Nechci bejt oteklej dědek

03. února 2014, 00:00 - Petr Holec
03. února 2014, 00:00

Osminásobný vítěz Velké pardubické Josef Váňa běží další životní dostih, tentokrát o peníze

Zastihnout legendárního žokeje Josefa Váňu není poslední dobou vůbec snadné. „Jsem v Itálii, zavolejte, až se vrátím,“ oznámil mi do telefonu známým strohým stylem, v němž nemají místo žádná zbytečná slova. Jindy se do Itálie zase chystal.

Nebo se odtamtud vracel. Anebo zrovna seděl doma na statku na koni a nechtěl mluvit. I teď v zimě Váňa jezdí do toskánského Grosseta téměř každý druhý týden. Vyráží na noc, aby tam po přestávce ve Veroně dojel na druhý den. Pak hned stejně zase zpátky domů. „Dluží mi asi čtyři miliony. Nemůžu to z nich dostat, ale bojuju,“ vysvětlil mi Váňa důvod svého nedobrovolného panevropského pendlování.

BĚH O PŘEŽITÍ

Čtyři miliony korun, které mu Italové dluží za výhry jeho koní v tamních dostizích, přivedly českého žokeje a chovatele i trenéra koní na pokraj krachu. „Jsem virtuální milionář, ale nemám na běžný provoz,“ stěžuje si. Provozem myslí dva statky v Bohuslavi a Chyši, dvou obcích na Karlovarsku, kde chová a trénuje závodní koně. A taky zaměstnává patnáct lidí. Teď v zimě, kdy v Evropě nejsou téměř žádné dostihy, a tudíž ani šance na výhry, může být podobný dluh likvidační. Váňa, z nějž se v posledních letech stal hrdina i miláček národa s vlastním filmovým dokumentem a knihou, otevřeně připouští, že neví, jestli přežije do jara.

To je u jednašedesátileté dostihové legendy nezvyk. Málokdo je tak houževnatý bojovník s tolika životy v zásobě jako právě Váňa. Ani moc nežertuje, když říká, že nemá v těle kost, kterou by ještě neměl zlomenou. Do výčtu jeho hvězdné jezdecké kariéry patří kromě mnoha výher a prezidentské medaile i pět otřesů mozku, roztříštěná pata i rameno, několik fraktur obou klíčních kostí i zápěstí, zlomená čelist i pánev a samozřejmě i polámaná všechna žebra a zlomeniny obratlů, v podstatě prkotiny.

Mozkovou mrtvici, po níž hůř mluví, utrpěl před několika lety pro změnu u soudu, to kvůli sporu o závodní váhu. „Jsem dost výbušnej typ a dvě hodiny jsem v sobě smažil zlobu, až mi z toho v hlavě praskla cévka,“ vysvětluje dnes příhodu, jež mu mohla utnout nejen závodní život. Vlastně je zázrak, že tenhle malý rtuťovitý muž s krátce střiženou ofinou a zemitým slovníkem vůbec drží pohromadě.

V létě 1994 spadl na dostihu v německém Iffezhaimu tak nešťastně, že na něj hřbetem dolehl ještě soupeřův kůň. Šedesátikilový Váňa utrpěl těžký otřes mozku, zlomil si žebro i pánev, pohmoždil hrudník a zčásti utrhl levou plíci. Při převozu do nemocnice se mu několikrát zastavilo srdce a nastala klinická smrt. Lékaři mu nedávali moc šancí na přežití. Druhý den po návratu z nemocnice už seděl v sedle. Dva měsíce po klinické smrti vyběhl na trať Velké pardubické. „Když se mě budete chtít zbavit, budete mě asi muset zastřelit,“ podotkl sám Váňa.

Že by ho nakonec srazily na kolena peníze?

KONĚM 24 HODIN

„Budeme chvíli cválat. Já to pak zabalím, uděláme, co je potřeba, a vypadnu,“ vítá mě Váňa krátce po osmé ráno na statku v Chyši. Oblečen v modrém tréninkovém dresu se žlutými nápisy své stáje Jovan a s helmou na hlavě právě vyráží se čtyřmi mladíky na jezdecký okruh v přilehlém údolí, koncem ledna pokrytý křupavým sněhem a zahalený do mrazivé mlhy.

Pojede znovu do Itálie? „Ne, tam se nechystám, to už teď vyřeší právníci. Ale slíbil jsem manželce k narozeninám, že si dnes zajedeme na Boží Dar zaběhat na běžkách. Tak to chci stihnout.“

Cestou ze stáje Váňa instruuje personál.

„Toho Poláka (koně polského majitele) ještě dejte na kolotoč, necháme ho trochu potrápit,“ říká kolegyni. Kolotoč je malý kruhový výběh na dvoře, kde koně chodí po úzké dráze dokola sem a tam. Zvířata zvyklá běhat po loukách musejí kolotoč nenávidět, ne? „Proč?“ odpovídá mi žokej otázkou, „používá se to všude ve světě. Koně se v tom naučí chodit ukázněně doprava a doleva a dají se pak lépe osedlat. Když ještě kolotoče nebyly, muselo být kolem koní několikrát víc personálu.“

Můj laický dojem je, že vzpírající se kůň z Polska, kterého sem majitel přivezl teprve před třemi dny, Váňu mírně řečeno nenaplňuje velkým nadšením. „Všichni si myslí, že mi sem přivezou koně, který nikdy nepracoval, a on bude hned vyhrávat dostihy!“ kroutí hlavou žokej. „Tenhle běhal ještě před týdnem kolem moře v Polsku. Navíc ho tam blbě vykastrovali, takže se i tak chová jako hřebec největšího kalibru. To mi ho u nás aspoň vykastrujeme správně!“ Váňa teď trénuje celkem sedmdesát koní; třicet zde v Chyši, čtyřicet na statku v Bohuslavi. I když loni po pádu na Velké pardubické ukončil kariéru (což ovšem u šampiona triumfálních jezdeckých návratů znamená zhruba totéž co předvolební sliby pro politiky), zůstává „koněm čtyřiadvacet hodin denně“, jak jej popsali autoři filmového dokumentu nazvaného jednoduše Váňa. Když ho sleduju na tréninkovém okruhu, kde vede ranní trénink, mám dokonce pocit, že být trenérem je ještě horší dřina než být jezdcem. Když totiž Váňa zrovna nesedí na koni, běhá kolem nich.

Ne že by se při tom nechal jakkoli limitovat typicky žokejským vzrůstem, ostatně je zvyklý chodit rychleji než většina z nás vyšších. Jako by neustále běžel, i když jde. A nepřekáží mu v tom ani pravá noha, již za sebou tahá jakoby v koleni vykloubenou. „Pravá noha se mi zkřivila, když jsem začal jezdit během zranění. Mám ji i kratší,“ vysvětluje.

„Jsem domluvený se svým ortopedem, že mi ji narovná, až k němu půjdu na operaci s kyčlí.“ Bere prášky na bolest? „Na bolest ne,“ usměje se, „ale na klouby žeru tolik preparátů, že nad tím všichni jen kroutí hlavou. Jenže mně je to úplně jedno. Od doby, co to žeru, mi všechno funguje! Tak co je mi do toho?“

VYSMÁTÁ MAFIE

Váňu momentálně netrápí ani Velká pardubická, ani závodní nadváha - pro nás, obyčejné hříšníky, velkorysá podváha - 68 kilogramů. Konkrétně řeší přežití své stáje Jovan, již provozuje dvacet let. Vůbec totiž nejde o idylický svět, jak se může zdát při pohledu na dostihové tribuny. „V Itálii je to mafie jako prase,“ usmívá se trpce žokej. „Italové jsou hodně hraví. Třeba dopingové testy tam dělají jen jako. V některých dostizích běží jen pět koní stejného majitele. Když mi tam jednou jeden člověk dlužil, dostal jsem z něj peníze jen díky tomu, že jsem znal jistého muže. Ten dotyčnému prostě řekl, ať mi zaplatí.“

Tentokrát mu Italové nezaplatili už dva roky. „V Itálii nikdo nikomu neplatí a všichni jsou vysmátí,“ krčí rameny Váňa. Přesto stále jezdí do Itálie závodit. Pořádá se tam totiž nejvíc dostihů, takže jemu ani jeho žokejům nic moc jiného nezbývá; v sousedním Německu nebo Francii tolik příležitostí v překážkových dostizích nenajdou. Váňa ani jeden ze statků, kde má stáje, nevlastní, oba si pronajímá. Svých koní má nyní šest, zbytek patří jiným majitelům včetně filmového producenta Jaroslava Boučka. Váňa jim koně za peníze trénuje plus si bere dvacet procent z případných výher. Ty však nebývají nijak závratné. Solidně dotovaná Velká pardubická, nejznámější tuzemský dostih s hlavní dotací 4,5 milionu korun a šesti miliony v sázkách, je štědrou výjimkou. Většinou se koně i jezdci rvou o mnohem menší částky, mnohdy skoro almužny.

Žokejové na tom jsou ještě hůř. Za závody dostávají jízdné, obvykle pět set až tisíc korun, plus pět procent z výhry a patnáct procent bonus od majitelů koní. „To je směšný.

Zvlášť při riziku, jaké podstupují,“ kroutí hlavou Váňa, jenž o rizicích tohoto sportu ví své. A kolik si za rok vydělají ti nejlepší žokejové? „Kolik si vyděláš za rok?“ volá Váňa na svého syna Josefa. Divím se, žokejská legenda neví, kolik vydělává. Váňa mi vysvětluje, že roční výdělky současných nejlepších žokejů skutečně nezná. Přestože právě jeho chápe veřejnost jako našeho nejlepšího žokeje, jezdí v posledních letech pouze Velkou pardubickou, jinak je spíš trenér. „To je moje věc,“ odpoví Váňa mladší nenaloženě.

Jeho otec proto zvedne mobil a volá jinému žokejovi. Ten vysvětluje, že má roční základní gáži (včetně práce kolem koní) 240 tisíc korun, k níž si vyjezdí dalších 250 tisíc korun. Z toho ale platí veškeré náklady, takže mu ročně nezbývá víc než 200 tisíc korun. „Většina kluků musí mít sponzora, jinak se neuživí,“ dodává Váňa.

On sám by nyní rád nějakého koně přikoupil, nechce ale platit ceny, které považuje za bláznivé. „Mám víc adeptů, třeba v Mnichově a v Kolíně nad Rýnem. Jenže jeho majitel za něj chce 170 tisíc eur s tím, že mi dá fakturu na 140 tisíc a 30 tisíc mu půjde do kapsy. Problém je, že začali běhat dostihy i v Číně, a příšerně tím zvýšili ceny koní všude,“ popisuje žokej stejný fenomén, jaký postihl i francouzské víno.

I Váňa umí na koních vydělat. Například koně Charlieho, kterého kdysi koupil v rámci ne úplně přímočarého obchodu za 80 tisíc korun, později prodal ruskému zájemci za 50 tísíc eur. Nehledejte v tom uplakané emoce á la Jaroslav Dietl. „Byl to kanon kanonů, nechtěl jsem ho prodat. Jenže když přijde kupec, má jít kůň z baráku,“ popisuje Váňa dostihový byznys. Přežije tedy zimu, ptám se, když jdeme zpět do stájí. „Sehnal jsem narychlo dva sponzory, takže teď přežijeme,“ slyším ubezpečení. „Navíc se blíží jaro a dostihy a byl by v tom čert, abychom něco nevyhráli!

Ale věřte mi, je to boj!“

FRAJER BABIŠ TO SPRAVÍ

U vstupu do stájí mi Váňa ukazuje dvě žluté krabičky uchycené u země. „Ty ruší patogenní zóny, nebyly vůbec levné. Jenže už dva roky nefungují. Místo nich tu máme ty malé pyramidky pod stropem,“ vysvětluje a ukazuje nahoru na malé kužely zavěšené pod stropem. Velká pyramida, pod níž je malá ohrada pro jednoho koně, visí v budově vedle. „Tam vodíme koně před závody, pro štěstí“ říká žokej. Za zdejší patogenní zóny podle něj může přilehlý kopec, bývalá sopka vylévající lávu na louky, kde dnes jezdí s koňmi. „Před námi tady chovali býky a ti se z toho porvali. Nefunguje tady ani kompas,“ přesvědčuje mě Váňa, že nezdravý není on, ale někdejší sopečné siločáry. Podobně Váňa mluví i o obyvatelích Chyše, kde kroutí už třetí funkční období coby nezávislý místostarosta, o čemž se moc nemluví. „Letos už nebudu kandidovat,“ svěřuje se. „Zlomil jsem nad těmi pitomci hůl, když jsem zjistil, že jich osmdesát procent volilo za prezidenta Miloše Zemana. Samozřejmě že toho teď litují, jenže už je pozdě!“ Váňa a politika je dlouhý kostrbatý příběh. Podporoval ODS a poté Starosty a nezávislé. V cíli loňské Velké pardubické, kam po pádu z Tiumena došel potupně pěšky, se však nečekaně nadšeně rozpovídal o Andreji Babišovi. „Nevyhráli jsme Velkou pardubickou, ale myslím, že kdyby vyhrál volby pan Babiš, aby tenhle sajrajt, který tady přetrvává, dal do pořádku, tak bych byl hrozně rád,“ ulevil si tehdy.

Váňovo přání se v podstatě splnilo. Babišovo ANO ztratilo na vítězné sociální demokraty jen minimálně, žádná vládní varianta se bez něj neobešla, takže je nově vicepremiérem a ministrem financí. „Byl jsem tehdy naštvaný, byla to moje chyba, že jsem spadl,“ vzpomíná na loňský moment nyní. A čím ho Babiš vlastně tak uchvátil? „Před volbami jsem se byl podívat na jeho mítinku v Karlovarském kraji a líbil se mi. Myslím, že tenhle frajer bude finance řídit úplně jinak než ti před ním!“ Zatím to tak rozhodně vypadá.

A co letošní Velká pardubická? Váňa je její nejslavnější matador a mistr comebacků.

Osmkrát zde vyhrál jako žokej a devětkrát coby trenér. Na startu stál poprvé v roce 1985 a hned dojel druhý. Poprvé vyhrál v roce 1987 v sedle Železníka, s nímž pak zvítězil ještě třikrát. Popáté si doběhl pro vítězství v roce 1997, načež se na dlouhých dvanáct let odmlčel. Až se v roce 2009 vrátil a třikrát po sobě vyhrál s Tiumenem.

„Asi už nepojedu,“ slyším odpověď, na kterou bych moc nesázel. „Vždycky jsem byl schopný dát se na Velkou pardubickou do takové formy, že mi ani mladí nestačili. Jenže teď už jezdím jen na koni, a to nestačí! Nikdy jsem nepil pivo, teď jich vypiju i několik za večer. A přibral jsem tři kila!“ zvedne Váňa v šatně bundu i triko a ukazuje mi štíhlé břicho.

T-ř-i kila nad závodní váhu? „Jo, tři! Přibrat umí každej debil, ale zhubni půl kila!! Nechci bejt oteklej dědek! Jenže když jdu dneska na nějaký sport a dívám se na ty kluky, říkám si: Proč bych to měl ještě dělat? Už mi chybí vůle.“ Opravdu?

Na klouby žeru tolik preparátů, že nad tím všichni jen kroutí hlavou. Jenže od doby, co to žeru, mi všechno funguje! Tak co je mi do toho?

Italové mi dluží asi čtyři miliony. Nemůžu to z nich dostat. Takže jsem virtuální milionář, ale nemám na běžný provoz.

Současné ceny koní jsou bláznivé. Problém je, že začali běhat dostihy i v Číně a příšerně tím zvýšili ceny koní všude.

O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče