Nechápavý Asad

14. ledna 2013, 00:00 - ŠTĚPÁN MACHÁČEK
14. ledna 2013, 00:00

Syrský vůdce má pravdu, že proti němu stojí islamisté placení cizinou. Kdo platí jeho, ale nezmínil

Už se skoro zdálo (pravda, pokolikáté už), že syrský konflikt směřuje k brzkému konci jedné etapy, tedy k pádu Bašára Asada a jeho suity. Povstalci získávají některé strategické posty, v poslední době například vojenská letiště Taftanáz na severu země nebo Hamdán poblíž iráckých hranic, a zřejmě pomalu ukrajují další kusy území Asadovy Sýrie. Znovu se začaly množit spekulace o dalším osudu syrského vládce a jeho blízkém konci. Podle šéfa ruské diplomacie Lavrova dokonce Rusko, tradiční spojenec Sýrie, už počítá s Asadovým pádem.

Bašár ale překvapil a první letošní neděli vystoupil po půlroční odmlce se sebevědomým projevem.

Řeč se ale nepodobala slovům vládce, který by fanaticky a ve smrtelné křeči vyzýval své věrné k odporu proti zrádcům. Formálně měl Asadův projev daleko do hysterických výkřiků Saddáma Husajna nebo Muammara Kaddáfího, když byli v podobné situaci a když se zoufale obraceli k lidu z různých obskurních míst či skrýší. Elegantně působící Asad v tmavě šedém obleku a kravatě hbitě vyběhl na pódium budovy syrské opery a pronesl velmi dobře připravený projev k situaci v zemi. Působil přitom překvapivě uvolněně a vyrovnaně a v úvodu dokonce s publikem zažertoval. Svolaní sympatizanti v křeslech diváků ale přece jen reagovali na Asadova slova nepřirozeně organizovaně.

(Stále ještě) syrský vůdce ve věcné první části projevu realisticky zhodnotil situaci: „V Sýrii už není jediné místečko, kde by mohla zaznívat radost.“ Vyjádřil lítost nad tím, že na syrské ulici přestalo být bezpečno, že děti ztrácejí své rodiče a rodiče své děti, a prohlásil, že jediným východiskem z „černého mraku“ nad Sýrií je národní dialog. Poté se ale opřel do temných sil, které do dříve stabilní Sýrie přinášejí chaos, snaží se kulturu vymýtit ignorancí a ničí infrastrukturu postavenou z peněz syrských občanů.

Asadovo chápání, či spíše nepochopení situace ale jasně vyplynulo z jediné věty: „(Opozice) hovoří o přechodném období. Ale od čeho k čemu má ten přechod vést?“ Asad jako by v projevu omlouval neexistenci dialogu s opozicí na začátku konfliktu na jaře 2011 tím, že režim neměl žádné partnery k jednání. A následně představil publiku jednoduše geniální plán politického řešení krize, které kromě zastavení palby ze strany rebelů zahrnuje i okamžité navázání dialogu „se všemi skupinami syrské společnosti“. S kým chce jednat teď, když před dvěma roky nebylo „s kým“, ale Asad nesdělil. Zajímavé je, že ani jednou během bezmála hodinového projevu nezaznělo slovo „demokratický“.

Kdo sdílí obavy z džihádistické a islamistické budoucnosti Sýrie po Asadově pádu, mohl najít zalíbení v té části projevu, kde syrský vůdce analyzuje tento extremistický proud čerpající z idejí al-Káidy. Asad se staví do role ochránce pokrokové a kulturní Sýrie proti tmářským myšlenkám džihádistických skupin, které ale beze zbytku ztotožňuje s probíhající rebelií. Tyto myšlenky a jejich nositelé jsou podle Asada v Sýrii cizí a do země přicházejí ze zahraničí. Proti těmto „teroristům“ hodlá bojovat až do likvidace jejich posledního muže.

Věrohodně působící slova ale nemůžou zakrýt fakt, že desítky tisíc dezertérů ze syrské armády dnes tvoří jádro největší povstalecké skupiny, Svobodné syrské armády. Určitě zdaleka ne všichni z nich jsou stoupenci myšlenek al-Káidy. Nezapomínejme ani na to, že stejnou argumentační logiku používali i Asadovi autoritářští kolegové, jako byl Husní Mubárak nebo Muammar Kaddáfí. Tedy že jako představitelé bezmála osvícené avantgardy chrání své země před ovládnutím zpátečnickými džihádistickými silami.

odplata za Harírího Asadova protiteroristická rétorika se v některých momentech s pohledem Západu zas tak úplně nerozchází. Velmi aktivní mezi povstaleckými ozbrojenými skupinami je totiž například džihádistická skupina Džabhat an-Nusra (Vítězná fronta), kterou před měsícem označily americké úřady za teroristickou organizaci ideově propojenou s iráckou větví al-Káidy. Asad ve svém projevu ostatně připomněl vznik a osudy džihádistického hnutí od války v Afghánistánu v osmdesátých letech 20. století a neblahé působení jeho bojovníků v arabských zemích a na Západě.

V rámci pojetí konfliktu jako pokusu džihádistických skupin vnést do Sýrie chaos neopomněl Asad zkritizovat financování rebelů ze zahraničí. Ani v tomto bodě nelhal. Povstalecké skupiny jsou sponzorovány a vyzbrojovány různými kanály, vedoucími především přes Turecko. Podél syrsko-tureckých hranic dnes už existuje kompaktní území, nad nímž Asadova armáda ztratila kontrolu. Mezi největší investory do syrského ozbrojeného povstání patří Katar a Saúdská Arábie, i když o tom tyto země oficiálně nemluví. A podle amerických zdrojů směřují zbraně nakupované těmito zeměmi především do rukou islamistických a džihádistických skupin. Ve vyzbrojování rebelů se ale sponzoři poněkud drží zpátky a povstalci jsou nespokojení, že získávají jen lehké střelné zbraně a střelivo, což považují pro boj s Asadovou armádou za nedostatečné. Do konfliktu se tu promítají i staré regionální spory. Vyzbrojování rebelů katarskou cestou například řídí Libanonec Okab Sakr, jeden z lidí bývalého libanonského premiéra Rafíka Harírího. Na atentátu v roce 2005 se podle obecného přesvědčení podílely zpravodajské služby syrského režimu a Harírího skupina teď má příležitost odplaty.

Na druhou stranu ale Asad přirozeně nezmínil své vlastní sponzorské zdroje. Je totiž těžké uvěřit, že by byl okleštěný režim schopný financovat dva roky trvající boje z vlastních zdrojů, tím spíše, že syrská ekonomika je prakticky paralyzována.

I sebemenší tendence ztotožnit se s Asadovým viděním problému, tedy jako boje legitimní vlády proti ozbrojeným skupinám fanatických džihádistů, ale narazí na těžko vyvratitelné skutečnosti. Předně: byl to Asadův režim, který jakoukoli reálnou opozici likvidoval a její předáky věznil. Dále: nebyli to teroristé ani fanatičtí džihádisté, kdo začal povstání proti režimu a kdo proti němu následně bojoval. Byli to běžní Syřané, kteří měli už plné zuby toho, jak si několik spřízněných famílií dělá ze Sýrie soukromý podnik a na blaho národa kašle. A nakonec to byl Asad, kdo požadavkům protestů nehodlal vyjít ani o píď vstříc. Kdo začal do demonstrantů střílet, už tak jisté není. Třeba se to jednou dozvíme, dost možná ale ne.

oběti cizího konfliktu Kritická situace v syrských městech a na venkově přitom musí každého přesvědčit o tom, že Sýrie je v totálním chaosu. Bezmála dva roky trvající konflikt si dosud vyžádal ještě více obětí, než se odhadovalo. Nejnovější zprávy OSN hovoří o více než 60 tisících mrtvých, představujících zdaleka největší lidskou katastrofu ze všech ozbrojených střetů v revolucemi zasažených arabských zemích (v Egyptě šlo o stovky obětí, v Libyi snad o 25 tisíc mrtvých). Rozsahem se pomalu blíží k takovým hrůzám, jako byla alžírská občanská válka nebo bosenský konflikt v první polovině devadesátých let 20. století. V obou případech přišlo o život asi 150 tisíc lidí.

Bez ohledu na počet obětí ale musejí miliony Syřanů přežít letošní zimu v provizorních podmínkách. A zimní období může být v Sýrii poměrně kruté. Podle agentur OSN je v sousedním Turecku, Libanonu, Jordánsku a Iráku registrováno asi 600 tisíc syrských uprchlíků. Kvůli ztrátě střechy nad hlavou, vnitrozemské emigraci, zpřetrhaným zásobovacím cestám a nedostatku pohonných hmot ale můžou trpět zimou a hladem až čtyři miliony Syřanů. A vzhledem k situaci v zemi je velmi těžké k nim dostat humanitární pomoc.

Mnoho Syřanů žijících v oblastech zasažených boji je prakticky chyceno do pasti konfliktu mezi Asadovou armádou a povstaleckými skupinami. Konfliktu, který není jejich a ve kterém často nepodporují ani jednu z bojujících stran. S Asadovou diktaturou sice byli nespokojení, dlouhodobá ozbrojená rebelie ale také neodpovídá jejich představě o změně syrské politiky. Ozbrojené povstalecké skupiny je navíc často ohrožují už tím, že obsazují hustě obydlené oblasti, a vystavují je tak smrtelným útokům syrského letectva a dělostřelectva.

Nejtragičtější ale pro Syřany je, že se země těžko v dohledné době vrátí ke stabilitě a relativní prosperitě dob před povstáním. Boje napáchaly a ještě napáchají obrovské materiální škody. Rozložení karet během dlouhotrvajícího konfliktu nahrává jeho pokračování, které může mít dost dobře podobu rozpadu Sýrie na regiony ovládané jednotlivými milicemi, rozpoutání sektářského násilí a bojů o centrální moc.

Asadův takřka novoroční projev naději na rychlejší řešení nepřinesl. To se ani nečekalo.

Ukázal ale, že i přes zprávy o dílčích úspěších povstalců je třeba s Bašárem Asadem ještě chvíli počítat. Přinejmenším on se sebou počítá určitě. Syrská situace je závislá na postoji zahraničí: Západu, Ruska, Íránu, Číny i arabských zemí. Pokud se postoje těchto hráčů radikálně nezmění, může nekončící patová situace vést i k návratu variant, které s Asadovým režimem (a ne nutně s Bašárem Asadem samotným) jako s partnerem k jednání počítají také.

O autorovi| ŠTĚPÁN MACHÁČEK, spolupracovník redakce, Káhira

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče