. Přeháněl, ale ne mnoho.

Revoluce Hamletů

V Hodoníně, v Oslavanech a na mnoha místech Kladenska šlo o opravdovou revoluci. Na celostátní puč ale vedení sociálnědemokratické levice nepomýšlelo.

Hlava bolševiků Bohumír Šmeral, „starý“ sociální demokrat, nebyl žádný revolucionář.

Po jarní šestitýdenní cestě do Sovětského Ruska sice nadšeně psal, že se tam dějí „ohromné, závratné, poctivé, rozumné, nutné, nepřemožitelné“ věci, zároveň ale získal od Lenina svolení pro svébytnou, evoluční československou cestu k socialismu. Místo budování malé elitní a revoluční strany se zaměřil na to, aby zevnitř pomalu a nenápadně ovládl tehdejší nejsilnější politickou stranu – sociální demokracii.

Málem se mu to povedlo. Tradiční sociálnědemokratická pravice se mu ale v září 1920 postavila a Masaryk mu o tři měsíce později vnutil boj v nejméně vhodnou chvíli. Rozpoložení Šmerala & spol. v oněch prosincových dnech dokonale vystihl Ferdinand Peroutka: „V dělnických masách samotných se ukázalo dosti revoluční vůle…, avšak vedení jako Hamlet nerozhodně rozjímalo nad otázkou, má-li se využít této síly k pochodu k nejzazším cílům. A jestliže se v některé fázi rozhodlo úplně jasně, řeklo si vždy: nikoliv.“ Výsledky tomu odpovídaly.

Velká města, včetně Prahy, Brna či Plzně, zůstala mimo a na mnoha místech šlo o pouhou parodii na revoluci.

Tak třeba v Hnidousích (dnes součást Kladna) sepsala expropriační úderka se šafářem tamního velkostatku Václavem Danihelkou společné prohlášení, kterým ho ponechala ve funkci a jen si vymínila, že nebude z majetku statku „nic zcizovat“, což deník Československá republika charakterizoval slovy „operetní revoluce“. V Kojetíně se místní revolucionáři ani neobtěžovali do vyvlastňovaných podniků zajít, jen rozeslali memorandum s uloženými podmínkami, a jeden z nich pak dokonce u soudu tvrdil, „že se akce súčastnil jen proto, aby se dostal do hospody, kam ho jinak žena nepustí“. Zrovna po leninsku na to nešli ani v Holubicích u Brna. Když místním revolucionářům správce vyvlastňovaného velkostatku řekl, že na ně nemá čas, sebrali se a šli pryč.

Rozkol

V létě 1920 stála Rudá armáda 20 kilometrů od Varšavy, sociálnědemokratická levice hýřila sebevědomím a hrozivé náznaky nebylo možné ignorovat. Na Staroměstském náměstí se v srpnu sešlo 50 tisíc bolševiků. Zpravodajci podle knihy Antonína Klimka Boj o Hrad zjistili, že někteří armádní důstojníci (například zástupce pražského posádkového velitele plukovník Mlčoch) jsou komunisté, udržují kontakty s levicí, a dokonce i se sovětským rezidentem Solomonem Gillersonem, který v Praze působil pod rouškou ruského Červeného kříže. Korunou všeho bylo hlášení Moravské zemské správy politické, dle kterého byla sociálnědemokratická levice jasně silnější než pravice, „ježto má více energie a nadšení“ a její hesla vyhovují více „nynější náladě dělnictva“. Vyloučit se podle hlášení nedala ani revoluce: „V dělnických i občanských vrstvách zakotvilo přesvědčení, že ku převratu v nejbližší době dojít musí…, že sjezd strany soc. dem. vysloví se pro levici, která převrat… provede.“

Jenže na konci srpna Poláci Rudou armádu porazili a sociálnědemokratická pravice kolem premiéra Vlastimila Tusara se rozhodla zachránit, co ještě šlo. Už 8. září přijal Masaryk sociální demokraty na zámku v Hluboši. Dohodl se s nimi, že Tusar podá demisi a zásah proti zdivočelé levici povede nová úředreport nická vláda. O pár dní později pravice plánovaný sjezd strany odložila o dva měsíce a všichni jeho delegáti se museli nově zavázat, že nejsou komunisté. Znamenalo to rozkol a levice hned druhý den, tedy 15. září, obsadila stranické sídlo – Lidový dům včetně tiskárny a redakce Práva lidu. Odmítla také odložit sjezd, který pak proběhl na konci září. Dorazilo na něj 68 procent delegátů, což naznačuje, že levice měla ve straně zhruba dvoutřetinovou podporu.

Pravice dál připravovala svůj vlastní separátní sjezd a na bolševiky podala sérii žalob. Nejdřív vysoudila značku Právo lidu a tradiční stranický deník pak vydávala v provizorních podmínkách, kdežto komunisté začali v pohodlí Lidového domu tisknout Rudé právo. Ovšem 25. října soud rozhodl, že komunisté musejí Lidový dům vrátit. Šmeral to odmítl a od té doby se čekalo jen na to, kdy Masaryk a nový úřednický premiér Jan Černý zavelí k útoku.

Jenerální stávka

Byl to nervózní mezičas. Válečný hlad a nedostatek ještě neodezněly, žižkovská „Černá ruka“ stěhovala „buržoustům“ do bytů nebydlící proletáře a prakticky každý den se konala nějaká stávka, pochod či demonstrace. U horníků a továrních dělníků to nepřekvapovalo, ovšem z dobových policejních hlášení plyne, že do protestů se zapojili i pracovníci pražských zlatnictví, liberečtí číšníci, vysokoškolští studenti, obecní zřízenci, „zaměstnanectvo českých pojišťoven za morální podpory bankovního úřednictva“, kočí ze Slaného, železničáři, tramvajáci, živnostníci, plzeňští kominíci a v Praze do ulic vyšly dokonce tři stovky cukrářů.

Čekání skončilo 9. prosince, kdy výbor pražského magistrátu doprovázený 300 policisty a 80 četníky Lidový dům obsadil. „Četníci… disciplinovanou ranou 50 pažeb udeřili do oken a rozbivše je a tenké dřevěné příčky mezi nimi skákali do místnosti. Současně sem dveřmi vrazila policie. První rány jejich obušků dopadly na hlavy nejbližších,“ popsal začátek krátké, ale brutální šarvátky spisovatel a tehdejší redaktor Rudého práva Ivan Olbracht v knize Anna proletářka. Obránci se nedali. Vytáhli nože a klacky a výsledkem bylo podle Národní politiky „šest zraněných civilistů a čtyři četníci“.

Levice se na samotný Masarykem schválený zásah rozhodla odpovědět generální stávkou a druhého dne vyšel místo klasických cenzurovaných novin „leták Rudého práva“, ve kterém stálo, že včera „tekla dělnická krev“ a vyhlašuje se „jenerální stávka“. Dělníky nicméně nevyzýval k revoluci, ale jen k „mohutným protestům“ a nabádal je, aby zarazili „odvahu každého, kdo by na nekompromisní socialism chtěl sáhnout násilím a persekucí“. Text letáku označil akci za bezpráví a opatrně se ptal, jestli by dělníci nemohli nyní „zabavit továrny a velkostatky daleko lepším právem, než se stalo v tomto případě“.

Pražské fiasko

Hned po ránu dle Národní politiky bloumaly Prahou hloučky „revolucionářů“ z venkova, „na které bylo zvláštní podívání. Skoro každý měl buď pořádnou sukovici, tyčku z plotu, lať nebo klacek z borovice a všechno pospíchalo nevědouc kam a bloudíc ulicemi sem tam“.

Kolem půl jedenácté přitáhly před parlament (zasedal v Rudolfinu) asi tří tisícovky lidí a začalo se řečnit. Vše nejdřív probíhalo v klidu, jenže pak od Staroměstského náměstí přišla další velká skupina tvořená mladými dělníky z Libně, Karlína a Vysočan. Zřejmě někdo z davu vystřelil a vypukla řež. Dělníci házeli kamení a těžké železné šrouby, načež „nastala ze strany strážníků střelba z revolverů, která měla děsný účinek. Lidé se káceli k zemi, mezi demonstranty nastala strašná panika, která je hnala ve zběsilý útěk na všechny strany“. Zraněno bylo 21 lidí a někteří z nich těžce.

Za rozpoutání bitky – sotva za to mohl sám – soud později osmiměsíčním vězením potrestal legionáře Antonína Tomka z Libně, který se s pokřikem „Zabte je lumpy a vrahy!“ a klackem v ruce vrhl na policisty (a kromě toho v hospodě vykřikoval, že je „rudý komisař“).

Násilné střety pokračovaly i dál, ale šlo už jen o izolované akce. Před soudem skončil například Josef Kadlec z Košíř, který spolu s dalšími „přepadl vůz elektrické dráhy, vytáhl odtud strážníka Ledvinku, kterému byla rozbita helma, odňat revolver a obušek“. Charakteristické bylo i počínání dělnického důvěrníka Josefa Křížka, který nutil zaměstnance Pražského uhelného spolku v Nuslích do stávky slovy: „Kdo z vás nebude stávkovat, bude bit.“ (Odsouzen kupodivu nebyl, protože soud rozhodl, že nevyhrožoval, nýbrž jen velmi realisticky „hleděl upozorniti na následky nebezpečí, které by pro dělníky mělo porušení solidarity“.)

Jenže tlučení četníků a stávkokazů není revoluce a to hlavní, tedy generální stávka, skončilo v hlavním městě fiaskem. Podle úředních statistik stávkovalo v Praze 14. prosince pouhých 7359 dělníků a v celém Československu maximálně 160 tisíc lidí. „V Praze neudálo se více než demonstrace, jakých toto město zažilo dost předtím i potom,“ shrnul to realisticky Peroutka.

Rudá záře nad Kladnem

Na rudém Kladně se stávka ujala mnohem lépe. Hlavní slovo měl kladenský revoluční výbor, ve kterém vedle pozdějšího prezidenta Antonína Zápotockého seděl i někdejší předseda Českoslovanské komunistické strany na Rusi Alois Muna. Výboru podléhaly desítky dalších revolučních buněk v Kladně a okolí a právě ty se – často zcela svéhlavě – pustily do odzbrojování vojáků (Pchery), vyvlastňování továren a velkostatků (vlastně všude včetně pozdějšího prezidentského sídla v Lánech), zabavování zbraní sedlákům (Rozdělov, Újezd pod Kladnem, Svinařov či Dolany, kde místní agitátor Celestýn Vokurka nutil rolníka Hůju odevzdat zbraň s revolverem přiloženým k hlavě), nebo dokonce do vypisování regulérních odvodů do „Rudé armády“ (Brandýsek).

Kladno si také na několik dní vyzkoušelo ideovou totalitu. Dělníci vymlátili redakci místních sociálnědemokratických Dělnických listů a poštovní sluha Josef Čermák s fotografem Václavem Čermákem byli později souzeni – a pro nedostatek důkazů osvobozeni – kvůli tomu, že na nádraží „jménem revolučního výboru“ zabavovali veškeré nekomunistické noviny. Úřady na to podle Práva lidu zareagovaly vysláním dvou „aeroplanů, které rozhazovaly vládní orgán Československou republiku“. Jejich objevení prý způsobilo mezi revolucionáři úplnou paniku, „neboť se domnívali, že letadla budou Kladno – bombardovati, všechna sklepení byla v tu chvíli komunisty přeplněna“.

Kladenské „světlo“ zářilo jasně a dokázalo podnítit revoluci až v Ďáblicích (vyvlastnění cukrovaru, několika statků, zabavování zbraní rolníkům), Berouně (vyvlastňování a násilné osvobození šéfa místních levičáků Antonína Pecha z vězení) nebo Kralupech. Tam si místní komunisté počínali obzvlášť vypečeně a kromě obvyklého revolučního repertoáru si v hostinci U bílého beránka dopředu dělireport li funkce. Tesařský pomocník Jaroslav Süssmilich se měl stát přednostou soudu, Alois Bolard okresním hejtmanem, Josef Bavor ředitelem Buštěhradské dráhy a Karel Stadler katem.

Soudruzi vojáci

Nejhůře stát selhal v hornických Oslavanech, kde se k povstalcům přidali i někteří vojáci.

Revoluci tady 12. prosince na příkaz brněnských bolševiků zažehli Alfons Remunda a Tomáš Krásný. Šlo to snadno a rychle. Moc přebíraly dělnické rady (sověty), vzbouřenci zabrali trať Ivančice–Oslavany, vyvlastňovali továrny, ničili buržoazní tisk, zmocnili se elektrárny zásobující elektřinou Brno a obsadili četnické stanice v okolí.

V noci ovšem přijelo 200 vojáků, „osvobodili“ elektrárnu a Remundu s Krásným internovali. Ráno ale vstali noví bojovníci a pětitisícový dav se pod vedením redaktora brněnské Rovnosti Vladislava Buriana vypravil do boje. „Rudá armáda“ (tak si říkali) nejdřív na nádraží odzbrojila novou stovku vojáků, kteří zrovna přijeli vlakem. Pak se hnula k elektrárně a bez jediného výstřelu ji obsadila. Část z 200 obránců se k nim dobrovolně přidala. Povstalci – mnozí s válečnými zkušenostmi – se zmocnili 300 pušek a čtyř kulometů a v tu chvíli to vůbec nevypadalo dobře. Naštěstí se neměli s kým spojit a druhý den nastolilo v Oslavanech pořádek 1500 vojáků podplukovníka Hynka Sponnera.

Porážka

Viděno oslavanskou optikou to tak zjevně nevypadalo, ale levici bylo hned od začátku jasné, že prohrála. Generální stávka zkrachovala a Masaryk neváhal proti vzbouřencům nasadit vojsko a v postižených okresech vyhlásit výjimečný stav a stanné právo. Už 12. prosince chtěla levice vyjednávat s Černým, ten ale odmítl. O dva dny později se Šmeral vypravil za Masarykem a pokoušel se ho přimět ke kompromisu. Chtěl, aby stát legalizoval revoluční zábory, požadoval amnestii, třicetiprocentní zvýšení dělnických platů a socialistickou vládu. K něčemu takovému nebyl nejmenší důvod a prezident jen jízlivě podotkl, že by chápal, pokud by „připravili pořádnou revoluci, ale takhle se mu to zdá diletantské“. O den později komunisté stávku formálně ukončili a soudy začaly připravovat desítky procesů se zhruba třemi tisícovkami zatčených.

Kolik lidí během prosincových šarvátek zemřelo, lze zjistit jen těžko. Někdy se píše o 13 mrtvých, ale o důvěryhodná čísla nejde. Pět dní po střelbě před parlamentem každopádně zemřel Josef Kulda z Kobylis, ovšem nejhůř bylo jako obvykle na severu. V Mostě se dav 14. prosince pokoušel osvobodit vězně, zaútočil na vojáky a ti odpověděli palbou. Podle Peroutky tenkrát zemřelo pět lidí, podle jiných zdrojů snad až sedm.

Sametová kontrarevoluce

První republika měla pro své (krotké) revolucionáře pochopení a nepřipravila jim osud německých komunistických mučedníků – Liebknechta a Luxemburgové. Šmeral zasedal v parlamentu, Rudé právo vycházelo a komunistická levice dál fungovala.

Hned v lednu 1921 sice přestaly v „revolučních“ krajích zasedat poroty a zatčené levičáky dostali na starost soudci-profesionálové. I tak ale většinou padaly mírné rozsudky. Za zbití četníka, nucení ke stávce, expropriaci či revoluční agitaci se standardně dávaly několikaměsíční tresty, ale soudy se podezřelé nezdráhaly osvobodit. Spravedlnosti unikl například pivovarský dělník Josef Halíř ze Zlonic u Slaného, který propustil šéfa z práce, kolegy nutil do stávky s tím, že je „sovětská republika“, a sliboval, že každého kontrarevolucionáře oběsí. Nakonec to uhrál na opilství, když soud uznal, že bez čtyř litrů deputátního piva a čtyř sklenek slivovice by toho rána tolik neřádil.

Za Hodonín, Kladno a Oslavany mohly teoreticky padnout i tresty nejvyšší, ale soudy odmítly, že by šlo o velezradu. Relativně nejhůř dopadli oslavanští vzbouřenci (Burian dostal deset let, Remunda s Krásným po šesti), hodonínští výtečníci z toho vyklouzli líp (Gajdoš pět, Hřebačka čtyři a Richter tři roky; „hodonínského Lenina“, poslance Koutného, ochránila imunita) a vyloženě „za pár“ to měli Zápotocký (18 měsíců) s Munou (12 měsíců). V únoru roku 1922 navíc Masaryk vyhlásil amnestii.

Už v květnu 1921 vznikla samostatná KSČ. Šmeral stál chvíli v jejím čele, ale brzy ustoupil do pozadí. Poslední tři roky života prožil v Moskvě v permanentním strachu ze stalinských represí.

Už v květnu 1921 vznikla samostatná KSČ. Šmeral stál chvíli v jejím čele, ale brzy ustoupil do pozadí. Poslední tři roky života prožil v Moskvě v permanentním strachu ze stalinských represí.

O autorovi| Václav Drchal, drchal@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče