Národní šampioni a průmyslová politika

23. února 2015, 00:00 - MIROSLAV ZÁMEČNÍK
23. února 2015, 00:00

Jedním z vedlejších důsledků finanční a dluhové krize po roce 2008 je politické znovuobjevení zpracovatelského průmyslu v Evropské unii

Týká se to i zemí, kde se po desetiletí postupná „deindustrializace“ vydávala za proces ne-li přímo žádoucí a zdravý, pak tedy alespoň nevyhnutelný a normální. Akceptovanou logikou vývoje bylo postupné zanikání řady oborů zpracovatelského průmyslu pod tlakem konkurence nově industrializovaných zemí. Přitom před takovými deseti či patnácti lety se vysoký podíl zpracovatelského průmyslu na německém HDP vydával nikoli za konkurenční přednost a důkaz inovační schopnosti, ale za jistý prvek strukturální zaostalosti Německa.

NEROVNOMĚRNÝ VÝVOJ

Velká Británie nepřišla k přívlastku „továrna světa“ náhodou: ještě v roce 1880 s odhadovaným třiadvacetiprocentním podílem na globálním objemu výroby a osmatřicetiprocentním podílem na celkovém vývozu zpracovatelského průmyslu jasně dominovala. Pozice začala ztrácet už před první světovou válkou – tehdy ve prospěch především USA a Německa. Po druhé světové válce se kolébka průmyslové revoluce stala průkopníkem deindustrializace. Londýn je sice nejbohatší aglomerací v Evropě již nějakých pět set let a jeho komparativní výhoda v profesionálních, finančních a dalších tržních službách je pořád velmi výrazná, ale kdysi průmyslová severozápadní Anglie je v relativním a prohlubujícím se úpadku nějakých sto padesát let.

Protože zejména ve finančních službách jsou efekty aglomerace (soustředění mnoha poskytovatelů na jednom místě) výraznější než v případě zpracovatelského průmyslu, je hodně obtížné zajistit rovnoměrný ekonomický rozvoj tím, že přilákáte sektor sofi stikovaných finančních služeb do oblastí, které prošly deindustrializací. Existují sice příklady, kdy se to povedlo (například Pittsburgh v americké Pensylvánii), ale to jsou spíše výjimky potvrzující pravidlo.

Když dnes Evropská komise horuje pro renesanci zpracovatelského průmyslu a zvýšení jeho váhy na celkové hrubé přidané hodnotě do roku 2020 na 20 procent (ze současných 15 procent), je tento cíl na hony vzdálen pravděpodobnému vývoji. Jen pro dokreslení: vyžadovalo by to naprosto otočit dosavadní vývoj, kdy v Evropské unii poklesl tento podíl od roku 2000 do roku 2012 o 3,3 procentního bodu, ale v již zmíněné Británii klesl za tu dobu o 5,6; v historicky rovněž extrémně průmyslové Belgii o 5,9 a ve Francii o 5,3 procentního bodu.

V Německu podíl zpracovatelského průmyslu na celkové hrubé přidané hodnotě stagnoval na vysoké úrovni 22,4 procenta a to je mezi vyspělými zeměmi opravdu velká výjimka: spolu se svým širším „průmyslovým zázemím“ v Česku, Polsku, Slovensku, Maďarsku a Rumunsku, kam se přesouvají pracovně náročnější operace v rámci celého německého produkčního řetězce.

HLAVNĚ NE NÁRODNÍ ŠAMPIONY

S tím, jak jednoduché obory, které jsou zaměřené na málo kvalifi kovanou práci, postupně chřadnou na úbytě, závisí evropský průmysl stále víc na kvalitě pracovní síly a na inovacích. Pokud ovšem přes třicet procent dospělých ve Španělsku nebo Itálii sotva zvládne jednoduché početní úkony, mají tyhle země velký problém. Česko si vede v mezinárodním srovnání zrovna v tomhle ukazateli dobře (pouze osmina dospělých s tím má potíže, což je srovnatelné s Finskem).

Ani vysoká úroveň gramotnosti, dobrá dostupnost úvěrů, kvalita legislativy a institucí a minimální korupce ještě neznamená, že země nemůže dostat těžký zásah, pokud byla nadměrně orientovaná na jeden obor, či přímo firmu, jíž se přestalo dařit: vůbec největší pokles podílu zpracovatelského průmyslu na celkové hrubé přidané hodnotě v letech 2000 až 2012 (o více než 10,3 procentního bodu!) zaznamenalo právě Finsko. Spektakulární pád Nokie nebyl zapříčiněn jakýmkoli selháním finské vlády, ostatně jako předtím nebyl přímou zásluhou vlády ani předchozí fenomenální vzestup značky. Přesto však představa, že právě předem vybraní národní šampioni pod pečlivou kuratelou vládních úředníků, vydatně zavlažováni penězi daňových poplatníků a chráněni před zahraniční konkurencí, dokážou vyrůst do světové extratřídy, tvoří hlavní pilíř jedné školy zastánců průmyslové politiky.

Michael Hüther z prestižního kolínského ústavu pro hospodářský výzkum upozorňuje, že evropská spolupráce na výrobě velkokapacitních letadel v konsorciu Airbus sice přinesla velmi viditelné ovoce, ale zatím nikoli v kýžené podobě mohutného dividendového toku, který by násobně vracel investované prostředky.

KOUZLO NECHTĚNÉHO

Když zůstaneme v Česku a leteckém průmyslu, pak dodnes nepřekonaným pokusem o průmyslovou politiku jsou lehké podzvukové bitevníky L-159 ALCA, které měly navázat na úspěšný exportní příběh svých předchůdců – delfínů a albatrosů. Autor Makra opravdu neví, kdo dal tomuhle letadlu ten název, ale bylo to kouzlo nechtěného: alka velká byla jednak nelétavý pták, jednak byla vyhubena v roce 1844.

Už názvem jsme si koledovali o výsledek: konečný účet za 72 letadel již dávno překročil padesát miliard korun a další nabíhají s tím, jak je třeba zakonzervované lehké bitevníky ošetřovat. Tenhle nejdražší nezdar vládní průmyslové politiky ještě neznamená, že neexistuje něco jako život po životě. Aeru Vodochody se dnes daří pod skupinou Penta, kdy spolupracuje na subdodávkách se zavedenými firmami v oboru (od Airbusu přes americký Boeing a kanadský Bombardier až po brazilský Embraer a americkou společnost Sikorsky) a opravdu velmi rychle zvyšuje tržby.

Škoda Transportation dokázala po reprivatizaci díky veřejným zakázkám (hlavně od Českých drah a pražského dopravního podniku) vytvořit produktové portfolio, které se také ukazuje jako mezinárodně konkurenceschopné, včetně německého trhu, kde se jen tak někdo s vlaky neuchytí. Nemusíte si o současných vlastnících dělat žádné iluze, a přesto můžete dospět k závěru, že v přímé vládní režii by ani jedno, ani druhé nedopadlo. Dělba práce mezi byznysem a vládou je jasná: pro úspěšný vývoj zpracovatelského průmyslu v Česku i v Evropě bude zcela postačující, když se vláda soustředí na úkoly, kde ji nikdo nedovede účinně zastoupit a kde pohříchu pořád selhává. Není to o tom, komu kde a co dát a jakého vítěze veřejnými penězi pomazat. Je to stále stejný příběh: vše, co lze od vlády rozumně požadovat, je, aby zajistila předvídatelné právní a daňové prostředí, korektní výkon státní správy a justice včetně hospodářské soutěže, stabilní veřejné finance. Měla by pečovat o vzdělání a rozvoj vědy, přiměřeně a racionálně investovat a řádně udržovat veřejnou infrastrukturu. Přidejte k tomu nastavení sociálních systémů motivujících občanstvo k práci a péči o vlastní zdraví i budoucnost a máme tady model, který nemůže selhat. To je trvalé, ale taky trvale opomíjené české zadání.

Na mezinárodní úrovni Evropská unie podpoří zpracovatelský průmysl pouze tehdy, když jej nebude jednostranně, avšak významně zatěžovat dodatečnými náklady, které jeho konkurenční schopnost oslabují.

Jedna věc je společná zodpovědnost za udržitelný vývoj na zemi (uhlíkové limity v Evropě), druhá jsou opatření bez jakékoli reciprocity, která spolehlivě evropský průmysl poškodí, aniž by planetě jakýmkoli významně měřitelným způsobem pomohla. To je hloupost. l

Spektakulární pád Nokie nebyl zapříčiněn jakýmkoli selháním finské vlády, ostatně jako předtím nebyl přímou zásluhou vlády ani její předchozí fenomenální vzestup.

Deindustrializace v E vropské unii

Podíl zpracovatelského průmyslu na celkové hrubé přidané hodnotě v letech 2000 a 2012 (v %)

Rumunsko 24,8

Česko 24,7

Irsko 23,3

Maďarsko 22,7

Německo 22,4

Slovensko 21,7

Slovinsko 20,8

Litva 20,8

Rakousko 18,2

Polsko 17,3

Chorvatsko 16,2

Švédsko 15,7

Itálie 15,6

Finsko 15,4

Estonsko 15,4

EU28 15,2

Lotyšsko 14,5

Portugalsko 13,9

Španělsko 13,3

Malta 12,8

Belgie 12,8

Nizozemsko 12,6

Dánsko 11,0

Velká Británie 10,0

Francie 10,0

Řecko 9,7

Kypr 5,7

Lucembursko 5,3

Zdroj: Eurostat

O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK, zamecnik@mf.cz

Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče