Nárokovaný majetek církvím patří, musí s ním ale hospodařit transparentně a efektivně

27. srpna 2012, 00:00 - Jaroslav Šebek
27. srpna 2012, 00:00

Ping-pong, který by měl už skončit

Problém vyřešení majetkového narovnání s církvemi ovlivňuje jako málokterý fenomén v poslední době politické dění a zasahuje i širokou veřejnost. Zdá se, že téma má šanci stát se ústředním bodem kampaně podzimních krajských a senátních voleb. Obě strany sporu používají k vyztužení své argumentace i historické příklady. Ty mají svůj smysl, pokud ale neslouží pouze jako populistický klacek na protivníka a můžeme se skrze ně dobrat objektivnějšího a věcnějšího pohledu na celý problém.

Prudké emoce však planou již při tak základní otázce, jakou je fakt, zdali církvím majetek vůbec patřil. Na jednu stranu není příliš divu. Otázka charakteru církevního majetku totiž rozdělovala právní experty již v době meziválečného Československa. Jeho vznik totiž znamenal i razantní šíření protikatolických nálad, které však byly v české společnosti přítomné již několik desetiletí předtím.

První republiku lze chápat jako velký tavicí tyglík, v němž se prolínaly a formovaly různé pohledy na naše dějiny, společenský vývoj i duchovní tradice. Současně se v ní tvořila i nová podoba vztahu církve a státu. Nový stát přikročil také ke změně majetkových poměrů, jež se dotkla rovněž katolické církve.

Realizací první pozemkové reformy z roku 1919 přešlo na nové nabyvatele kolem šestnácti procent církevní půdy, za niž však dostaly příslušné instituce náhradu. Někteří členové vlády se totiž snažili uplatnit právní názor, že majetek má veřejný charakter, a lze ho tedy bez větších problémů zestátnit. Takový výklad se však neprosadil, takže katolické církvi zůstala podstatná část majetku zachována a vlastnické právo k němu nebylo zpochybněno. Velké diskuse se nyní vedou zejména o pozemkové reformě, kterou přijalo Národní shromáždění v červenci 1947. Ta se sice citelně dotkla i katolické církve, stát jí ale neposkytl náhradu za zestátněný pozemkový majetek, jak se v zákonu zavázal. Z tohoto důvodu je otázka majetkoprávního narovnání i dnes stále z pohledu části právních odborníků otevřená, jelikož stát protizákonně porušil ochranu vlastnického práva. Před případným zneužitím zákonem stanovené restituční hranice však musí církevní vlastník doložit, že mu majetek patřil v době nástupu komunistického režimu, tedy ke dni 25. února 1948.

Přínos nejen v číslech Rozdílnost názorů nyní vede k tomu, že rozumné a věcné argumenty ustupují do pozadí. Skoro se tak vytratily příklady, kdy církve překračují úzké konfesní hranice a jejich aktivity může využívat celá společnost. Vyřešení otázky majetkového narovnání s církvemi je také stálým dluhem části polistopadové politické garnitury vůči nápravě majetkových křivd vůči církvím. Nepřál jim ani pravicový, ani levicový kabinet. Církve se staly dlouhodobě míčkem, s nímž se účelově pinká na politickém hřišti. Kritice vyřešení problému způsobem, jaký byl předložen Nečasovým kabinetem, však samozřejmě nahrává načasování vládního záměru do situace vzrůstajících společenských napětí. Do negativních nálad vůči církevním restitucím se odráží i znechucení z marasmu, jaký doprovází správa věcí veřejných.

Na straně odpůrců panují mimo jiné obavy, že by se církev mohla stát silným mocenským hráčem, který by výrazně zasahoval do veřejného dění. Tato očekávání a obavy ovšem měly svou logiku těsně po listopadu 1989.

Tehdy si církve z komunismu odnášely gloriolu jeho zásadních odpůrců. V silně sekularizované postkomunistické společnosti však nedokázaly prosadit své představy o podobě společenských transformací.

Relevantnější námitky se týkají nejasných představ o dalším vývoji poté, co po schválení současného návrhu zákona nastanou kroky směřující k ekonomickému osamostatnění církví od státu, chybějící odborníci či nezkušenost a naivita církevních institucí, která může vést k nevýhodnému a ztrátovému nakládání s majetkem. Proto je nezbytná naprostá transparentnost hospodaření. Na váhu pozitiv je však vůči kritickým námitkám třeba přihodit odblokování majetku a vyjasnění právních poměrů, což může pomoci rozvoji obcí. Efektivní hospodaření na restituovaném majetku může přinést ekonomický rozvoj v daných regionech a zajistit pracovní místa. V úvahu by se měl vzít i přínos církví, jež nelze vyjádřit pouze řečí čísel, například jako korektivu v etických otázkách či při spoluvytváření duchovní i národní identity. Důvodů ve prospěch i proti realizaci tohoto způsobu vyřešení problému najdeme mnoho.

V obecnějším zájmu by však bylo, aby nynější vývoj směřoval spíše ke kooperativnímu modelu vzájemných vztahů církví a společnosti.

Církve se staly míčkem na politickém hřišti

O autorovi| Jaroslav Šebek * historik a publicista

Mohlo by vás zajímat

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

Hry pro příležitostné hráče